Čtení Písma: Římanům 5, 12 - 21
Text kázání: Genesis 3, 1 - 10
1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" 2 Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: "Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli." 4 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. 8 Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. 9 Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" 10 On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se."
Opět slyšíme známý příběh, o kterém však nevíme, zda-li se opravdu takto přesně odehrál. V novodobých dějinách právě tato skutečnost bývala předmětem častých sporů a nedorozumění. A církev nedokázala vždy na tyto rozepře zareagovat s patřičnou moudrostí, pokorou i s nadhledem. Křesťanská věrouka již tedy poměrně brzy a také žel poněkud nešťastně formulovala své učení o prvotním pádu nebo-li dědičném hříchu. To potom přeci jenom může vytvářet určitý dojem až osobní neúčasti i vlastní nezaviněnosti. Každý z nás se již zkrátka narodíme do světa poničeného hříchem, jehož narušené struktury nám ani nedovolují žít nějak jinak. A co já nebohý s tím můžu vlastně dělat. Jsem v tomto případě pouze odsouzen k životu v hříchu, za který ani nemohu nést žádnou osobní zodpovědnost. Ale to je právě přístup i výklad, který například biblické židovství vůbec neuplatňuje a asi jej možná ani dost dobře nechápe. Takové porozumění se totiž zcela zásadně míjí se záměrem biblického vyprávění a jeho nejrozmanitějších příběhů.
Tyto zaznamenané události nejsou na prvním místě přesným historickým popisem, nýbrž zvěstí, poselstvím slova, ve kterém jako v zrcadle nahlížíme a rozpoznáváme sami sebe i vlastní stav nouze. Písmo nám vypráví mnoha způsoby o základní lidské situaci i selháních, které se vždy znovu opakují a tudíž stále zpřítomňují. Proto je příběh o nevěře a odcizení prvních lidí také naším vlastním životním příběhem. Je to i naše vlastní selhání a individuální zodpovědnost každého z nás. Proto se rovněž mě samého přímo a nezastupitelně dotýká ona základní Boží otázka: „Člověče, kde jsi?“ V ní jsem osobně osloven, dotázán po svém vlastním životě i místě ve světě. Otázka, před níž nám není dáno se kamkoliv uschovat.
Pokud hned z počátku vyprávění narážíme na neobjasněnou přítomnost zla, je tak opět činěno v symbolicky významové rovině. Židovské myšlení nebylo schopno uvažovat v abstraktních pojmech a používat je k nějakému spekulativnímu rozvažování.Z toho důvodu je k svému vyjádření materializuje, vtěluje do živých, jednajících bytostí. Nemusíme proto brát hada doslovně jako nějakou bájnou příšeru, ale můžeme jej vidět jako ztělesnění toho, co hýbe člověkem, co se o něho pokouší, chce se jej zmocnit a odvést ho od Boha. Neměla by nás proto ani tak zaměstnávat otázka, čím tento had je, nýbrž to, co říká. A důležitá je právě ona neblahá skutečnost, že člověk na jeho slova opakovaně slyší. Tím je vůbec umožněn onen vstupní rozhovor mezi hadem a ženou.
Je to tedy také had, kdo je již od samého počátku součástí božího stvoření a proto nyní vystupuje na scénu. Dokonce zde sám přejímá vlastní iniciativu. A to je možná již první chyba, že je mu to vůbec dovoleno. Vždyť člověk má, coby ustanovený pastýř, spravovat a vládnout nad celým živočišným i vegetativním světem. Má k tomu Boží pověření, zmocnění i jeho vymezující slovo. Místo toho však nyní naslouchá slovu někoho jiného, menšího než je on sám. A kdykoliv znovu toto dopustíme, že místo slov Páně dáme prostor řečem našeptávače a dovolíme mu, abychom s ním zapředli rozhovor, pak vždy znovu prohráváme.
