Čtení Písma: Matouš 13, 1 - 17, Izaiáš 55, 6 - 11
Text kázání: Židům 4, 12 - 13
Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Žádné stvoření není před ním skryté. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat.
Slova, pouhá slova a nic než slova. Víme dobře kolik prázdnoty a marnosti může zůstávat za lidským mluvením, pouhým žvaněním, tlacháním. Ale zároveň si uvědomujeme, jak je možné slovem hluboce ublížit, zranit, naprosto druhého odrovnat.Vyslovit něco tak závažného, co již více nedokážeme vzít zpátky ani zcela zahladit, urovnat, odčinit a beze zbytku napravit či smazat. Dokážeme se druhého dotknout tak bolestně, že se již nezmůže ani na odpověď. A vybojované vítězství je naše. Tak a má to. Ten už se příště neozve. Už si dá pozor něco si se mnou začínat. Ale vítězství pomalu začíná dostávat zahořklou pachuť naprosté porážky. Neboť něco doposavad trvajícího skončilo a to, co nyní nastává, je již pouhou bezvýsledností, vzájemnou chudobou a nedostatkem původního, byť alespoň částečného lidského dobra.
A nebo se pro změnu říká: „Ale vždyť on to tak přeci nemyslel. To řekl jenom tak.“ Ano, je jistě možné, že přitom skutečně dotyčný mnoho nemyslel, ale již to vyslovil, vypustil do světa a umožnil vyřčenému, aby nějak začalo existovat a mohlo působit, uškodit. Zároveň je ovšem na druhou stranu možné slovem pohladit, utěšit, povzbudit, přinést naději a otevřít jím nově spatřenou budoucnost. Vyjádřit spoluúčast i pochopení, vyslovit a přinést odpuštění, nabídnout usmíření a nový začátek; vyslovit vážná slova závazku, lásky a věrnosti. V moci jazyka je život i smrt, jak se píše v knize Přísloví.
Jestliže však naše lidské slovo dokáže mnohdy působit ke smrti, zničení a zániku, ne tak slovo Boží. Věčné Slovo, Otcem trvale vyslovované, jež je vždy znovu bohatě tvůrčí, a proto přináší život i naději. Působí obživení a všemu jím vytvořenému daruje vlastní svébytnost i určitou míru riskantní samostatnosti. Jedině Ono povolává z nicoty do trvání, dává vzniknout stvořenému světu a obdařuje jej dobrým smyslem, důvodem a cílem. Vyslovené slovo se stává tvořivým skutkem, živoucí a obnovující činností. Mnohdy slovo tvoří a působí zcela svrchovaně, suverénně a naprosto svobodně. Jindy naopak trpělivě čeká na lidský souhlas, projevenou žádost, touhu, ochotu je skutečně přijmout. Ani vtělení tohoto božského Slova - Logu nenastalo bez lidského přitakání, touhy, vůle a ochoty poslechnout, poddat se zvěstovanému slovu. Přijmout je zcela za své i s veškerými možnými následky takového osobního přijetí.
Pokud takové vlastní přijetí Slovu vskutku dovolíme, pak smíme také my zakusit jeho moc, tvořící účinnost i proměňující sílu. Slovo k nám může vejít a počít v nás vytvářet nový, bohatě klíčící život. Samo začne obdělávat ztvrdlou půdu našich srdcí, aby zaseté semeno mohlo růst a přinést dobrý i hojný užitek. A Otcem jednou vyslané Slovo se již nikdy nenavrátí s prázdnou. A tak nezáleží ani tolik na kvalitě té které půdy, jako mnohem více na tom, jestli dotyčná zem opravdu dovolí, aby ji slovo často zkrápělo, zavlažilo, dokázalo učinit plodnou a úrodnou. Není proto nikdy taková zemina lidského srdce, která by již předem byla zcela nevhodná či neschopná přinést užitek a dát vyklíčit zasetému zrnu. Ale je to pouze slovo samo, které ji k tomu dokáže náležitě připravit, uschopnit a pečlivě zúrodnit.
