Čtení Písma: Jan 12, 20 - 33
Text kázání: Židům 5, 7 - 9
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a byl vyslyšen pro svou úzkost. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.
Ježíšova osobnost vždy přitahovala. Již v jeho době jej toužili mnozí spatřit a být účastníky některého z jeho mocných činů. Později se zase jeho postava stávala nevyčerpatelným zdrojem rozličných úvah, výkladových komentářů i námětem nesčetného uměleckého zpracování. Ano, to všechno je vskutku velice lákavé, zbohacující a zůstává nesmazatelně obtištěno v dějinách evropského myšlení. Ovšem toto vytvořené dílo si může nadále ponechat nárok svojí platnosti pouze za předpokladu, že Ježíšův příběh pro nás nadále zůstává burcující výzvou. Stálým vzorem plně uskutečnitelného lidství i osobním pozváním do bytostného vztahu víry a následování. Jedině v tomto odevzdání jej můžeme pravdivě rozpoznávat a porozumět mu. Pak se nám může rovněž stát původcem věčné spásy, nositelem našeho vlastního usmíření a uzdravení.
Právě v těchto předvelikonočních dnech si připomínáme náročnost Ježíšovy cesty i její bolestné pozemské završení. A veškeré svědectví Písma nás nenechává na pochybách, že Ježíš opravdu trpěl v lidském těle. Jeho lidství nebylo nikterak zdánlivé ani nebylo překonáno či pohlceno skrytým božstvím. Nejednalo se o mýtického hrdinu -poloboha ani moderního supermana, jenž hravě zvládá překážky i nastražené pasti. Proto i veškeré podstupované zápasy byly zcela reálné a jejich výsledky naprosto určující. Ježíš se tudíž neprořítil naším pozemským údělem jako božský meteorit, jenž nám zde zanechal skvostný, leč pro nás nedostižný ideál. Jeho příběh je naopak účinnou odpovědí na obtížnost našich životů, podanou rukou k záchraně z našeho smrtícího odcizení i uzavřenosti vlastního sobectví a strachu.
Ježíš přichází mezi nás jako ten, kdo je cele účasten naší všelidské existence po pádu; sám rovněž žije v pozemské i duchovní struktuře působícího hříchu. I pro něho je cesta víry a vztahu k Bohu celoživotním úsilím, hledáním, zápasem s pochybnostmi, úzkostmi a výčitkami. Neboť nám byl ve všem podoben, kromě hříchu. To ovšem ještě neznamená, že jeho důsledky nezakoušel a nebyl vystaven jeho ničící síle. Pouze mu nikdy nepodlehl.
Z těchto důvodu můžeme číst ono vyjádření, že za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu. Ano Ježíšův život doprovází volání bolesti, slzy, úzkostný křik modliteb a úpěnlivých proseb. Za sebe samého, za pravdivost svoji služby, za svěřené učedníky, za celé lidstvo. Není to hra na spásu, nýbrž se jedná o naprosté ztotožnění s naším údělem a v něm hledané a probojované východisko. I pro něho to bylo těžké. Celičký Ježíšův život byl přípravou na umírání. Přichází coby vyvolený Boží služebník, který má podstoupit dobrovolnou smrt, a to smrt na kříži. Má se stát živoucí obětí přinesenou z milující touhy. Ne snad pro usmíření rozhněvaného Boha, nýbrž coby přiměřená lidská odpověď na ztracenost a bědnost našeho údělu. Jako člověk přijímá prokletí lidské viny, aby v ní mohl nalézt darovanou spravedlnost božího vysvobození.
Ale cesta do této slávy začíná tím, že se Ježíš dobrovolně zříká vlastního života. Nelpí na jeho zachování za každou cenu. Proto musí sestoupit do nejhlubšího ponížení a naprostého ztroskotání, před lidmi i před Bohem. Viděno očima pozemského rozměru, jedná se o naprosté fiasko a zoufalý konec veškerých nadějí.
Jenomže pouze tak lze naplnit zákon pravého života. Zásadním úkolem pšeničného zrna je, aby ono samo mohlo vydat a přinést užitek; a to značí nutnost zemřít. Neboť život, jenž se neodevzdá smrti, zůstane navždy sám, nerozmnoží možnosti do něho vložené. A zůstat sám, přebývat pouze sám pro sebe, znamená být neplodný ve všech možných rovinách tohoto smyslu. Naproti tomu život, který se odevzdává smrti, vstupuje do jednoty s Otcem a se všemi lidmi. Jedině tak se stává plodným, požehnaným a může rozmnožit svěřené obdarování.
