| ČCE Vizovice | Fotogalerie | Staršovstvo | Farář | Kázání | Historie | ČKA | Hudba | Odkazy |

ŽIVOT - OPIS

Mgr. Jiří Malý


Dle tvrzení mnohých se narodil 8. ledna 1962, a to prý v Praze. Jelikož si na tuto událost nikterak nepamatuje, nezbývá mu nic jiného, než tomuto údaji rovněž sám věřit. Od malička se mu okolní svět jevil jako značně nepřátelský a mnohdy nepochopitelný. Proto velice často utíkal do vnitřního světa svých fantazijních představ a snů. V nich mohl bohatě zužitkovat svoje veškeré podvědomé spasitelské komplexy.

Jelikož byl rodiči chytře předělaný levák (asi s úmyslem na praváka), výsledkem byla jeho obouručná nešikovnost a silné zadrhávání v řeči. Ostatního dětského kolektivu se spíše stranil a dostával se s ním do nejrozmanitějších konfliktů. Asi v pěti letech prožil silný religiózní zážitek a potřebu všemocného Boha, kterou ovšem žel nikdo z nejbližších nedokázal nikterak nasměrovat. To rovněž doprovázel strach ze smrti a úzkostný pocit z naprostého nebytí, propadnutí do nicoty. Tento strach rovněž nadále zůstával přítomen ve svojí střídavé intenzitě po celý další čas života.

Školní léta pak byla snad ještě horším traumatem než doba předškolní. Nastupoval na podzim roku 1968. Hysterické učitelky, krutost dětského kolektivu, nástup normalizace a s ní schizofrenní rozštěpení mezi dovolenou mluvou doma a ve škole. Následovaly stálé poznámky a nějaké mimořádné úkoly za trest, domácí zákazy a nejrůznější postihy. K tomu jistá nezařaditelnost a chabé školní výsledky. Jeho neschopnost naučit se cokoliv z ruského jazyka byla myslím obdivuhodná a vydržela mu až k maturitě. Dodnes mu stále není jasné, jak mohl toto období vůbec přežít a zůstat alespoň částečně zdravého rozumu.

Od podzimu roku 1977 začal navštěvovat obskurní učební obor „Mechanik-seřizovač výrobních linek stavebních prefabrikátů“ u Stavebních závodů Praha Na Zeleném pruhu. Obor byl čtyřletý a zakončen maturitní zkouškou. Pokud měl na základní škole nějaké studijní a kázeňské problémy, tak nebyly vlastně vůbec ničím ve srovnání těchto učebních let.

Přesto se mu podařilo v roce 1981 zakončit obor vyučením a maturitní zkouškou. V roce 1984 se mu nakonec vyplnila i dávná touha a on získal vysněnou modrou knížku. Nadále však zůstával bez Boha sám na světě. To nakonec vyvrcholilo výskokem z okna ve čtvrtém patře rodného bytu. Bylo mu 23 let a jeho život mohl takto nadobro skončit. Nebyl by ani první, ani žel poslední.

Nestalo se tak, neboť tam, kde se rozmnožil hřích, se o to více rozhojnila Boží milost. Přežil, strávil jedenáct měsíců v nemocnici a podstoupil několik operací. Byla to životní škola pokory a vděčnosti. Od počátku, co přišel k vědomí, tak s jistotou věděl, že Bůh je, má ho rád a zachránil mu život, byť toho nebyl a není jakkoliv hoden. Stal se zázrak a on mohl žít dál. To mu v podstatě rovněž potvrzovali i ošetřující lékaři. Začal se poprvé v životě vážně modlit a hledat Boha ze všech svých sil. A Nejvyšší s ním skutečně nadále láskyplně jednal. Poslal za ním několik lidí, kteří mu mohli dosvědčit zvěst evangelia a vést jej duchovně dál. Nevěděl sice, co bude vlastně dál a bude-li někdy vůbec chodit, ale věděl zcela bezpečně, že již nechce žít tak jako dříve.

Po návratu z nemocnice strávil další dva roky na invalidním vozíku. Svými novými přáteli byl dopravován do různých křesťanských společenství a na bohoslužby, nejvíce do sboru ČCE Na Maninách. Zde byl rovněž na podzim v roce 1986 pokřtěn a stal se členem sboru. Účastnil se stále více života sboru i domácích skupin, kde poznával sílu společného duchovního života. Od svých mnoha bratří a sester v této době přijal skutečně mnoho dobrého a navázal četná přátelství. Rovněž jeho zdravotní stav se neustále zlepšoval.

V roce 1990 se stal spolu s ostatními členem KS Praha, neboť celý sbor vystoupil ze svazku ČCE. Tehdy tento krok schvaloval a považoval v daném vývoji za nezbytný. Tento pohled se však začal postupně proměňovat, jak se rovněž rozšiřovala hloubka jeho duchovního porozumění a orientace. To nakonec vyústilo v jeho odvážné rozhodnutí jít ještě ve svém pokročilém věku studovat na Evangelickou teologickou fakultu a stát se farářem v klasickém sboru. Na fakultu byl v roce 1994 přijat a započal denní studium.

Evangelickou fakultu dokončil v roce 1999 a hned nastoupil ve sboru Brno II. na roční vikariát. Po jeho skončení zde zůstal pracovat jako druhý farář sboru. Oženil se a zapustil v Brně své nové kořeny.

Má rád svoji ženu Martinu a Johna Coltrana, ale také Charlese Minguse, Erica Dolphyho, Ornetta Colemana, Sonnyho Rollinse a mnohé další jazzové hudebníky, kteří ho denně doprovázejí. Naopak nemá rád Otakara Fundu (neboť mu nerozumí) a Helenu Vondráčkovou a Karla Gotta (neboť jim žel rozumí).

Na jaře roku 2008 byl zvolen farářem sboru ČCE ve Vizovicích, kam od 1. srpna rovněž nastoupil. Nyní se spolu s manželkou seznamují s prostředím nového sboru i města, jež se obojí jeví jako velmi sympatické. Rovněž poslech jeho mnoha hudebních miláčků je v novém bytě uspokojivý.

Ke konci všeho řečeného se však přeci jen musí přiznat, že sám se občas setkává s jistým neporozuměním, vzhledem k jemnému anglickému humoru, který s oblibou používá. Přesto jsou chvíle, kdy je rád na světě a je mu i dobře.

To je myslím všechno podstatné a užitečné na jeho stále trvajícím pozemském životním příběhu. Jeho zakončení je nadále v rukou Nejvyššího, jenž je neskonale trpělivý a dobrý, neboť Jeho milosrdenství je věčné. To je rovněž jeho jediná naděje při přečtení tohoto stručného život-opisu.

Vizovice, září 2008

Jiří Malý




Aktualizace: 28. listopadu 2020

webmaster