Přísloví 9,10-12 Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost. Neboť skrze mne se rozhojní tvé dny, přibude ti let života. Jsi-li moudrý, k svému prospěchu jsi moudrý, jsi-li posměvač, sám na to doplatíš.
Mnozí z nás známe kolem sebe hodně chytrých a vzdělaných lidí. Ale mohli bychom o některém z nich říci, že je to skutečně moudrý člověk? To už patrně tak snadné nebude. Neboť ona moudrost, kterou myslíme, není pouze vysokým součtem bodů nějakého psychologického testu. Tušíme, že zde půjde ještě o víc. To činí z moudrosti něco jakoby vzácného a ne zcela obvyklého.
Přesto Písmo na mnoha místech o moudrosti mluví, nabádá k ní nejrozmanitějšími způsoby a vypisuje její přednosti. A právě celá kniha Přísloví patří k tzv. mudroslovné literatuře. V četných verších nám tato sbírka výroků vychvaluje účinky moudrosti a pobízí čtenáře, aby ji získal stůj, co stůj. Žádná oběť pro ni není dostatečně veliká, jakákoliv případná ztráta bude člověku bohatě vynahrazena.
V dnešním čtení z deváté kapitoly knihy Přísloví jsme mohli slyšet o postavách Moudrosti a Hlouposti. Jsou zde jakoby přímo zosobněny do ženských figur a je ukázán jejich vliv na lidský život. A skutečně. Moudrost a Hloupost (nebo také Pošetilost) jsou jakoby dva základní principy lidského bytí. Člověk se ve svém pozemském žití neustále pohybuje mezi moudrostí a pošetilostí. Třetí možnost zde není zmíněna. A právě to činí potřebu nacházet moudrost tolik důležitou a nezbytnou. Neboť pokud ji člověk nezíská, pak mu zůstává pouze ona druhá nabídka. A nikdo z nás asi netouží být označován za hlupáka či pošetilce.
Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova a poznat Svatého je rozumnost. Moudrost, která se člověku nabízí, má svůj počátek. To značí, že ji nelze získat celou hned naráz, ale je zde nastíněn její určitý vývoj a zrání. Biblické myšlení však nemá nijakého pochopení pro abstraktní mudrování. Moudrost tady není nějaký statický a neproměnný princip, ale nadále zůstává spoluúčastná na veškerém Božím dění v našem světě. Je aktivní a to již od počátku stvoření.
Moudrost má tedy svůj původ v Bohu, který sám jest pravou Moudrostí. Proto nelze chtít být vskutku moudrým a přitom se nikterak nezajímat o původce a dárce této moudrosti. To je vyjádřeno výrazem oné Boží bázně. To nemá znamenat toliko strach či hrůzu, jako spíše úctu, vděčnost, stálou bohabojnost před Hospodinem. A nemusí se přitom jednat o žádnou slovně a dogmaticky přesně formulovanou víru.
Neboť ten, kdo žije ve stálém vědomí Boží přítomnosti, ten potom rovněž všechno koná, mluví a smýšlí v této svaté bázni. To ovšem neznamená žádnou bezhříšnost či bezchybnost, ale onu stálou ochotu a otevřenost před Bohem napravovat své žití podle zjevené pravdy. Být schopen se pokořit a proměnit.Uznat i před lidmi svoji chybu a mýlku. Písmo pak o takovém člověku mluví jako o pravdivém a spravedlivém.
Ten je zároveň člověkem přímým, prostomyslným, ochotným dát se poučit. Je nezatížený nedůvěrou, ale nechává si vědomé otevření pro možné překvapivé vyústění nastalého dění. Rozpoznává, že skutečnost je vždycky ještě více, než co smí on sám ovlivnit a pochopit. Rovněž porozuměl, že kvalitu učiněných rozhodnutí nelze poměřovat okamžitým prospěchem. Z toho důvodu může být mnohdy lepší utrpět ztrátu či příkoří, než se domoci domnělé výhody nečestným způsobem nebo přímo podvodem. Nevyužívá slabosti a nepozornosti druhých, neboť Boží bázeň přináší do jeho života uznání i respekt k ostatním lidem. Je si zároveň dobře vědom toho, že si nemůže být nikdy jist sám sebou, svým úsudkem, a proto dokáže od sebe poodstoupit. Od své vážnosti a neomylnosti, od strachu přiznat chybu či jakýkoliv osobní nedostatek.
Je tedy opakem posměvače, pošetilce, který nadále zůstává ve své povýšenecké sebejistotě. Protože sám není schopen nápravy, tak zlehčuje hřích, posmívá se zbožnosti a tudíž odmítá moudrost Boží. Míjí se s tím nejpodstatnějším ve svém životě, aniž si to ovšem sám uvědomuje či přizná. Chlubí se proklamovaným nadhledem a zastávanou svobodomyslností, ale sám u sebe není něčeho takového vůbec schopen. A nemusí jít přitom o žádného nevěrce či protivníka církve. Ona základní linie rozdělení je totiž mnohem jemnější než se na první pohled může leckdy zdát. Proniká napříč celým lidstvem, církev proto nikterak nevyjímaje.