Jestliže se Slovu takto poddáme, podvolíme a vystavíme jeho působení, pak vždy zakusíme jeho moc i břitkou ostrost přítomného účinku. Neboť slovo dokáže jako meč proniknout až do našeho nitra a obnažit je, vyjevit nám samotným, jací doopravdy jsme. Dostane se totiž tak hluboko, kam nám samotným třeba doposavad nebyl umožněn přístup. Veskrze nás prosvítí, pronikne až do zákoutí, která mnohdy nevidíme a ani třeba prozatím vůbec uvidět nechceme. Slovo v nás vykoná dílo, kterého nejsme sami schopni. Umožní při nás to, čeho se leckdy rovněž skrytě obáváme, že by se mohlo jednou opravdu uskutečnit. A to je právě naše rozlomení a naprosté odhalení. Neboť vždy velice správně předem tušíme, že to, co se přitom může všechno nalézt, nebude vždy jenom k naší chvále.
Naopak, je toho při nás mnoho, zač se oprávněně stydíme. A takové obnažení může ohrozit námi vytvářený obraz, který si o sobě doposavad nosíme. Dobře ovšem víme, že stejně jednou nastane chvíle odhalení, kdy z tohoto maskování nezbude náhle vůbec nic. Čím však bude odstraněno dříve, tím lépe pro nás. My všichni býváme učiněnými mistry ve vytváření takovýchto pro nás přijatelných představ a tuze rádi se jich přidržujeme. Nechceme je jenom tak snadno opustit. Mnohdy dokážeme velice dovedně přetvářet vnímanou skutečnost, aby odpovídala našemu výkladu a právě chtěnému objasnění. Ale slovo k nám přichází také proto, aby ničilo a odstranilo takovéto vytvářené obrazy, rozbilo veškeré zavádějící představy, falešné názory i obavy. Neboť slovo nás vždy touží nejprve přivést k rozpoznání osvobozující Pravdy, i když mnohdy takové poznání nepříjemně bolí. Není však jiné cesty ani umožněného způsobu jednání, ale obnovená vnitřní svoboda za tuto bolestivou skutečnost poznání vždycky stojí.
Často si ale uvnitř sebe schováváme svá nejrůznější poranění, ublížení, prožité hořkosti, které nedokážeme opustit a zapomenout. Trápíme se mnohým nad námi kdy vysloveným slovem, jež nás všelijak sráželo, poškodilo, ukřivdilo. Vzpomínáme na slovo, které nás obviňovalo, různě vyčítalo, nedobře utvářelo. Neboť jsme třeba nesplnili všechna očekávání toho, kdo je nad námi v rozhořčení a zklamání pronášel. Ale není zdaleka nejdůležitější to, co kdy nad námi řekli mnozí druzí, nýbrž jedině to, co k nám nyní promlouvá Hospodin. A On promlouvá dobré slovo bezpodmínečného potvrzení, přijetí a odpuštění. Od Něho, Božského lékaře, pochází vždy uzdravující slovo, které sice mnohdy rovněž usvědčuje, zarmucuje a přivádí k pokání, ale zároveň vždy nabízí přejné východisko.
Poskytuje možnost nového začátku, dobrou a pevnou naději. Slyšené slovo nás utvrzuje v darovaném lidství a proto vyzývá k následování, ukazuje právě pro nás konkrétní, jedinečnou a neopakovatelnou životní cestu. Tedy to všechno, co je v nás bolavé, pokřivené a nemocné chce nyní obživující slovo proměnit, odejmout a zahojit. Vyvést nás z falešných názorů i předpokladů o sobě, druhých lidech i Pánu Bohu samotném.
