2. Korintským 5, 14 - 15Vždyť nás má ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.
Bylo by to zajisté velice krásné, kdyby mohli křesťané, a třeba také naše církev a náš sbor, říci, že nás má všechny ve své moci láska Kristova. Jelikož však velice dobře známe situaci našich všedních dní a mnoha nesrovnalostí, jež jsou prozatím v našich životech nadále přítomny, tak se raději podobné výroky ani neodvažujeme nahlas vyslovit. Je pro nás zajisté lepší přiznat si nepříjemnou pravdu a žít kající upřímnost, než si společně lhát do vlastní kapsy.
A přece.... A přece se apoštol Pavel odváží takové vyznání napsat korintskému sboru. Ano, právě tomu sboru, kde se projevovala nejrůznější vzájemná řevnivost a vznikaly soupeřící skupiny, jež vedly k postupnému rozdělení; kde byl spáchán takový hřích, jenž se v jejich okolí nevyskytoval ani mezi nevěřícími. Buď tedy před tímto nedobrým stavem zavíral apoštol oči, což, jak víme z jeho dopisů, se nikdy nedělo, nebo takovým normálním způsobem poněkud přeháněl. Potom se v jeho výroku jedná o tzv. nadsázku neboli hyperbolu.
Ale co když tato svá slova myslel naprosto vážně a měl pro ně své bytostné opodstatnění, jež také sám dokázal zakoušet a předávat dál? Neboť to jediné, co nás lidi dokáže pravdivě spojovat a v dobrém utvářet naše vzájemné vztahy, je skutečně láska Kristova. A toto vyjádření platí, ať si to uvědomujeme a připouštíme či prozatím nikoliv. Pak již záleží pouze na nás, zdali této lásce takové vzájemné spojení dovolíme a přenecháme jí správu nad našimi životy a svým veškerým rozhodováním. Jedině v tomto smyslu pak lze mluvit o moci a vládě Kristovy lásky. A to i přesto, že se jí doposud mnohdy vzpíráme, obcházíme ji a snažíme se zapomenout na její stálý nárok a požadavky.
Neboť láska se vždy prokazuje obětí. A právě tuto její podstatu pochopit a přijmout znamená začít dorůstat Ježíšova charakteru a slávy jeho vzkříšeného života. I když to může zpočátku znamenat zdánlivou prohru a naprosté ztroskotání. Ale opravdovost lásky není nikdy poměřovaná toliko časností. Proto je rovněž tajemství oběti přítomno v základu celého stvoření i nabízené spásy. Jedině ono nadále nese celý náš svět a zachovává veškerý život v jeho trvání.
Oběť však vždy znamená vlastní omezení a ztrátu. Je to vědomé ustoupení a stáhnutí se zpátky, uvolnění svého místa pro někoho jiného. Vrcholem takové oběti je potom sebezmaření, úplná ztráta života pro druhé. To je podstata Božího jednání, nadále probíhajícího tvoření i veškerého již vykonaného díla.
Ano, také my jsme na základě zvěsti evangelia pochopili, že jeden zemřel za všecky. Jenomže mnohdy ještě nechceme a nedokážeme pochopit a přijmout, že následkem toho všichni zemřeli. Jsme totiž nadále v zajetí sebe samých a vlastního žití, že se nám vůbec nezamlouvá začít umírat a vzdát se tak vlastnictví svých životů.
Jenomže cesta víry vede dál právě přes zkušenost vnitřního odumírání a omezení, přes dobrovolnou ztrátu. Protože buď jsme nadále ještě naplněni pouze sami sebou a vlastní důstojností nebo jsme se již počali otevírat slávě božského života. Jiná možnost zde pro nás zkrátka není. Nelze chtít z toho jenom polovic. Jinak totiž také nedokážeme porozumět, proč vlastně Jeden zemřel za všechny a proč musí smrt předcházet pravému životu.
My jsme dnes dále slyšeli, že Jeden za všechny zemřel proto, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. Je zde vypsán smysl a účel našeho odumření a sebezániku. Neboť v onom novém povstání a obživení již nemáme žít sami pro sebe ani pouze pro druhé lidi. Protože opravdový humanismus není založen nejprve na člověku, nýbrž na Bohu samém. Jedině pak lze skrze Něho chtít konat dobro a neuvrhnout přitom své okolí do nedobrovolné podřízenosti a útlaku.
Máme tedy žít pouze pro Jediného, odevzdat se cele tomu, kdo za nás zemřel a vstal z mrtvých. To má být naše stálá orientace, nepřetržité směřování a duchovní zacílení. Jedině v následování Krista jdeme po cestě skutečné lásky, jež se prokazuje tichostí a trpělivostí a jež druhé nikterak neutiskuje, neboť je dokáže přijímat v jejich odlišnosti.
Dnes je ve vizovickém sboru instalován nový farář. Zatím se obě strany vzájemně opatrně poznávají a zakoušejí takové počáteční církevní líbánky. Dá se však zcela zákonitě očekávat, že časem se vyskytnou i nepříjemné třecí plochy, nastanou mnohá nedorozumění a z nich mohou povstat i nejrůznější poranění. To všechno totiž prozatím také náleží do přítomného života církve.
Přesto je pro nás dnešní text velikou důvěrou a povzbuzením. Je v něm ve stručnosti ukázán vhodný návod, jak je možné překonávat veškerá nedorozumění a zklamání. Jakým způsobem lze společně znovu začínat, kde je možné nacházet východisko ze vzniklých problémů a nesnází. Pokud totiž dovolíme, aby nás spojovala a utvářela Kristova láska, pak budeme k sobě přistupovat v upřímnosti, v citlivosti a v pravdě. Pak může nastat ona zamýšlená jednota, aniž by se potlačila původní rozmanitost a pestrost. Neboť naší stálou nadějí a silou je, že již nebudeme žít pouze sami sobě, nýbrž také tomu, kdo za nás zemřel a vstal z mrtvých.
Pane náš, prosíme za milost, abychom dokázali umírat svému sobectví a veškerým nárokům, jež pramení z naší domnělé důležitosti a hubící pýchy. Ať se stále více dokážeme otevírat nárokům Tvé lásky, jež nás utváří k pravému lidství a přivádí do Tebou připravené slávy. Amen
Slovo poslání: Koloským 3, 1 - 4, požehnání: Numeri 6, 24 - 26