Proto je rovněž odsouzen k nezdaru každý pokus chtít vstupovat v jakýkoliv kontakt s duchovní oblastí života jinými cestami, než které Bůh pro nás stanovil. Člověk je tak pokaždé znovu podveden a většinou pozdě a bolestně rozpoznává tento svůj omyl a pošetilost. Tento pokušitel totiž Pána Boha i jeho slovo velice dobře zná a proto toho dokáže chytře využít. Tudíž také ve své vstupní otázce dovedně pozmění jediný Boží zákaz a rozšíří jej na všechny stromy v zahradě. Had říká ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Hned z kraje mistrně zpochybní velikost poskytnuté lidské svobody a tím i svěřené důvěry. Vždyť zákaz se přeci týkal pouze stromu poznání. A žena přistupuje na tento způsob vedeného rozhovoru a sama jej ještě žel dále rozvijí.
Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“ Předně v původním příkazu nebyla vůbec řeč o tom, že by se první lidé nemohli stromu ani dotýkat. Zákaz se týkal pouze jeho plodů. Ale mnohem závažnější je však skutečnost, že pro člověka přestává být oním jediným středem zahrady strom života, stojící uprostřed, ale stává se jím náhle strom poznání dobrého i zlého. A do lidské mysli se pomalu ale jistě vkrádá žádostivost a spalující touha. Pak se předmět takové žádosti stává centrem našeho uvažování, jediným ústředním bodem na který dokážeme neustále myslet. Dosáhnutí a získání takového vysněného cíle začíná rozhodovat o úspěšnosti i smysluplnosti našeho života. Jeho případné uchopení a přivlastnění zastiňuje postupně všechno ostatní kolem nás i Boží slovo. Stane se základní otázkou našeho bytí či nebytí. Dej mi to nebo raději zemřu. Bez toho či bez tebe, již nedokážu a ani nechci žít dále.
Jakmile z centra našeho uvažování zmizí vědomí Boží přítomnosti a přízně, dokáže být poměrně snadno nahrazeno něčím nebo někým jiným. A to je podstatou i trýzní každého modlářství. Neboť na místo věčného a nepodmíněného absolutna dosadíme něco jiného ze stvořených skutečností našeho světa. A je zcela lhostejné, je-li to snad zahaleno do nějakého tajemného či duchovního hávu, neboť to stejně nikdy nemůže naplnit naše očekávání ani naše trvalé určení. Z toho důvodu ani uchopení a zmocnění většího poznání není žádnou omluvou. A za každé takto ukradnuté a svévolně získané vědění se vždy bolestně zaplatí. Proto mnozí vykladači míní, že kdyby v tomto prvním pokušení člověk obstál, měl by přístup k stromu poznání napořád dovolen. Neboť by již dokázal s touto mocí moudře nakládat a nezneužil by ji.
A tak již hadovi ani nedá mnoho práce, aby ženě nejenom zpochybnil trestající dopad platného zákazu, nýbrž rovněž samotnou upřímnost Božích záměrů s lidmi. Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Víš, on ten Pán Bůh to s Vámi zrovna nemyslí dvakrát upřímně. On se vás vlastně docela bojí a proto vám pod směšnou hrozbou smrti zakázal jíst ovoce z toho vzácného stromu. Protože sám dobře ví, že v té chvíli budete jako bůh a on nad vámi tak ztratí svou převahu.
Tento pokušitelův kousek je vskutku tak starý jako lidstvo samo. Cílem je zpochybnit upřímnost a dobrotu Božích úmyslů s námi. Nalomit naši důvěru k němu a znejistit spolehnutí na slyšené slovo. Bůh nám pak v této představě vždy něco dobrého ukrývá a nepřeje nám plnost a radost z našeho života. Jinak bychom si přeci mohli užívat a činit to, co sami uznáme za správné a dobré. Nač tedy potřebujeme nějaká omezující přikázání a výstrahy, kterými jsme drženi v závislosti a strachu. Pryč z otroctví, rychle ze sebe setřást každé myslitelné jho a svobodně činit, co se nám líbí. A o osvobození lidstva by nám přeci mělo jít především. Svoboda, volnost, bratrství! Pohled na lidské dějiny nám žel dosvědčuje, že tato základní finta se nepříteli vskutku vydařila. Dokonale zpochybnil onu bytostnou lidskou důvěru k svému Stvořiteli a dárci života. Proto v základu každého učiněného hříchu spočívá vzpoura a touha být sám sobě bohem.
