Čtení Písma: Žalm 49, 1 - 21
Text kázání: 1. Korintským 1, 26 - 31
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává:Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu´.
Většinou nikdo z nás nechce být považován za někoho méně chytrého nebo dokonce pošetilého. Záleží nám na obraze, který u druhých zanecháváme a jak působíme na svět kolem nás. Neboť každý býváme svým okolím neustále posuzování a sami na oplátku posuzujeme ostatní.
Je to na jednu stranu svým způsobem pochopitelné. Ale již jsme si zde říkali o časté povrchnosti takového posuzování. A dnešní text nás znovu upozorňuje na skutečnost, že před Bohem se tyto záležitosti mnohdy vyjevují v úplně jiném světle. Neboť lidská měřítka úspěšnosti se mohou všelijak proměňovat, pravdivost a význam Božího povolání však zůstávají neměnné.
A tak to první, co k nám z dnešního textu promlouvá, je jistota přesvědčení, že Bůh nás povolal. Zavolal nás k následování svého Syna, přizval k dílu obnovy a záchrany našeho světa. To je to stěžejní, čím se můžeme ve svých životech vykázat. Všechno ostatní vyrůstá z tohoto základního předpokladu, bez kterého bychom své proklamované křesťanství pouze předstírali. Ale toto povolání je pro nás nadále zahaleno tajemstvím. Nevíme, proč si Bůh vybral právě nás; jak při nás dokázal učinit to, abychom kladně odpověděli na výzvu Jeho oslovení. To je skutečně tajemství obdržení milosti, jež nás vede k pokání a k víře.
Apoštol nás v dnešním textu ujišťuje, že se tak nestalo pro žádnou naši výjimečnost či úžasné přednosti, které bychom snad měli. A zajisté můžeme shodně každý za sebe potvrdit, že s námi to Hospodin zrovna nevyhrál. Přesto se k nám sklonil a dal se nám poznat. Nejspíše tedy Pán jedná podle úplně jiných měřítek a předpokladů, než jak činíme my lidé. Podle lidského hodnocení a současných trendů skutečně není mezi námi mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Možná jsme naprosto průměrným vzorkem naší společnosti. Přesto v sobě každý neseme otisk Božího příklonu, živoucí pečeť svatého Ducha.
Platí však, že to co se zdá být světu pošetilé, hloupé a slaboučké, to právě Bůh vyvolil, aby zahanbil ty obratné, silné a světa znalé. Tedy všechny ty, kdo se přeci vyznají a rychle dokáží vypozorovat, jak to ve věcech tohoto věku chodí a jak se v něm umět nejlépe zařídit. Ano, k tomu je zajisté potřeba značná obratnost, ostré lokty a příslovečná hroší kůže; ale jak takové chování obstojí před Bohem? Neboť čemu Pán nepropůjčí svoji hodnotu a význam, co není Jím potvrzeno a přijato, to samo nakonec odchází do nicoty a zapomenutí.
Ale aby bylo dobře rozuměno, není ve své podstatě vůbec zlé být úspěšný a vyniknout. Nedobré však je, začne-li se pouze toto samo stávat měřítkem důležitosti i významu dotyčného člověka. Tedy něčím, na čem je založena lidská hodnota a úcta. A v tomto právě jako křesťané jdeme vždycky proti většinovému proudu a směřování. Nesmí to ovšem nikdy být zástěrkou pro diletantismus, neschopnost či intelektuální lenost. Tím totiž Pánu Bohu čest neuděláme ani nikoho nepřesvědčíme. To bychom nanejvýše obelhávali sami sebe a ještě více se stahovali za pomyslné církevní hradby.
Bůh však jakoby schválně někdy vyvoluje neurozené, méněcenné a nicotné v očích světa, aby nás překvapil a poněkud přibrzdil v našem zaběhaném uvažování a plánech. Záleží totiž na Boží milosti vyvolení. Proto se mnohé věci ukáží ve své odhalenosti jinak, než jak se zdály původně být. Nicotné se stává významným, silné naopak zaniká. A platí to tak i ohledně mnoha náboženských preferencí. Není totiž snadné rozpoznat v naší přítomnosti opravdovou a trvalou duchovní hodnotu.
