(Ř 12,1) Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.
(Ř 12,2 A) nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Milí bratři a sestry,
apoštol Pavel takto vybízí nás křesťany - jak sám říká "pro Boží milosrdenství".
Tak nejprve: Boží milosrdenství přináší potěšení, naději, ujištění i mocnou výzvu do naší situace. Žalmista připomíná: že je nové každého jitra. Považme: každého rána nová milost, nově darovaný život, nová šance a výzva žít z Boží lásky. Pro Boží milosrdenství, které je nové každého jitra, nemusí být dnes jako včera; může to být jiné s naší nemocí, úzkostí, s naší osamělostí, může to být jinak s našimi vztahy. A tak je to něco vzácného, když dnes můžeme slyšet, že pro Boží milosrdenství se může něco s námi stávat nového, že můžeme něco dělat jinak. Že můžeme pokročit dál v poznání i uskutečňování toho, proč tu jsme. Dokonce až tak může být s někým pro Boží milosrdenství všechno jinak, jak to zažil na sobě sám Pavel, když kdysi Boží milosrdenství zjevené v Kristu Ježíši přemohlo toho vzdělaného a fanatického farizeje Saula, a učinilo z pronásledovatele křesťanů Kristova apoštola .Boží milosrdenství je důvodem, zdrojem Pavlovy výzvy.
Přinášejte sami sebe jako živou ,svatou, Bohu milou oběť. Tady si ujasňujeme jaký je praktický projev naší křesťanské víry: spočívá v tom, že vydáváme sami sebe Bohu - do služby Bohu a lidem. A že jsme ochotni v tom růst a zrát.
To vychází z podstatné proměny, kterou do našeho života vnesl Bůh: položil střed našeho života mimo nás samotné - v Ježíši Kristu. To přirozeně nechceme přijmout, že centrum našeho života leží mimo nás samotné. Když už přinášet nějaké oběti, tak pro sebe a své nejbližší nebo pro své výhody. Přitom je člověk strašně vratký a vlastně ztracený, když chce být jen sám svůj.
Bůh nás všechny ale vlastně prostřednictvím Ježíše Krista povolává do kněžské služby. Ta vychází z toho, že nejsme sami svoji. To je především veliké vysvobození. Jak zpíváme v jedné písni: Když ti schází odvaha, je tu Ten, kdo pomáhá, nejsi sám, nejsi sám svůj. Na to můžeme odpovídat s úlevou:: Já vím, nejsem sám svůj, Páně jsem, nejsem sám svůj.
Odtud jsme voláni k té zvláštní kněžské službě a odtud se jí můžeme odvážit: přinášejte sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť.
Apoštol nás pro Boží milosrdenství vybízí, abychom přinášeli v živou oběť doslova svá těla.
V některých prvních sborech byli silné skupiny těch, kteří chápali bohoslužbu jako své mimořádné duchovní prožitky. Nadnášeli se v jakémsi duchovním sebevědomí nad konkrétní výzvy k lásce, čistotě a zodpovědnosti. Tento únik do jakési falešné duchovní svobody a nadnesenosti je pro nás křesťany pokušením. Podobně jako se usadit v jakési pohodlném křesťanském začátečnictví s poukazem, že já stejně na víc nemám.
Ideologům bývalého režimu se podařilo hluboko do duší lidí v této zemi zasít myšlenku, že ve víře a v bohoslužbě jde jen o uspokojování vlastních náboženských potřeb a že církev je tu od toho. Nejhorší, že to odpovídá naší přirozenosti a pojetí mnoha členů církve.
Právě proto je třeba až doslovně slyšet apoštolskou výzvu, abychom jako křesťané vydávali v pravé bohoslužbě svá těla. Z toho je jasné, že v křesťanské bohoslužbě nemůže jít jen o nějaké duchovní zkušenosti, o nějaké biblické poučování, ani jen o naše vlastní náboženské potřeby. Protože naše bohoslužba se týká naší tělesnosti ve všem., co s ní souvisí. Jde o ni v našich vztazích k druhým i k sobě, ke společnosti, v níž žijeme. Jde o ni ve společenství, v práci, na veřejnosti i v soukromí. Taky to znamená, že naše bohoslužba není a nemůže být jen nedělní či sváteční záležitost, ale že jde o ni v našem každodenním životě.