Ještě než žena sama přistoupí k stromu poznání, je již vlastně rozhodnuto. Ona totiž ví, že to udělá. Zkrátka musí. Každá žádost když počne, porodí hřích, a dokonaný hřích působí smrt. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Pokud jsme nyní mluvili pořád pouze o ženě, neznamená to ovšem, že muž v tom s ní nejede také. Kde byl Adam po celou tu dobu? Jak to že nechal svou ženu samotnou a dovolil tak nepříteli zasít své jedovaté sémě? A proč se tak otrocky spolupodílí na vykonaném skutku? Muž totiž ani neuvažuje, má-li či nemá utržené ovoce jíst. Co mu dají, to zkrátka sní. On je nad takové věci povznesen a přemýšlí o metafyzických skutečnostech božského bytí. Ale nic z toho mu není žádnou omluvou.
Jestli snad zamýšlený hřích může ještě nějak spojovat, vykonaný vždy bolestně rozděluje a hubí naše vzájemné vztahy. Fyzická smrt nenastala sice ihned, ale duchovně člověk zemřel téměř okamžitě. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Do života prvních lidí přichází stud a hanba z vlastní nahoty. Vzájemná obnaženost a blízká otevřenost již není nadále možná. Člověk se začíná stydět za to jaký doopravdy je a proto se musí nějak maskovat. Zakrýt svoji vinu a selhání. Jednak společně před sebou, ale také před Bohem. Proto ono přepásání fíkovými listy můžeme chápat jako všelidskou snahu a náboženské úsilí nějak přikrášlit svůj bědný stav. Něčím navenek zapůsobit, mít se čím vykázat, abychom tak uspokojili sebe i uctívané božstvo.
Ale za studem vzápětí ihned přichází strach. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Člověku už není v Boží přítomnosti vůbec dobře. Již po ní vlastně nijak netouží. Nejraději by se napořád někam schoval a nevylezl více. Jo, kdyby tak Bůh sám na něho zapomněl a už ho nehledal. Ať mě nechá být na pokoji a na nic se raději neptá.
Ale Hospodin nadále přichází ze svojí otázkou a volá na každého člověka: Kde jsi? Volá a hledá protože nás miluje. I přese všechnu bolest, jež musí Jeho láska od nás vytrpět. Vytrvale volá ne kvůli sobě, nýbrž jedině kvůli nám. Abychom neusnuli spánkem smrti spokojeně ukryti v nejrůznějších zákoutích svých životů. Hlavně nějak přežít tento čas a pak se teprve uvidí, co bude dál. Ne, buď se probudíš a uvidíš svůj stav nyní, nebo ho již nemusíš uvidět nikdy. Buď se necháš Bohem oslovit a nalézt ve svém životě, nebo se naprosto mineš se svým věčným určením.
Rád bych dnes zakončil jednou chasidskou legendou. Jakýsi rabín seděl zavřený ve vězení v Krakově. Považovali ho za podvratný živel. Vězeňský dozorce byl tehdejší typický racionalista a zapředl s oním rabínem výsměšný rozhovor: „Když je ten váš Bůh vševědoucí, tak proč se ptal - Adame, kde jsi?“ „Bůh to myslel jinak než si myslíš“, odpověděl rabi. „Adamovi bylo tehdy právě 42 let. Bůh se vlastně ptal - Je ti 42 let, ale kde jsi ve svém životě?“ Dozorce se zcela vyděsil. Bylo mu totiž právě 42 let.
Slovo poslání: Jakub 1, 2 - 4. 12 - 18
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26