Micheáš 6,6-8 "Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?"
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
Například z psychoanalytického hlediska je také možné definovat víru v Boha jako něco na způsob nutkavé či úzkostné neurózy, ve které se dotyčný člověk pokouší vyrovnat se svou dospělostí. Je postižen úzkostí vlastní viny a selhání a proto nadále potřebuje vnitřní obraz vychovávajícího i trestajícího otce. Přestože jsme sami poznali, že skutečnost světa i duchovního života je přeci jen poněkud více komplikovaná, přesto si z tohoto psychologického pohledu můžeme odnést určité obohacení. Naráží totiž na častou deformaci víry a s ní spojených falešných představ o Bohu. A právě vybraný text je vhodnou příležitostí k názorné ilustraci celého takto postaveného problému.
Starozákonní svědek se v něm totiž vskutku zaobírá onou prastarou otázkou po skutečnosti lidské viny, potřeby záchrany a odpuštění. A můžeme se oprávněně domnívat, že ze všech pozemských tvorů se pouze člověk trápí tímto svým tázáním a hledáním. A nic na tom nezmění ani povrchnost, uspěchanost či banalita zla, s jakou mnohdy k svému přítomnému žití přistupujeme. Neboť potřeba spásy i vědomí vlastního hříchu náleží k naší nejhlubší podstatě, kterou si doposavad jako lidstvo společně předáváme.
A ze znění dnešního textu je patrné, že se takto neptá člověk, který Pána Boha nezná nebo o Něm doposavad nic kloudného neslyšel. Ne, zde zjevně promlouvá úzkost člověka ryze náboženského, který velice dobře ví o tom, jak by měla taková patřičná úcta k Bohu vypadat. On sám již přeci poznal a pochopil Jeho vůli i úmysly. Proto se trápí nad tím, jak má předstoupit před Hospodina a jakým způsobem jej náležitě poctít a usmířit. Je si vědom veškeré zachovávané obětní praxe a proto uvažuje nad její správnou i vhodnou realizací.
Ale je něco takového vůbec možné? Lze jenom tak odčinit svůj hřích a místo sebe nabídnout Bohu nějakého toho býčka či berana? Zde jakoby narážíme na samu hranici starozákonní víry a zbožnosti. Na vymezující ohrazení, jež se nyní napíná až k prasknutí a očekává na osvobozující prolomení a následné vykročení do oněch nových a zaslíbených možností. A my již smíme vědět o odpovědi, kterou těmto biblickým svědkům může a má poskytnout evangelium Ježíše Krista.
Prozatím však ještě k němu tolik nepospíchejme. Neboť ona zde vypsaná tíseň a úzkost není nikterak zdálená ani nám křesťanům. Což mnohdy nezakoušíme podobné trýznivé zpytování a nepřemýšlíme, co Pánu Bohu můžeme uspokojivého nabídnout a tak si Jej naklonit? Jak nejlépe vyjádřit svoji lásku i snahu po nápravě a zadostiučinění? Počítáme své býčky i beránky a zkoumáme, které z nich by se k tomu účelu daly použít. Tak učiníme rozhodnutí, že budeme číst více Písmo, déle a vroucněji se modlit, nevynecháme ani jedno nedělní shromáždění, zvýšíme peněžní obětavost. To všechno toužíme Pánu nabídnout, jenom aby se už na nás nezlobil a netrestal nás.
Ale je toto právě tím pravým, co Hospodin od nás očekává? I kdybychom to všechno přislíbené dokázali dodržet, cožpak můžeme svoji nevěrnost nějak odčinit a zase si tím na oplátku zasloužit Boží přízeň? Ne, to opravdu nemůžeme. Byť bychom Pánu nabízeli to nejcennější, co máme, ba obětovali sami sebe, abychom tím dosáhli usmíření a odpuštění, není nám to nic platné. Nikdo se totiž nezachrání ve vlastní síle ani veškerým svým vynaloženým náboženským úsilím. Je to opravdu marné a skličující, ale nikdo sám sebe nespasí.
A takovéto odsouzení je počátek naší skutečné záchrany, pravé duchovní obnovy a uzdravení. Proto se i u proroka Micheáše dostává tázajícímu patřičné a účinné odpovědi. Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá. To samo již je osvobozující a radostnou zprávou. Neboť Boží vůle není nic tajemného, neproniknutelného, co je dáno nahlédnout jen vybraným a obdarovaným jednotlivcům. Není proto nutné říkat: Kdo nám vystoupí na nebe, vezme Boží slovo pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? V Písmu nám bylo zřetelně oznámeno, co je vskutku pro nás dobré a k jakému způsobu života i spolupráce nás Pán povolává.