Veleknězem této sebeobětavé každodenní bohoslužby je nám Ježíš Kristus. Od něho slyšíme: Jděte a učte se, co znamená: milosrdenství chci a ne oběti. I nám, kteří už nepřinášíme Bohu oběti v podobě zvířat, věcí či náboženských úkonů, to má stále co říct. Třeba, že v naší bohoslužbě nejde o nějaké zvláštní oběti, o něco navíc, co oproti jiným lidem zdánlivě Bohu přineseme, nýbrž že jde o to, vydávat se stále úplněji Bohu ve službě milosrdenství. Ježíš nás učí, že to obnáší snášet druhého i mu pomoct s jeho břemenem. Ne s pocitem sebelítosti nebo zvláštní oběti.
A to právě pro Boží milosrdenství, které nám Ježíše Kristus zjevuje jako odpouštějící lásku nebeského Otce, jež proměňuje náš život.
Apoštol dále říká zvláštní věc:přinášejte sami sebe jako oběť živou. I tomuhle zdánlivě rozporuplnému spojení se učíme rozumět prostřednictvím Ježíše Krista. Oběť přece běžně znamená smrt. Ve starozákonní době kněží přinášeli zvířata, aby je usmrtili v oběti. Oběť umřela ve prospěch živých. Ježíš to vše naplnil a ukončil, když vydal sám sebe jednou provždy za naše hříchy a tak nám otevřel novou cestu k Bohu i k bohoslužbě.
Ježíš dal oběti zcela nový význam. Obětí je celý život - totiž žít ve vydanosti Bohu, žít pro druhé. A motivací není náboženská povinnost či potřeba, nýbrž skutečná láska. Pro Boží milosrdenství! Smyslem a cílem takové sebeobětavé lásky pak není smrt, nýbrž život. Ulehčení života. Rozvinutí, zkvalitnění, naplnění života.
Proto přinášet sebe v oběť živou neznamená pěstovat nějaké mučednictví či nějaké křečovité sebezapírání, nýbrž žít po způsobu Ježíše Krista. Potřebujeme se stále učit, co znamená dávat sebe nezištně ve službě milosrdenství, ze skutečné lásky k lidem. A pak budeme poznávat, že je skutečně pravdivé, co v duchu Ježíšových slov zpíváme: Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme; kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné.
A co jinde zpíváme: Kdo dává zpět nežádá, má dost sám; život svůj prý kdo ztratí, jen ten ho zachrání - dlouhý, těžký je chápání Ano, dlouhý těžký je chápání, že ten, kdo v téhle službě vydává sebe, získává - a přece právě to má být naše pravá, doslova logická bohoslužba - jak říká apoštol.
Ovšem, není to logika dnešního světa. V tom se , když už, tak obětí ztrácí, většinou všechno. Oběti násilí a tragédií se stávají odstrašujícími čísly. Anebo odstrašujícími činy terorismu. Jasné je, že oběť je běžně nelogická, protože ztrátová.
Však taky Pavel hned vzápětí říká: nepřizpůsobujte se tomuto věku. Ano, potřebujeme se neustále proměňovat obnovou své mysli, abychom rozpoznali a hlavně přijali jinou logiku: logiku Božího milosrdenství a ježíšovské bohoslužby skutečné lásky. Pak je logické, že taková ježíšovská bohoslužba nás osobně něco stojí.
Z logiky takové bohoslužby ale vzchází to, co je dobré a Bohu milé a pro nás osvobodivé a povzbudivé. Pro takovou každodenní bohoslužbu totiž čerpáme z Božího milosrdenství, které je nevysychajícím zdrojem nové odvahy, síly a ochoty sebe dávat z lásky. A kdo v takové bohoslužbě přináší z lásky něco sám ze sebe, i když vydává i ztrácí, přece život zlidšťuje, druhé zbohacuje a sám nakonec získává.
Copak nám Pán, který z lásky vydal sám sebe, abychom měli život v hojnosti, a byl vzkříšen, není tou nejnadějnější výzvou a příslibem?
Modleme se: Pane, ta podivná logika tvého milosrdenství nás už mnohokrát zaskočila, ale také potěšila a posílila. Děkujeme, že nás dnes nově voláš k obětavé službě, která je už prodchnuta tvým vzkříšením a příslibem tvé slávy. Amen.