2.Korintským 4,16-18: A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto nynější lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.
Ještě stále prožíváme velikonoční období, ve kterém si více než kdy jindy připomínáme skutečnost vzkříšení našeho Pána. Smíme zakoušet radost i potěšení z tohoto úžasného Božího skutku vysvobození a přemožení smrti. Pro apoštola Pavla je pouze toto jediná příčina i základ veškeré naděje. Ale rovněž zdroj nevyčerpatelné posily do každodenní práce i překonání mnohdy neradostného životního údělu. Jenom z tohoto důvodu se může odvážit napsat - Proto neklesáme na mysli, neochabujeme ve svém úsilí. Ani tváří v tvář nedobrému stavu našeho světa i mnohým nepříznivým vyhlídkám.
Vždyť bez skutečnosti vzkříšení není lidský život ve své podstatě nic jiného, než stálý koloběh nejrozmanitějšího utrpení beztak zakončeného vynuceným odchodem. Potom se lidská existence vskutku může zdát spíše trestem či výsměchem mnoha smělým plánům a očekáváním. Neboť je to nakonec vždycky smrt, která má své poslední slovo v každém lidském příběhu.
Ale evangelium Ježíše Krista nám sděluje, že tomu tak již zkrátka není a ani nebude. Poslední slovo v našem osobním i všelidském údělu nebude mít smrt, nýbrž život, Bůh sám. Stopy této přítomné smrtelnosti si však nadále neseme všichni sebou a rovněž je každý osobně zakoušíme ve svém životě. Nejprve v tom, že již od dětství každý z nás víme, že jednou budeme muset fyzicky zemřít, odejít z tohoto světa. Neboť pozemský osud je nám zde ohraničen a prožívaný čas přísně vyměřen. Jenom člověk sám ví a přemýšlí o tomto svém konečném údělu. To je velikost i tíha lidského bytí, ze které se nelze nikterak vyvázat.
A potom je zde přibývající počet let, nastávající stáří a úbytek sil. Úzkostné vědomí toho, což již zde nikdy nevykonám a nestihnu ani nedokážu prožít. Čas nám protéká mezi prsty a dny se mnohdy jeví jeden jako druhý. Nastupuje chmurná vidina stále větší slabosti a odkázanosti na pomoc druhých lidí. Dřívější jistoty nezadržitelně pomíjí a nové se nikde neobjevují. A přesto si v sobě dál neseme jasné vědomí toho, že tohle přeci ještě nemůže být zcela všechno; že náš život je něco mnohem většího a trvalejšího. Vždyť všechno to, co jsme zde prožili, jakoby bylo teprve včera a my jsme přeci stvořeni pro věčné trvání.
Apoštol Pavel to vyjadřuje překrásnou formulací - i když náš vnější člověk chátrá, ten vnitřní se den ze dne obnovuje. Navzdory veškerému úbytku fyzických sil i myšlenkové svěžesti, něco nebo někdo uvnitř nás nadále roste. Neboť jsme byli obživeni dotykem Božího ducha a náš duch se napil z věčného zřídla. Živoucím Slovem věčnosti jsme byli povolání k trvalému růstu a následování, které už nikdy více nekončí. Neboť dát se na cestu za Bohem značí trvalé doprovázení a nekonečný vývoj.
Žít z víry Ježíše Krista znamená poznávat tajemství, jehož plnost lze postupně nahlédnout jedině v trvalé přítomnosti věčného bytí. Ale musíme to být stále ještě my sami, ti stejní jako jsme nyní zde v přítomném žití. Proto v křesťanském porozumění není věčnost pouhé rozplynutí všeho do Jediného, nýbrž ten Jediný ve všech stále přítomný. Jenom v tomto smyslu můžeme mluvit o věčném trvání lidské osoby. Ne tedy pouze sami ze sebe, ale jedině před Bohem a vždy ve vztahu k Němu.
Pavel však nikterak nezastírá přítomnou tíži a nesnáze života. A zrovna on si jich prožil a zakusil vrchovatě. Právě v závěru této epištoly je zmíněn přehledný výčet toho, čím vším musel na své pozemské pouti projít, aby nakonec byla násilně ukončena předčasnou smrtí pro jeho víru ve vzkříšeného Pána. Proto když na tomto místě mluví o lehkosti přítomného soužení, nejsou to slova někoho, kdo je píše z bezpečného závětří své útulné pracovny. Ne, napsal je člověk, který se rozhodl pro svoji životní cestu a dobrovolně přijal její nesnadný úděl. Přesto, nebo právě, proto to pro něho není ničím ve srovnání s tím slavným, co má teprve přijít.
A křesťan má vědět i zakoušet, že prozatím nadále zůstává větší část zaslíbeného teprve před námi. To vše nyní prožívané není ještě úplné odhalení veškeré stvořené skutečnosti. Sláva vykoupeného stvoření nebyla zatím cele zjevena. Všechno zde zakoušené má prozatím trvalou pečeť něčeho předposledního, nedefinitivního. Včetně působící nespravedlnosti, soužení, útisku, chudoby i vynucené bídy a utrpení lidské existence.