Jenomže cesta do takového odevzdání a jednoty není nic snadného ani bezbolestného. Je to bytostné spolehnutí, jež překračuje horizont ukončenosti pozemské pouti; je to přitakání Životu tváří v tvář pomíjivosti, smrti a zániku. Jedná se o vrcholnou důvěru před Bohem, ve které nebudu zahanben; před Bohem, od Něhož již nebudu ničím a nikým oddělen. Pouze On mě dokáže vysvobodit a zachránit před smrtí. A Ježíš byl v této své úzkosti a pokoře vyslyšen. Nebeský Otec se přiznal k dílu svého Syna, potvrdil jeho trvalou platnost. Život definitivně zvítězil nad smrtí, nicotou a zapomněním.
Ovšem ani Syn se nevyhnul cestě utrpení. Ale ne snad jako nutné podmínce vykonané spásy, aby vůbec mohla být uskutečněna a přijata. Ježíš není žádný obětovaný chudák, nýbrž ten, kdo prochází peklem utrpení vědomě a svobodně, jako ten, kdo v jistotě kráčí k vítězství. To však nikterak nepopírá ani neusnadňuje bolest prožívaného utrpení.
Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, mohli jsme dnes číst. Jsou to tak hluboká slova, že se až tají dech. Pokud toto musela být dobrovolně zvolená a přijatá cesta Božího Syna, můžeme snad sami uvažovat o nějaké jiné? Vyhýbat se zcela zásadně možnému utrpení a vůbec nepřemýšlet nad jeho možným smyslem a významem? Ať už na rovině jednotlivců, církve nebo celého národa? Není však potřeba si utrpení obzvláštně ukládat a vyhledávat je za každou cenu. To by přeci bylo naprosto zvrácené a proti vznešenému daru lidskosti. Vždyť Pán Bůh přeci žádné naše utrpení a bolest k ničemu nepotřebuje. Naopak, On sám je vždy na straně nevině trpících a obětí lidské zvůle.
Někdy je však potřeba neuhnout a přijmout bezezbytku úděl nabízené cesty. Byť to může následně znamenat naše nejrůznější omezení, upozadění, opomenutí, zkrátka popření našeho já, našich mnoha ambicí i domnělých práv. Ale taková občas bývá cesta lásky, služby, ochoty přitakat vůli našeho nebeského Otce. A není to žádný zbožný samoúčel, nýbrž umožněná proměna, duchovní růst i vyzrávání v obdržené lidskosti. Právě tehdy, kdy Boží hlas nás volá, abychom vyšli ze své vůle, ze svých představ a přání.
Tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. To byla Synova cesta do připravené slávy. On ji svobodně přijal a neuhnul na ní ani o píď. Proto se mohl stát původcem lidské záchrany, uskutečněného vysvobození a vykoupení. A tato vydobytá spása je věčná a nepomíjející. Vítězství je již vybojováno. Dílčí boje pochopitelně nadále probíhají, ale je to již pouze vzteklý ústup zla ze svých násilně obsazených pozic.
Je tedy pro nás již všechno hotovo? Ano i ne. Na objektivní rovině Ježíš skutečně za nás všechny dokonal a daroval nám toto své vítězství. Ale to má svoji účinnou platnost pro všechny, kdo ho poslouchají; kdo přitakali této jeho cestě a sami ho na ní věrně následují.
Jak sami již dobře víme, není to cesta snadná ani bezbolestná; ale je prostoupena dobrým smyslem, trvalým cílem i vnitřní radostí. Je na ní rovněž připraveno posilující poznání, že dále již neputujeme pouze sami. Kéž se i pro nás tato stálá výzva Kristova následování může stát věrohodnou cestou našeho věčného určení.
Pane náš, prosíme za milost, aby nám nezevšedněl tvůj životní příběh s jeho podstoupenými zápasy a utrpením, jež se staly i pro nás. A daruj nám vnitřní pravdivost i opravdovost zůstat věrnými přijatému poslání a neuhnut na této cestě víry a lásky. Amen
Slovo poslání: Židům 13, 7 - 16
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26