Neboť podstata evangelia se jeví velice prostě, jednoduše až naivně ve srovnání s jinými náboženskými systémy či duchovními cestami. Bylo tomu tak v minulosti a je stále i nyní. Existují rádoby mnohem vznešenější shromáždění, tajemnější obřady duchovního zasvěcení i výběrové uzavřené spolky. Ve srovnání s nimi společenství církve skutečně stále vypadá jako náboženství bývalých propuštěnců, vysloužilých vojáků a chudých služebných.
Přesto však i pro toho nejmoudřejšího a morálně nejdokonalejšího člověka nadále platí, že pokud před Bohem nebude jako dítě, tak nemůže vejít do Jeho království. Dokud si nepřizná a neprožije potřebu odpuštění a záchrany, nedokáže je ani zakusit. Neboť do nebeské slávy se vchází jedině po kolenou; zato však naprosto dobrovolně a úplně zadarmo.
To neznamená, že člověk se musí stát nejdříve hloupým nebo zahodit všechno nabyté vzdělání či charakterovou vyzrálost. To jistě ne. Ale musí to všechno jakoby odložit a vejít v naprosté obnaženosti svého lidství. Neboť jedině tak dokážeme prožít spasení z pouhé milosti, bez našich zásluh či domnělých kvalit. Pak totiž dobře víme, že nám Pán opravdu nic nedluží a náš jakýkoliv nárok vůbec nic neznamená.
Z toho důvodu se před Bohem nemůže vychloubat žádný člověk. Máme snad něco, co bychom před tím od Pána sami nevzali? Je v našich životech nějaké to málo, co skutečně můžeme nazývat svým vlastním? Takové vědomí bázně nás udržuje ve stálé pokoře a chrání proti ničící pýše, jež spočívá v základu každého protibožského jednání a démonské vzpoury. Neboť právě taková pýcha, jež si nechce nechat pomoci a dát se zachránit, je nejkratší cestou spějící do odsouzení a naprostého zoufalství. Protože naším největším nepřítelem jsem vždycky my sami, zanecháni sobě napospas. Svému sobectví, klamu, nevraživosti a nejrůznějším obavám. Proto peklo nejsou nikdy pouze ti druzí. V tomto negativním smyslu si naprosto vystačíme my sami.
Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu´. To je tajemství evangelia a jeho proměňující moci. Na tomto slovu se rozdělují veškeré náboženské snahy, tady končí i začíná naše zbožné úsilí. Vždyť se zde jedná o lidskou účast na božském životě, kterou si nejsme nikdy schopni sami zajistit. Ale můžeme ji přijmout jako dar a požehnání a dovolit Pánu Bohu uskutečnit při nás své záměry i cíle.
To neznamená naši pasivitu ani duchovní lenost, nýbrž plné nasazení a zužitkování v Kristu nabízeného obdarování. Abychom tak ve víře uchopili a přivlastnili si bohatství evangelia a naučili se je moudře využívat. Jak k svému osobnímu růstu, tak pro vzdělání místního společenství církve i pro žádoucí proměnu svého okolí.
Vždyť v Kristu jsme každý povolán stát se spolupracovníkem i přítelem Božím. To je naše oprávněná a jediná chvála. Chlubíme se samotným Bohem, který nás povolal do svého věčného partnerství.
To je pravá a uzdravující chlouba, která nám umožňuje, abychom dokázali realisticky uvidět sami sebe i se všemi našimi nedostatky a chybami. Nyní je již dokážeme unést a žít smířeni sami se sebou. Ale zároveň žít v naději a očekávání, že nezůstaneme takto stejní napořád. Vždyť jednou budeme všichni podobni Tomu, jehož příchod znovu očekáváme. A to bude Boží i naše trvalá sláva.
Pane Ježíši, ochraňuj nás před falešnou chloubou i marnivou chválou. Daruj nám porozumění, v čem spočívá jedinečná lidská důstojnost, co je opravdovou hodnotou i trvalou kvalitou života. A vyučuj nás, jak správně nakládat s hojností požehnání i veškerým bohatstvím, které je pro nás v Tobě připraveno. Amen
Slovo poslání: 1. Janova 3, 1 - 6
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26