Ale jak tomuto úhlu pohledu správně porozumět? Není tím přeci jenom nějak znehodnocena zakoušená realita a má vůbec smysl usilovat o změnu jejích podmínek? Ano, má smysl usilovat o změnu a každé možné vylepšení stávajících podmínek. Právě proto, že to není ještě všechno to, na co s nadějí a ve víře čekáme. Z toho důvodu tolik záleží na každém našem rozhodnutí a vykonaném skutku. Jimi se náležitě připravujeme na to nové a přicházející. Nežijeme přeci v nějakém provizoriu, ve kterém pouze trpně přežíváme a očekáváme, až jednou konečně začneme opravdu žít. Kdo zvolí tento přístup, může být podoben člověku, který nakonec zjistí, že jej očekává stejné prázdno, které až doposavad sám prožil.
Víra v sobě vždy nese vykročení, nové rozhodnutí i další vykonanou akci. Žít z přicházející plnosti znamená již nyní ji začít vtahovat do své zakoušené přítomnosti. Pokud pro nás věčnost s Bohem nezačíná již dnes a tady, nemusí už totiž začít nikdy jindy. Jistě, Pán je ten stále znovu přicházející a prolamující naši současnost. Právě proto tolik záleží na tom, zdali jej do této své přítomnosti vpustíme a dovolíme mu ji také proměnit. Včetně nás samotných.
Hledět k neviditelnému neznamená znevážení či zavržení všeho zde viditelného. Nejedná se o popření veškeré pozemskosti ani tělesnosti. Vždyť zatím pouze ve věcech stvořeného světa jsme schopni zahlédnout ony skutečnosti teprve přicházející. Prozatím stále jen hledíme skrze vezdejší přítomná okna do neviditelného prostoru, kterým je zde všechno stvořené poměřováno.
Ano, neviditelné skutečnosti nás mají utvářet i určovat pořadí zde vyznávaných hodnot. Ale veškerá láska, přátelství, věrnost, čestnost, spravedlnost, jež jsou neviditelnými kvalitami, se mohou prokazovat a utvářet jedině ve viditelném a hmotném světě. V tomto je důraz a svědectví Písma zcela zřetelné a nepřeslechnutelné. Ten, kdo se chce začít schovávat výhradně za věci neviditelné, neuchopitelné, v posledku klame druhé i sám sebe. A nakonec skončí v zajetí svého sobectví, morálního úpadku a mylného vyznání. Tak, jako se již v dějinách církve stalo mnohokrát. Protože tento svět, coby místo lidského zrození i působení, je svět chtěný, podstatný a důležitý. Je natolik důležitý, že Bůh se v něm neváhal narodit a s námi zde společně žít.
A evangelia nás nenechávají na pochybách o reálnosti celého Ježíšova pozemského života. O mnohými zakoušené a předávané skutečnosti jeho díla i utrpení. Neboť golgotský kříž je zcela zřetelný a hmatatelný zářez do našeho viditelného pozemského světa. Jedná se o božský průlom, jenž zakládá i nadále nese veškerou neviditelnou a očekávanou skutečnost. Většího přitakání z Boží strany pro naši lidskost i tělesnost si již nelze ani představit. Bůh se stává člověkem a zůstává jím i po svém vzkříšení.
Proto neklesejme na mysli ani neochabujme ve svém díle. Naše práce a vynaložená námaha nejsou marné ani zbytečné. Ne snad pro svoji trvalou či nezastupitelnou hodnotu, ale protože si jich Pán dokáže použít i přeměnit k dobrému působení. K svému jednání s námi i našim okolím.
Obnova i proměna celého světa však zatím nebyla zcela dokonána. Její základní kámen již je ovšem položen a Pán Bůh na něm nadále staví. A my smíme být účastni této božské výstavby, tohoto obživujícího díla, jež více nepomíjí. Můžeme jít společně po svaté cestě, jež nás přivádí zpátky domů. To je naše přítomná naděje i sláva.
Pane náš, děkujeme, že smíme mít osobní účast i trvalý podíl na Tvém vzkříšení a přicházející slávě. Prosíme, nauč náš žít stále více z moci Tvého nepomíjejícího života a v jeho proměňující zkušenosti nahlížet veškeré dění kolem nás. Abychom ani v přicházející tělesné slabosti a mnohé duševní vyčerpanosti nezadusili růst ducha, kterého jsi do nás vložil. Ať ve světle oněch neviditelných, ale vždy přítomných skutečností, dokážeme moudře nakládat s věcmi tohoto světa a dáváme se Ti v nich cele k dispozici. Amen
Slovo poslání a požehnání: 1.Petrova 1,3-9 Židům 13,20-21