Pohled na mapu nám dává tušit, jaké vzdálenosti museli apoštolé na svých cestách ve službě evangelia absolvovat. Jaká to byla námaha, kolik nebezpečí podstupovali! Kde brali jídlo a pití, kde nocovali? Co dělali, když někdo z nich onemocněl? My si to při současných dopravních možnostech a nabídkách služeb ani nedovedeme představit. Vždyť jenom cesta z Lystry ležící ve vnitrozemí Malé Asie k pobřeží do Efezu měří pět set kilometrů. Pavel sám o tom píše: "Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu." Pavel to ovšem neříká, aby se chlubil. "Chlubím se svou slabostí; neboť když jsem slabý, jsem silný!" Právě v lidské slabosti se ukazuje Boží síla. To je vysoká škola víry. Kdo slouží jen sám sobě a svým pozemským zájmům, toto nikdy nepozná. Kdo se však pokouší jednat podle Boží vůle a sloužit Kristu, ten poznává radost i ve zkouškách nebo aspoň ví, o čem tu mluvím.
Apoštol Pavel měl při svých misijních cestách základní plán: Začínal kázat ve velkých městech, s velkou koncentrací obyvatel. Východiskem jeho kázání byly židovské synagógy. Nemohl ovšem zasáhnout všechna politická centra římské říše. Nechával se proto vést Duchem svatým, který tu funguje jako navigátor. S překvapením čteme, že jim Duch nedovolil jít k moři do velkých měst jako Efez nebo Milét; a tak jim nezbylo než se obrátit k severu. Logicky chtěli tedy jít na sever Malé Asie do Bythinie, kde byla také velká města jako třeba Nicea. "Ale Duch Ježíšův jim to nedovolil." Přemýšleli jsme v mládeži, jak to asi poutníci poznávali: Možná nějakým vnuknutím při modlitbě, skrze nějakou informaci jiných poutníků nebo tak, že cesta zamýšleným směrem byla neschůdná kvůli velké vodě, závalu po zemětřesení nebo kvůli lupičům. Rozhodně však starověcí lidé měli velkou vnímavost pro Boží hlas; dokázali ho lépe rozeznat od vlastních pocitů a tužeb než dnešní lidé zahlušení hlučnou zvukovou kulisou, množstvím informací a komerčních nabídek. V tom křiku a halasu jen stěží zaslechneme hlas tichý a jemný, který říká: Toto dělej a toho zanech; tam jdi a tomu se vyhni; s těmi se spoj, ale na ty druhé si dej pozor! Navigátor Duch svatý dovedl Pavla, Silase a jejich doprovod na severozápad Malé Asie do přístavu Troady - to už absolvovali z Lystry nějakých osm set kilometrů. A tady dostal Pavel ve snu jasný pokyn. Makedonský muž ho naléhavě zval: Přijď do Makedonie a pomoz nám! Teď bylo všem ve skupině jasné, že je Kristův Duch vede do Řecka. Evangelium vstupuje do Evropy. A prvním městem, kde zazní zvěst o Boží lásce v Kristu, bude velké město Filipis. Nedaleko odtud je Tesalonika, Soluň. Odtud přišli o osm staletí později bratři Konstantin a Metoděj od naší země. Napadlo vás třeba, že při tom vedení Pavlovy skupiny myslel Duch svatý i na náš národ, nebo dokonce na každého z nás jednotlivě? V evangeliu nejde jen o pomoc několika lidem v Makedonii, ale celým rodinám a národům ve všech dobách až do skonání tohoto světa.
Autor knihy Skutků, lékař a Pavlův spolupracovník Lukáš, události ve Filipis zřejmě sám prožil. Přechází totiž z líčení ve stylu "oni" k osobnímu popisu v 1. osobě množného čísla "my". Příběh založení sboru ve Filipis se odehrává pod heslem: Všechno je jinak. Apoštolé hledají v sobotu židovskou modlitebnu, ale ona tam není - vypadá to na setkání pod širým nebem u řeky za městem. Pavel viděl ve vidění makedonského muže, který stál o pomocnou návštěvu, a apoštolé nacházejí samé ženy. První, kdo přijme evangelium o Kristu, by měla být Makedoňanka, ale ona je to Lydie, obchodnice z Thyatiry v Malé Asii. V židovském společenství bychom očekávali předně čistokrevné Židovky, ale Lydie je původem pohanka, bohabojící, tady čekatelka na plné členství v židovské náboženské obci. Všechno je jinak. Je v tom typický Boží humor, kterým zkouší nejen lidskou víru, ale i smysl pro humor a s ním spojenou pokoru. Vždyť nejsou myšlení má jako myšlení vaše ani cesty mé jako cesty vaše. Umíme to přijímat, že se věci vyvíjejí jinak, než jsme si přáli, než jsme se modlili, než se nám jeví jako správné? Nebo se spíše proti tomu bouříme a usuzujeme z toho, že nevládne Bůh, ale náhoda a chaos? Ale když Hospodin dokázal z chaosu stvořit nádherný svět a z prachu krásného člověka, jak by nedokázal zvládnout nečekané zvraty a zdánlivě neřešitelné situace lidských životů? Především životů těch, kdo se ho bojí a očekávají na jeho slovo!
