Poznámka na počátku 15. kapitoly Lukášova evangelia je jedním z těch kamínků mozaiky historického Ježíše. Ježíš se pohyboval neobvyklé společnosti: "samí celníci a hříšníci"; Kralická Bible dokonce překládá, že k němu přicházeli "všichni publikáni a hříšníci". Z toho je jasné, že Ježíš nechodil na nějaké recepce VIP osobností, že nezasedal ve vrcholných náboženských orgánech, ale soustřeďoval kolem sebe podivné lidi sebrané z té nejhorší společenské spodiny: Učedníci byli obyčejní rybáři, sem tam nějaký celník. A celníci platili za velmi nepoctivé lidi, protože kolaborovali s římskou okupační správou, pro niž vybírali daně a z nich si tučnou část strkali do vlastních kapes. A do skupiny ostatních hříšníků patřili především prostitutky, různí tělesně i duševně zmrzačelí lidi, žebráci, zloději a podobná chátra. Pro ně v oficiální židovské společnosti té doby nebylo místo.
Dějiny se ovšem stále opakují. Je proto třeba si poctivě přiznat, že církevní společenství ve všech dobách se chovalo a chová podobně jako farizeové. Odpovědní vedoucí církve chtějí mít svěřené společenství vzorové podle Božích přikázání. "Krásná církev" to je ideál naší staré Jednoty bratrské; důsledně na to navázal Karafiát, který na Hrubé Lhotě praktikoval sborovou kázeň tak, že nepouštěl k večeři Páně nesezdané, nekřtil nemanželské děti a dočasně vylučoval lidi, kteří se dopustili nějakého hříchu a nevykonali předepsané pokání. Tato snaha je pochopitelná a každý farář a staršovstvo ji podvědomě následují; ale vede nutně k jistému stupni samospravedlnosti a oddělenosti. Proto církev v minulosti ztratila dělnictvo, protože měla jejich snahy o sociální spravedlnost za hříšné; proto do naší církve a sborů přichází tak málo nových lidí, protože je ti "spravedliví" nepřijímají. Mám to vyzkoušené ze svých předchozích sborů. Kdekoli se objevili cizí lidé, vytvořila se hned přirozená obrana: My je tu nechceme: jsou jiní, nemají svůj život v pořádku, nerespektují naše zvyky. Tak ani dnes neumíme v církvi až na výjimky pomáhat bezdomovcům, přistěhovalcům, lidem jiné pleti. Namítnete spolu se mnou: Nejsme Ježíš, abychom je zvládli! Horší ale je, že my ty lidi podceňujeme, štítíme se jich a necítíme se za ně nijak odpovědni. A to je náš hřích, na který Ježíš ukazuje.
Ti lidé tehdy jako dnes měli samozřejmě materiální potřeby - a ty bývají prvotní. V evangeliu však čteme, že ti hříšníci přicházeli Ježíšovi, aby ho slyšeli! Každý člověk, i ten nejhorší, potřebuje slyšet dobré slovo. A to jim Ježíš dával. Z toho, co říkal, si tito lidé dělali úplně jiné představy o Bohu než měli od církevních učitelů: Bůh jako Otec, který miluje své děti, ať jsou jakékoli. Hledá hodné i neposlušné a na těch neposlušných mu paradoxně záleží ještě víc než na těch poslušných; protože ti neposlušní to mají těžší a potřebují víc zájmu a lásky. Když Ježíš takto mluvil, tak byli kolem něho samí celníci a hříšníci a s otevřenými ústy to poslouchali. Samozřejmě, že s nimi občas i něco jedl a pil. Ježíš dával velký důraz na společné jídlo a pití, protože tím ilustroval ten obraz Božího království. Tak to dělá dnes třeba Armáda spásy, když dává lidem z ulice nejen polévku, ale i slovní svědectví o Boží lásce. A že to slovo doprovázené opravdovým zájmem o druhého dokáže lidi měnit, slýcháme občas z vyznání vězňů a jiných podezřelých existencí: Nejvíc mě pomohlo, že jsem ve svém hříchu poznal Boha a přijal Ježíše. To slovo a čin lásky vede lidi k pokání. Ne všechny, jen některé. Ale kvůli nim by církve a sbory měli jednat jako Ježíš, být otevřené a neusilovat o sebezáchovu v čistotě a izolaci. To je hříšné a smrtící. Ježíšův postoj je naopak velmi riskantní a víme, že ho přivedl na kříž. Pamatujme však, že kříž je cesta k vítězství. Jako věřící musíme brát na sebe i tento kříž služby, otevřenosti a modliteb za lidi, s nimiž by si slušný člověk ani nesedl ke stolu.
Mládež je v této věci velmi otevřená. Jedna by si nesedla k jednomu stolu Hitlerem, jiná s tím, s kým absolutně nesouhlasí, protože dělá něco hnusného. V rozhovoru ovšem zaznělo, že odpor k druhým a úplné ignorování některých osob se vůbec neděje jen ve vztahu k cizincům a bezdomovcům, ale probíhá v rodinách a mezi sousedy, kde spolu lidé roky nemluví, natož aby spolu seděli u jednoho stolu! Udělejme si v tom pořádek. Kdo neodpustí druhému, tomu neodpustí ani nebeský Otec. - Jinak ale mládeži nevadí lidé jiné pleti, názorů, vyznání, sexuální orientace. Tato otevřenost je správná. Nezapomínejte však, milí mladí bratři a sestry, že špatná společnost kazí dobré mravy; že člověk se lehko přizpůsobí většině, i když je zlá a zvrácená. Nejsme Ježíš! A tak můžeme své svědectví o šíři Božího odpuštění dělat jen v síle Ducha svatého, s modlitbou a s oporou dalších věřících.
Církevní otec Cyril Jeruzalémský řekl v jednom kázání v 5. století: Těch devadesát devět správných ovcí, to jsou andělé. Z nich Pán Bůh zas tak velkou radost nemá, protože si myslí, že jsou spravedliví - a není taková spravedlnost nudná, žádný důvod k radosti? Ta jedna ztracená ovce, to je Adam, člověk, ty i já, i naši odpadlí církevní spolučlenové i naši problematičtí spoluobčané. A když Duch svatý někoho z nás obviní z hříchu a my se v tom poznáme a upřímně to přiznáme a snažíme se o nápravu, pak propukne v nebi jásot. Nebe se totiž až tolik neraduje z nových domů, aut, komputerů, z našich výborných pracovních a studijních výsledků a vůbec ze všeho, po čem tato spotřebně zdegenerovaná společnost touží; nebe se raduje, když se v lidském srdci probudí opravdový lidský zájem a Kristovská láska. Myslíš, žes někdy v poslední době dal (dala) nebi důvod k oslavě?
Nebeský Otče, takoví, jací jsme nemáme šanci najít místo u tvého stolu. Ty nás však přesto zveš a stojíš o nás. Nechápeme, proč nás tak miluješ, že nás stále hledáš a odpouštíš nám. Buď tobě chvála, Otče, za tvoji věrnost a milosrdenství. Dej, abychom ji dokázali dávat dál.