Lukáš 1, 64: Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha.
Milé sestry a milí bratři vizovického sboru,
srdečně Vás zdravíme v době Adventu a na počátku vánočních svátků. Opět společně vstupujeme do období, které je pro církev radostnou dobou příprav a obnoveného výhledu. Znovu si připomínáme příběhy, které se váží k události vtělení božského Slova a zároveň jsme upamatováni na opětný návrat našeho Pána ve slávě. Ovšem důvěra a trpělivost v Božích skutečnostech se při nás nejvíce prokazuje v otázce času, očekávání a naplnění. Máme mnohdy své vlastní představy a domníváme se, že přesně víme, co a především kdy jsou ty které věci pro nás dobré. Ale ne vždy se toto vše dokáže krýt s Otcovským záměrem a výchovou, jíž jsme coby Boží děti účastni. A právě rodiče Jana Křtitele jsou pro nás velice výstižným dokladem takového procesu zrání.
Zachariáš a Alžběta byli lidé Pánu Bohu vydaní, a proto rovněž označení jako spravedliví před Ním. A přece jim něco chybělo, aby mohla být tato spravedlnost při nich potvrzena také pro jejich okolí. Neměli potomka, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. Četnost potomstva byla v té době jasným důkazem Božího požehnání, ovocem zbožnosti, kdežto neplodnost se většinově považovala za Boží nepožehnání až potrestání. Je tedy jasné, jak to oba manžele, a především samu Alžbětu, nejspíše trápilo a bolelo. Zachariáš se za svoji ženu věrně přimlouval po mnoho let. Stejně jako to kdysi činil Abraham za svoji ženu Sáru.
Ovšem podobně jako Abraham má i Zachariáš potíže, aby uvěřil andělské zvěsti, že jeho již zestárlá žena mu ještě porodí syna. Ale Zachariáš je už blíže času naplnění a uskutečnění spásy, a proto také v jeho nedověře je zároveň ukryto větší odmítnutí. Následná němota není přímé potrestání, ale Zachariáš jako kněz nemůže čekajícímu lidu venku před chrámem požehnat v Božím jménu, neboť sám ztratil víru v základní zásadu vykoupení - Hospodin to může učinit, u Něho přeci není nic nemožné! Zachariáš tedy oněměl a měl takto zůstat, dokud se zvěstované události nenaplní.
Ovšem on nadále mlčí i po samotném narození syna. Kdo však kolem něho mluví a jásá jsou jejich příbuzní a sousedé. A to je veliká věc. Oni se dokáží radovat z této skutečnosti narození, z velikého milosrdenství, které Pán učinil Alžbětě a odejmul tak její rádoby pohanu. Dokáží radost Alžběty a Zachariáše přijmout za vlastní a vzdát Hospodinu chválu za jeho skutky. Kéž by i takovéto lidské a přátelské postoje byly samozřejmé v Kristově církvi!
Ale šťastný otec Zachariáš stále nemluví. Uběhlo osm dní a přiblížil se čas chlapcova obřezání. Pro Židy je to dodnes akt velikého významu, neboť jím se chlapec stává účastníkem uzavřené smlouvy mezi Hospodinem a lidem Izraele a je takto připojen do společenství vyvoleného národa.
Shromážděná rodina a přátelé chtějí uskutečnit docela pochopitelný záměr a nazvat chlapce po samotném Zachariášovi. Vždyť už je to muž pokročilého věku, dalšího potomka mít zřejmě nebude, a je tudíž jenom správné, když chlapec ponese dál jméno svého otce. A Zachariáš v hebrejštině znamená „Hospodin pamatoval“. Zachariáš si však vyžádá tabulku a napíše na ni jméno Jan. Hebrejsky zní toto jméno Jóchánán a znamená „Bůh je milostiv“. Ostatní se tomu podivili, ale Zachariáš dobře věděl, co dělá. Jednak mu jméno bylo zvěstováno v chrámě, ale navíc pochopil ještě jednu důležitou věc. Hospodin na něho pamatoval, jak to dokazuje jeho vlastní jméno. Pán má také své dobré záměry s celým lidem Izraele a možná dokonce s veškerým lidstvem.
Proto jméno Jan tak dobře vyjadřuje Boží věrnost, smilování a připravované dílo spásy, jež natrvalo potvrdí Hospodinovu přízeň i příklon k celému stvoření. A právě chlapec Jan má hrát v tomto díle nezastupitelnou úlohu. Bude veliký před Pánem a mnohé ze synů Izraele obrátí nazpět k Němu, jejich Bohu. Sám půjde před Ním v duchu a moci Eliášově a připraví Pánu lid pohotový.
Sotva tedy Zachariáš napsal na tabulku jméno svého syna, ihned se otevřela jeho ústa a uvolnil se ztuhlý jazyk. Začal opět mluvit a chválil Boha. A to je pro nás veliké svědectví, k čemu má především sloužit dar lidské řeči. Avšak my lidé přesto dokážeme svým jazykem zranit, ublížit, srazit druhého člověka. Tak až nám z úst zase vyletí nějaká slova hořkosti a urážky, vzpomeňme si, co učinil Zachariáš.
Ale proč se jeho ústa otevřela až nyní? V textu čteme, že na všechny, kdo žili v jejich sousedství, padl úžas i strach a po celém okolí se mluvilo o všech těchto událostech. Jistě by to mohlo proběhnout úplně jinak, v naprosté tichosti a soukromí, ale Pánu Bohu jde také o druhé lidi kolem. Právě pro ně je toto všechno mocným svědectvím o Božích skutcích, které zde již nějakou dobu probíhají. Stejně tak důležité je i naše svědectví pro lidi kolem nás. Aby se také oni dozvěděli, komu sami věříme a nač v důvěře očekáváme. Jak nyní v tomto zvláštním adventním čase, tak i v každém novém dni. Nikdo z nás lidí není před Bohem zapomenut či ztracen. On sám je naše jediná budoucnost i oprávněná naděje. To je radostná zvěst vánočního evangelia, které si společně znovu připomínáme.
S vděčností za každý Váš předešlý dar našemu sboru Vás nakonec prosíme o příspěvek na salár, z něhož hradíme veškerý běžný sborový provoz. Vzhledem k chystaným nákladům na vnější úpravy sborové budovy a podle doporučení vedení naší církve navrhujeme salár zhruba ve výši 5 % ročního příjmu. Chceme Vás rovněž upozornit, že svůj salár můžete platit také trvalým příkazem z Vašeho účtu na účet sboru č. 1406681349/ 0800. Abychom mohli Váš příspěvek rozeznat, uvádějte prosím jako variabilní symbol své rodné číslo.
Jménem staršovstva vizovického sboru přejeme Vám i Vaší rodině pokoj a radost v adventním čase i o vánočních svátcích. A do nového roku 2011 hojnost požehnání od Pána Boha!
|
Jindřich Karásek |
Jiří Malý |
|
Aktualizace: 28. listopadu 2020 |
webmaster |