Čas před svatodušními svátky je časem průlomu, očekávání a nových možností. Obdobím, kdy si církev znovu klade otázku, jak dál. A tak do našeho dnešního rozjímání dobře zapadne perikopa pro dnešní neděli. Perikopa z knihy Jozue a z evangelia Janova, která vystihuje situaci církve, lidu Božího.
Poslání Jozue je u konce a on připomíná Izraeli tu nejdůležitější věc. Bázeň před Hospodinem a službu Bohu s přívlastkem bez výhrad, věrně. Nabádá je, aby se rozešli s minulostí, se vším, co je duchovně pojilo s Egyptem a zemí za Eufratem, Babylónií.
Mohou věc posoudit, zda sloužit Hospodinu je zlé či nikoliv a zvolit si. Buď budou pokračovat v praxi svých otců a nebo…
Jozue sám pak vyznává: Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.
Tato situace se v životě společenství lidu Božího nesčetněkrát opakovala, stále se vrací a i v budoucnu bude člověk stát před otázkou, komu vlastně je sluhou. Komu by být mohl, či měl být. I když dnes je moderní být nezávislý, ve skutečnosti každý člověk ať už vědomě, či nikoliv, propadá službě.
Jozue tuto skutečnost připomíná otevřeně. A bez vytáček se vší svou člověčinou přiznává k Hospodinu. A vzhledem ke své pravomoci otce hovoří i za ty, kdo s ním žijí pod jednou střechou.
1. Odpověď je jednoznačná. Lid se přidává na stranu Jozua a Hospodina. Dalo by se říci, že Jozue ve své službě Hospodinu uspěl a lid, kterému předsedá přivedl a dobrou cestu. Jeho slova a výzva, kterou čteme ale vyznívá jinak. Oni se dosud nezřekli model svých otců. Ale vyjádřili své odhodlání zůstat věrni jedinečnému Bohu, Hospodinu. Odhodlání odvrátit se od tradice, která těžila z mnoha duchovních proudů a směrů a odváděla lid o Hospodina.
Je to postoj, který narušuje i dnešní představu, že je potřeba se především dohodnout na společném přístupu v myšlení a rozmanitost věr a náboženství ponechat stranou. Jakoby na mém vyznání k Hospodinu nezáleželo.
Bratři a sestry, záleží dnes na tom, komu a jak člověk důvěřuje? Co si o tom myslíte? Války, násilí i v rámci křesťanství či se světem muslimů nabádají k tomu, abychom se rozdílnostmi přestali zajímat a hledali společného jmenovatele mezi náboženstvími.
Ekumenismus svého času hledal symbiózu mezi církvemi, mezi evangelíky a katolíky. Dnes přicházíme na to, obě strany, i s ostatními, že je perspektivnější stát si na svém. Vědět komu a proč jsem uvěřil, Ježíši Kristu.
Možná proto, že ne já jsem původcem svého vyznání, ale proto, že jsem toto vyznání dostal. Že mi bylo darováno zcela nezaslouženě Duchem svatým, Přímluvcem. Že mi ho lidé církve svěřili. Nebyl to, domyšleno do konce, pouze akt mého já. Ale milostí Boží se při mně stalo, že jsem mohl říci doufám v Hospodina Boha svého.
2. A tu se my lidé díky Bohu smíme odlepit od představy, že je vcelku jedno jak a komu jsem uvěřil a žít darem, který přichází od Boha do mého života. Důvěra v Boha je jistá forma díků, projev vděčnosti vůči Bohu. Přímluvce, duch , který člověka miluje a přimlouvá se za něj v dobách dobrých i zlých, toho evangelium čtenáři připomíná. Bůh přimlouvající se za člověka, to je duch, který ukazuje podstatu skutečného, řekněme pravdivého, plného bytí, života. A opět, mluvíme-li o pravdě nepohybujeme mezi idejemi lidskými, mezi idejemi politickými. Ale máme před sebou Ježíše, protože o něm Duch svědčí a z něj Přímluva vychází.
Toto stanovisko, toto přesvědčení stálo církev organizační jednotu. Církev západní, římská si poznání, že Duch vychází ze Syna Božího uhájila navzdory. A činila správně. Přímluvce se vydal na cestu za námi, aby nás ujistil Boží přítomností v Ježíši Kristu a jedinečností tohoto vyznání. Nepatříme proto sami sobě, ale svému Pánu. To je osvobozující slovo, které nás, Jozua i další milióny lidí vede ke svědectví.
3. Svědectví apoštolské je první a základní. I pro nás. Na tom lze stavět smíření mezi křes´tany. Z tohoto svědectví a pak těží i naše svědectví a jeho jednoznačnost. Nechci mluvit o formě. Mohu použít klasická slova: svědectví slovem i životem. Ale to není nyní podstatné. V textech dnešní neděle je podstatné, koho a díky komu mohu vydávat svědectví. Její způsob je velmi rozmanitý, osobitý podle jednotlivce, podle společenství církve atd. Jiná představa o svědectví domu měl Jozue, trochu jinou měli pak křesťané a trochu jinou máme i my. Důležité je nezapomenout, že Bůh Přímluvce dosvědčuje Ježíše Krista, že jsme z této skutečnosti směli mnohé přijmout a že jsme i v kruhu apoštolů dostali příklad. Příklad, který svědčí, že lze svědčit o dárci naší lásky, že lze svědčit o někom, němž víme, že je s nám i když veřejně dáme najevo svůj postoj.
4. Dát najevo svůj postoj znamenalo v prvních stoletích často jistou smrt. Vyznat Boha v Ježíši Kristu bylo velmi riskantní. A přece toto riziko lidé podstoupili. Mladí, horliví, muži i ženy, ale i stařičký Polykarpos, který věrnost Kristu považoval za vrchol své životní cesty.
Ježíš věděl, že jeho svědectví vnáší mezi lidi zřetelnou čáru, která odděluje život a smrt. A proto se mnozí dali svést. Lidsky zcela pochopitelně. Kdo by se sám od sebe, jen tak zříkal života a jeho všech radostí a proč?
Pokud lidé bolest, nepříjemnosti či dokonce smrt kvůli svému vyznání Ježíše Krista přece jen podstoupili, pak pod mocí Ducha svatého, Přímluvce, který jejich další osud vzal do svých rukou a dal je do rukou Božích.
Nejsme dnes, díky milosti boží vystaveni mučení a smrti pro víru. Lidé dospěli k poznání, že tudy cesta k společnému životu nikdy nevedla a nevede. To však neznamená, že lze pominout dar božího oslovení v Kristu a ponechat ho stranou. Že lze důvěřovat jiným naukám a vyznáním. I dnes nás Písmo "hledá" a oslovuje svými příběhy, abychom rozpoznali cenu Božího oslovení. Abychom rozpoznali v sobě i společenství církve jak draze jsme byli Kristem koupeni. Jak mnoho lásky On sám k nám sdílí, jak moc stojí o to, abychom pokorně vyznali Jozuovo: Já a můj dům sloužiti budu Hospodinu.