Lukáš 7,11-16 Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid".
V evangelijních zprávách narážíme na tři zaznamenané případy, kdy Ježíš nějakého člověka vzkřísil z mrtvých. Byl to Lazar, Jairova dcerka a syn naimské vdovy, jehož jméno neznáme. Nevíme, ani kolik mu bylo let a proč vlastně zemřel. A pouze evangelista Lukáš nám zachoval zprávu o tomto překvapivém vzkříšení.
Je totiž poněkud zvláštní, odlišné, než ty první dva zmiňované případy. Zde totiž Ježíše nikdo neprosí, žádný člověk od něho neočekává něco mimořádného. A přesto se k údivu všech zázrak stane, a my až dosud narážíme při čtení Písma na tento neobvyklý příběh a zkoušíme mu alespoň trochu porozumět. Událost nastala hned potom, co Ježíš uzdravil setníkova otroka. Tehdy odešel do města zvaného Naim. A jako obyčejně nejde sám, ale doprovází jej veliký zástup lidí a jeho učedníci. Prozatím se Ježíš ještě může pohybovat po celém Judsku i Galileji bez známky nějakého přímého ohrožení. Onen zásadní konflikt s náboženskou vrchností má teprve přijít.
Ježíš a jeho doprovod se přibližují k městské bráně, když v tom zpozorují, že pohřební průvod právě vychází branou ven z města. A tak jsou přímými svědky něčeho zcela obvyklého. Neboť smrt člověka je pevnou součástí našeho žití a nikdo z nás se s ní nemůžeme minout. Můžeme pouze sami sobě předstírat, že vlastně neexistuje nebo že nás se přeci netýká. Alespoň prozatím.
Pohřbení mrtvého se v Izraeli konalo hned v den úmrtí a pokud možno vždy stranou lidských obydlí. V tomto případě tedy někde za městem na k tomu vyhrazeném místě. Proto pohřební průvod s mrtvým na márách odchází městskou branou ven, pryč z města. A to nejhorší, co může každého Izraelce zde na zemi potkat, je, že jeho tělo zůstane nepohřbeno jenom tak někde ležet. Z toho důvodu je pohřeb tak důležitou a zásadní skutečností v životě vyvoleného lidu.
Zármutek pozůstalých se vůči Bohu dával najevo pokorným umlknutím, vůči příbuzným však hlasitým nářkem, jenž byl často stupňován umělým pláčem. K tomu bývaly právě najímány ony ženy zvané plačky, neboť čím větší pláč a křik, tím se jednalo o slavnostnější a významnější pohřeb. Pláč a truchlení tedy bývaly něčím zcela přirozeným, ba dokonce žádoucím. Dobu smutku bylo tudíž potřebné dodržovat. A zdaleka ne jenom kvůli zemřelému. Vždyť teprve plně přijatá a prožitá bolest může také jednou postupně odeznít. To pouze my dnes již nedokážeme dávat najevo svoje skutečné emoce; neboť to se přeci nesluší. Koho to také zajímá, že ano? A ještě tak připomínat, že mi někdo zemřel a já mám proto bolest a smutek. Co když se tím někoho dotknu, způsobím mu nečekané trauma a neomaleně tak připomenu, že my lidé opravdu umíráme?
Přesto se však nejedná o zcela běžný pohřeb. Zemřel totiž jediný syn matky, která již sama byla vdovou. Nejenom, že přežije svého syna a musí být účastna jeho pohřbu, ale navíc jí nikdo blízký nezůstává. Odešla její poslední opora a nejbližší zastánce. Zůstává sama a bez prostředků. Nyní se bude muset spoléhat pouze na laskavost svých příbuzných a milosrdenství sousedů a přátel. Může pouze doufat, že ji tito blízcí nenechají žít bez alespoň základního zajištění.
Rozumíme tedy snad více oné veliké bolesti, smutku i zoufalství, které právě tento pohřeb doprovázejí. Každá útěšná slova se zdají být v tomto utrpení prázdná a falešná, neboť výhledem a očekáváním této ženy zůstává ještě zachmuřenější budoucnost. V takovém případě se člověk může jenom sám tiše zařadit na konec pohřebního průvodu a alespoň trochu se takto pokusit nést bolest a žal zoufalé matky.