Činí to postupně, vždy náležitě a vhodně, avšak důrazně a neustále. Tak jak to kdy dokážeme právě unést. Někdy slovo působí velice jemně, skoro nepozorovaně, a stává se citlivým nástrojem v rukou pozorného operatéra, jenž opatrně odřezává nemocné a zanícené tkáně. Jindy je však jako onen pověstný oheň, kladivo tříštící ztvrdlou skálu našich zkamenělých poměrů, vztahů a citů. Jedině tak dokáže rozetnout krunýř neodpuštění, prolomit neprůchodnost našich vzájemných neporozumění, ublížení a zranění. Rázně odsekat zastávanou tvrdost k sobě i druhým lidem. Obnažit zraněné nitro, uzdravit je a přivést k životodárnému osvobození.
Četli jsme, že slovo proniká až k rozhraní duše a ducha, kloubů a morku v kostech. Slovo tak zasahuje a jedná vždy s člověkem jako celistvou osobou. Nic nemá při nás být vynecháno, vyňato z jeho působení. Rozděluje v nás ty nejvnitřnější postoje, přání, žádosti. Pouze ono rozlišuje, co je skutečně duševní a duchovní. Demaskuje všechnu vnitřní nepoctivost, stírá veškeré náboženské nátěry, neosobně přijaté podoby zbožnosti, které zabraňují skutečnému duchovnímu životu. Poukazuje na to, co je při nás stále ještě naše soukromé, co jsme zatím nedokázali vyhradit Bohu. Usvědčuje nás, kdykoliv nám jde pouze o naši vlastní čest a sebepotvrzení, byť je vydáváme za svatý boj ve věci Božího jména a cti.
Zasahuje naši nejvnitřnější podstatu, rozsuzuje veškeré touhy a myšlenky. Proniká až přímo k srdci, v symbolice Písma zdroji veškeré uvědomělé činnosti a mravního života. Zde se teprve formuje a přetváří lidská osobnost, mění charakter člověka. Srdce ovšem také dokáže ztučnět a zarůst. Může se stát tvrdým, zahořklým a duchovně zcela oslepnout. Je to rovněž naše nejcitlivější místo, kam se jako na tabuli vyrývá hřích člověka. Zároveň je však možné nosit v srdci s láskou někoho jiného.
A my máme milovat Hospodina celým srdcem a činit jeho vůli s nasazením celé své bytosti. Srdcem se věří i přijímá slyšené slovo. Proto je tak důležité chránit je od falše, neupřímnosti i sebenalhávání a vystavit co nejčastěji dešti božího slova. Neboť není žádného stvoření ani místa na světě, kam by se dalo před tímto Slovem schovat a ukrýt. Nic není vynecháno z jeho obživujícího účinku. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, o kom je toto naše pronášené slovo. Vždyť všechno povstalo skrze Něho a nadále rovněž trvá. Jemu budeme jednou skládat konečný počet, jedině před Ním máme napořád hlavní odpovědnost. Blahoslaven tudíž každý, kdo Slovo dobrovolně přijímá a poddává se mu.
Proto k nám již nyní přichází toto soudící slovo, jež je důkazem neustálé Boží pozornosti a péče. Slovo, které odřezává, pročišťuje, uzdravuje, přináší podíl na nepomíjejícím životě. Čím více se tomuto slovu v přítomnosti otevřeme, tím více tohoto obnovujícího díla zde bude moci při nás vykonat.Díla, kterému se stejně nelze vyhnout, neboť náleží k Božímu životu. Ale čím začne probíhat dílo později, tím je náročnější a bolestnější. Neboť se jedná o zachraňující proces Otcovské výchovy, jež nám přináší trvalé ovoce pokoje a spravedlnosti. Tím se stáváme účastníky vykupujícího pohybu, jenž nás přivádí nazpět k Bohu. A to je to jediné, na čem doopravdy a cele záleží, o co máme aktivně usilovat. Amen
Slovo poslání: Židům 6, 4 - 12
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26