Poznat Svatého je rozumnost. Investovat veškeré své životní úsilí do vztahu s Bohem a skrze Něho přistupovat k druhým lidem je tím, co má trvalou hodnotu a opravdovou budoucnost. Každý vztah lásky, důvěry, věrnosti, opravdovosti je něčím, co se neztrácí a nač se ve věčné paměti nezapomíná. Proto zůstávat na této cestě neustálého poznávání a nebýt spokojen již s dosaženým lidstvím je rozumnost, která dobře ví o svých limitech a nedostatcích. A právě to ji činí skutečně moudrou, odpovědnou, osvícenou.
Neboť skrze mne se rozhojní tvé dny, přibude ti let života, praví dále Moudrost. Je zřejmé, že ve starozákonním pochopení zbožnosti bylo možné brát toto zaslíbení ve zcela doslovném smyslu. Domnívám se, že to již dnes nemůžeme. Na základě evangelijního svědectví jsme pochopili, že o smysluplnosti lidského života nerozhoduje pouze jeho délka ani viditelná úspěšnost. Přesto je možné porozumět tomuto zaslíbení ještě jiným způsobem. Ono rozhojnění dnů může také znamenat jejich plné prožití. Neboť je velikým uměním i darem dokázat zakoušet a vnímat svoji přítomnost. Je totiž pro nás velikým pokušením utíkat se zpět do minulosti a s ní pak poměřovat vlastní současnost. Nebo naopak žít neustále v jakémsi předstihu pouze tím, co možná jednou do našich životů přijde a naplní je. Tím ovšem nemyslíme zaslíbený příchod Božího království, jako spíše pozemské naplnění a uspokojení.
A to je právě problém, neboť obojí vychýlení - vpřed či vzad - vždy znehodnocuje nám darovanou přítomnost, kterou pouze zde a v tomto těle zakoušíme. Potom můžeme mít jakýsi dojem, že nám našich let ve smyslu vnitřního obohacení nepřibývá, poněvadž jsme si je nedokázali vědomě a naplno odžít a tím i dobře zúročit. Pak přichází často nepříjemné prázdno a pocit promarněnosti.
Jsi-li moudrý, k svému prospěchu jsi moudrý, jsi-li posměvač, sám na to doplatíš. Již tedy tušíme, že ona zmiňovaná moudrost nemusí v prvé řadě znamenat viditelnou úspěšnost a hmatatelný zisk. Přesto její prospěch je veliký. Moudrý člověk je vnitřně vyrovnaný, spokojený, a proto též svobodný. Svobodný od svých přání, žádostí i domnělých nároků, které mu jeho okolí nejrůzněji dluží. Dokáže se radovat z úspěchu druhých a přát jim požehnání. Ví, co již všechno v životě dobrého přijal, a to jej ochraňuje od závisti a zlé touhy. To je zisk moudrosti, která je pokojná, ohleduplná, plná slitování, bez předsudků a bez přetvářky.
Naopak posměvač se může jevit jako velice sebejistý, úspěšný a naprosto neprůstřelný ve svém sarkasmu. Přesto však není vnitřně spokojený a šťastný. Nedosahuje totiž pokoje a odpočinutí, neboť druzí kolem něho mohou vždy znamenat jeho případné ohrožení, obnažení a získání převahy. Doplácí na svoji povýšenost a neochotu se podřídit poznané pravdě. Je si příliš jist sám sebou, a proto je neustále ohrožován nejrůznější nejistotou a strachem. Je moudrý ve svých vlastních očích, a proto se s pravou moudrostí míjí. To je ovoce nedobrého přístupu k druhým lidem, nepoddajnosti Bohu, neschopnosti skutečné lásky a oběti.
Přesto je pro nás vždy ještě naděje. Pán Bůh s námi není prozatím hotov a nadále promlouvá do našich životů. Svým slovem, skrze druhé lidi a nejrůznější situace. Záleží jenom na nás, zdali se Jím necháme oslovit a zastavit. Zatoužíme-li po pravé moudrosti a obětujeme pro ni svoji povýšenost, obavy i falešnou sebeúctu.
Moudrost z knihy Přísloví není halasná ani okázalá. Přesto nadále volá na každého, kdo dokáže zaslechnout hlas jejího pozvání. A je mnohem lepší přiznávat nyní svoje nedostatky, než později bolestně rozpoznávat prázdnotu svých domnělých dokonalostí či předností.
Pane náš, přiznáváme, že nám velice často schází ona pravá moudrost a rozumnost. Prosíme, daruj nám skutečnou touhu po jejím poznání, po otevřeném životě ve Tvé blízkosti a bázni. Abychom neklamali více sami sebe, ale mohli druhým lidem alespoň z částky ukazovat na zdroj veškerého pokoje a štěstí. Amen
Slovo poslání a požehnání: Jakub 3,13-18, Numeri 6,24-26