Jen to, abys zachovával právo. Nebo jinak přeloženo – abys činil soud. Zachovávat právo znamená o ně především usilovat směrem k ostatním lidem. Aby jim nebylo ve společnosti ukřivděno a oni neutrpěli újmu ve prospěch někoho jiného. Třeba někoho silnějšího a výše postaveného. A je patrné, že právě takováto potřebná ochrana se většinou týká těch nejslabších a nezranitelnějších mezi námi. Ne nadarmo je Hospodin označován za ochránce vdov a sirotků. Tedy všech těch, kteří nikoho blízkého při sobě nemají. A právě v tomto smyslu se máme stávat Božími spolupracovníky a zastánci jeho vůle. Hospodin přeci nenávidí, když se převrací právo, berou úplatky a používá falešné závaží ve jménu spravedlnosti těch mocných.
Zároveň však máme činit soud. A jakým způsobem? Máme dát prostor Božímu slovu, ať ono samo pročišťuje a proměňuje naše životy a vzájemné vztahy. Aby tak již nyní bylo při nás všechno zlé a nedobré souzeno, oddělováno, vymýceno; aby všechno neduživé a pokřivené mohlo být slovem napraveno a uzdraveno. Neboť pokud nás Pán Bůh soudí, je to vždy k naší nápravě. Činí tak proto, aby obnovil svůj původní řád a přerušené vazby mohly být navráceny do správného uspořádání. Takový soud je v Božím lidu vždy očistný a spásonosný. A my mu nemáme bránit.
Abys miloval milosrdenství. Abychom se stávali Pánu Bohu podobnými a měli podíl na jeho vlastní podstatě. Neboť právě milosrdenství je tím, co Jej nejlépe charakterizuje ve vztahu k nám lidem. Nevíme vlastně proč, ale Hospodin je člověku milostivě nakloněn a zcela zaměřen k jeho dobru a prospěchu. Bůh se k nám neustále sklání a vychází nám vstříc ve svém milosrdenství, dobrotě a odpuštění. Zachraňuje nás z otroctví hříchu a vyvádí na novou životní cestu osvobození. Proto jedině a pouze On sám může být zcela spravedlivý, svatý a dokonalý, neboť je nejvýše milosrdný. To je nejvlastnější boží charakteristika – Jeho věčné slitování.
Jsme tedy volání k účasti na tomto milosrdenství, jež má postupně zcela proniknout naše bytí. Jsme pozváni k podílu na Boží dokonalosti, abychom se tak stali účastnými božské přirozenosti a následně partnery na obnově našeho světa. Bůh nás volá do svého přátelství v Kristu a v něm nám nabízí sám sebe. To je nejvlastnější podstata zvěsti evangelia. V tom je uschována nejenom naše vlastní záchrana, ale také druhých lidí kolem nás.
Neboť právě podle nás si mnohdy ostatní lidé vytvářejí obraz o Bohu, ve kterého věříme a jehož společně vyznáváme. Zkoumají zda-li se při nás setkají s tvrdostí a odsouzením nebo s porozuměním a přijetím. Je-li pro nás důležitější naplňování Zákona a morálky za každou cenu nebo dáváme přednost chápající vstřícnosti a pokorně nabídnuté pomoci. Proto jsme povoláni k tomuto nároku lásky, jenž nás sice naprosto přesahuje, ale ve kterém se jedině můžeme stávat oprávněnými dědici zaslíbeného Kristova království.
A pokorně chodil se svým Bohem. Život s Bohem není nic statického, jednou provždy daného. Ne, jedná se o neustálý pohyb, následování víry a duchovní růst do plného i dospělého lidství. Pokud si myslíme, že už nás Pán Bůh nemá čím překvapit, že je to již dávno všechno jasné, potom je otázkou, nakolik mu ve svém životě ještě dáváme patřičné místo. Protože pokorně chodit se svým Bohem znamená zakoušet vlastní chatrnost a nedokonalost. Poznávat bytostnou závislost na Boží milosti a síle. Znovu a znovu být udivován Jeho překvapivým jednáním a dílem. Neboť sami ze sebe mnoho nezmůžeme. Stačí tak směšně málo, závan nějaké životní nepřízně či tísně a jsme se svými plány i silami v koncích. To nás činí vpravdě pokornými a Pánu stále více vydanými.
Na druhou stranu je nám poskytnuta neotřesitelná jistota, že nikdo a nic nás nemůže vychvátit z Božího nároku. Jsme Jeho, smíme být trvalým Božím vlastnictvím. To je jediná oprávněná zajištěnost, jež přesahuje i přítomnou ukončenost pozemského žití. Neboť nakonec není před námi připravena prázdnota a zánik, nýbrž bohatství života, jež nebude ničím ohraničeno. Ale pro takovou plnost a novou kvalitu je nutná naše neustálá výchova i připravenost. Z toho důvodu k nám nadále naléhavě promlouvá ono dnešní Micheášovo slovo - Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Amen
Slovo poslání a požehnání: Filipským 2,12-16 Numeri 6,24-26