Lydie je prvním člověkem na evropském kontinentu, který uvěřil v Krista. Vidíme na ní, co je pro víru důležité. Věřit v jediného Boha, přesněji mít před ním uctivou bázeň. Té bázně je dnes mezi lidmi málo, ale je! Nedávno mi jedna mladá žena vyprávěla o svých dorůstajících dětem, které žijí jak je dnes běžné velmi nevázaně. A on jim řekla: Že se nebojíte Božího hněvu! Přitom to není žádná horlivá členka církve, má ale velmi široký pohled na svět a otevřené srdce pro duchovní tajemství. To je ta bázeň, hledání Boží vůle, studium Božího slova, modlitby. Toto můžeme udělat z lidské strany. A pak je tu rozhodující krok ze strany Boží: "Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval." Řadu funkcí vlastní bytosti může člověk ovládat svou vůlí: Otevřít oči, otevřít uši, otevřít ústa, otevřít náruč; můžeme otevřít okno nebo dveře, tlačítkem otvíráme okno do světa v televizi, internetu nebo rozhlase. Otevřít se pro Boha však sami nedokážeme. Můžeme však za to prosit: Otevři oči mé, abych poznával podivuhodné věci ze tvého zákona! Pane, rty mé otevři, i budou ústa má zvěstovati chválu tvou! A s emauzskými apoštoly se můžeme s údivem ptát: Jakože v nás nehořela naše srdce, když k nám Pán mluvil na cestě? Věřit znamená mít otevřené uši, oči, srdce, náruč pro Boží slovo, pro jeho lásku. Není to ale věc lidské vůle, je to Boží dar, dar milosti. Člověk však může a má jít Bohu naproti, tak že hledá, prosí, tluče - a má zaslíbení: kdo hledá, nalézá, kdo prosí, dostává, kdo tluče, tomu bude otevřeno. Lydie takto Bohu vycházela vstříc svou bázní, svým hledáním Boží vůle v Božím zákoně; a Pán poslal Pavla, aby jí zvěstoval Krista, a otevřel její srdce pro víru. Duch svatý může samozřejmě najít ty, které si Bůh vyvolil, zcela netradičním způsobem. Třeba jako toho hledače náboženských zážitků a životního štěstí, který o sobě píše v letáčku Brněnské tiskové misie. Hledal jsem vzory v populárních lidech, duchovno v různých spiritualitách, vyžití v techno hudbě skupiny Sadist. Až jsem došel na hranu, kdy jsem nevěděl, jak dál. "Došlo mi, že vše, co se píše v Bibli, myslí Bůh vážně. Nabízí mi možnost poznávat ho skrze Ježíše Krista, který jako vtělený Bůh přišel na naši zem. Pochopil jsem, že jen skrze Ježíše Krista mohu zvítězit nad pýchou, lží, sobectvím a nenávistí- prostě nad hříchem, jehož následkem je smrt. A že jen skrze něho mohu poznat čistou Boží lásku a ničím nedeformovanou osvobozující pravdu. To je poznání, které nechci vyměnit za nic na světě."
Modlitba
Pane Bože, máme zavřené uši, a proto tě neslyšíme. Máme zavřené oči, a proto nevidíme tvé cesty. Máme zavřená srdce, a proto nepoznáváme tvoji lásku. Proto i naše ústa zůstávají zavřena a nezní z nich vyznání a chvála. Prosíme tě proto, dej nám pochopit, že v každém z nás je ukryt ten vnitřní člověk, kterého všemožně zanedbáváme a necháváme živořit. Obživ nás svým Duchem, abychom jako Ježíš slyšeli, viděli a vyznávali tvé království a jednou spolu se všemi vyvolenými vstoupili do jeho plnosti tam, kde Ty, Otče, spolu s Kristem a Duchem svatým žiješ a vládneš na věky věků. Amen
* Čtení: Mt 7,7-11 * Poslání: 1Pt 3,10-12 * Písně: 553, SV 61, 176, 559, 612, 68(sl.9) jh