Ježíš však právě toto zcela přirozené a očekávané neudělá. Když Pán ženu uviděl, nepřipojil se k smutečnímu průvodu, nýbrž hluboce pohnut, přistoupil k ní a řekl: „Neplač!“ Dokážeme si ovšem tuto popsanou scénu vůbec představit? Lze říci zoufalé matce ještě něco krutějšího, než právě ono hrozné – Neplač? Jak si to vůbec může někdo dovolit?! Ten člověk snad nemá ani špetku citu a porozumění! Jak nemá tato žena plakat a naříkat, když ji stihla taková strašná rána osudu? Když už s ní Ježíš nedokáže nést tuto její bolest, tak ať raději mlčí.
On to však řekl právě proto, že její bolest přijal cele za svou. Jedině takový božský soucit dokáže prostoupit nastalou situaci a vnést do ní světlo naděje. Naděje, že veškerá bolest, smutek a trápení nejsou oním posledním ani definitivním lidským určením. Že zde vždy ještě zůstává pohled víry, která dokáže dohlédnout za pomyslný horizont našeho pozemského určení.
Pán přistoupil ještě blíž a dotkl se nebožtíkových már. Tím se však pohřební průvod již docela zastavil. Ovšem pokud už bylo šokující ono slovo, které Ježíš k ženě pronesl, toto jeho chování není o nic méně pohoršující. Jak se může odvážit narušit tento smuteční obřad a zastavit jej? Ano, takovou sílu a moc může mít pouhý lidský dotyk. Není to však žádný magický dotyk, nýbrž zcela přirozené vyjádření účasti a slitování.
Pán Bůh se tak stále znovu dotýká našich pomyslných már a zastavuje truchlící průvod směřující na hřbitovy našich nicot a zmarů. Přichází často překvapivě a mnohdy vůbec nevolán. Vkládá svého Ducha do našich životů a tím je trvale obživuje i obnovuje. Vysvobozuje nás ze zajetí hříchu i smrti a působí, abychom se mohli rozhodnout pro Něho, pro Jeho lásku, pro svrchované a neproměnné Dobro. Abychom dokázali zaslechnout zachraňující a povolávající slovo, jenž proměňuje naše neblahé určení.
A tak Ježíš hlasem, kterému nedokáže vzdorovat ani mrtvý, řekne: „Chlapče, pravím ti, vstaň.” Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Moc soucitu a slitování zde přemáhá sílu smrti, zániku a zapomnění. Alespoň na čas. Na vymezenou dobu ženiných dalších dnů a let. Syn je navrácen své matce, její smutek je rázem obrácen v radostný úžas, bázeň i děkování.
Ale chlapec za pár let vyroste v muže a jednou, ve svůj čas, znovu odejde cestou všelikého těla a ulehne tak ke svým otcům. Jeho vzkříšení z mrtvých je však již výmluvným předobrazem onoho vzkříšení posledního a definitivního. Neboť zaslíbené zmrtvýchvstání bude oním vítězným políčkem samotné smrti i veškerému zániku. To již však nastane počátek kvalitativně zcela odlišného žití, jež potrvá bez současných hranic a omezení.
A blaze každému, kdo již nyní porozuměl, že je možné být dávno mrtev, byť přitom navenek stále vykazovat známky jakéhosi pomyslného žití. Dokud však nedovolíme, aby nás Pán zastavil a svým slovem vskutku probudil k plnému životu, tak dále jen přežíváme, mnohé si namlouváme a mrtví stále pochovávají své mrtvé.
Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi” a „Bůh navštívil svůj lid.” Ano, v Ježíši působí sám Bůh, Hospodin. Jedná se o milostivé Boží sklonění k nám lidem smrtelným a ztraceným. Chlapcovo vzkříšení představuje viditelný průlom a živoucí otisk Ježíšova království do našeho světa. A jeho království mezi námi nadále zůstává; pomalu, ale nezadržitelně působí a mnohé si podmaňuje mocí své lásky a přátelství.
A tak vzkříšení naimského mládence nám věrně ilustruje Kristovo záchranné jednání, jež se přímo dotýká každého z nás. Neboť jakékoliv uzdravení, vysvobození, potěšení jednoho, dává zakusit přítomnou spásu nám všem ostatním. Nám, kteří jsme uvěřili i osobně zakusili Kristův zachraňující dotyk a zaslechli jeho probouzející slovo. V síle tohoto slova máme znovu povstat do svých životů, nově promluvit a vzdát Bohu chválu.
Pane, děkujeme, že k nám přicházíš i tehdy, kdy sám nejsi vzýván a tvoji pomoc nikdo neočekává. Prosíme, abychom Ti dovolili položit na naše životy Tvoji žehnající ruku a cele se Ti dali k dispozici. Amen
Slovo poslání a požehnání: Efezským 2,1-10 Numeri 6,24-26