Čtení Písma: Izaiáš 51, 1 - 8
Text kázání: 1. Korintským 4, 1 - 5 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.
Pokud bychom chtěli ve zkratce vystihnout, co je podstatou lidského hříchu, snad bychom mohli říci – stát se samozvaným soudcem. Chtít poměřovat sebe i druhé na základě vlastního úsudku a přesvědčení. Ale neděláme to ustavičně všichni? Ano, děláme. A nikdy se tomuto našemu základnímu postoji ke světu nedokážeme úplně vyhnout. Záleží však na tom, z jakých vycházíme předpokladů a v které perspektivě takto uvažujeme, k jakým závěrům nakonec docházíme.
V dnešní perikopě nás apoštol nabádá k veliké zdrženlivosti před vynášením předčasných soudů. A má k tomu své dobré důvody – zvažuje na jedné straně nespolehlivost takového lidského úsudku a na druhé odhalenost všeho dění před Pánem. Takové odhalení nám však doposud zůstává skryto a tudíž žijeme v předčasnosti vyjevení veškeré skutečnosti. Proto my lidé nemůžeme a nesmíme zaujímat takové místo, jež náleží pouze Nejvyššímu. Přísluší nám pokora a opatrnost ve vynášení nějakých hodnotících či definitivních výroků. Přesto však křesťanský postoj chápajícího milosrdenství neznamená žádnou anarchii či lhostejnost ke způsobu lidského chování a jednání.
Kristův služebník, a jím se stává přeci každý křesťan, je pokládán za správce Božích tajemství. Myslí se především na skutečnost svěřeného evangelia a na způsob, jak podle něho uspořádáme vlastní životní cestu. Ale není takovým tajemstvím každý člověk ve svém vlastním žití? Vždyť jeho neopakovatelný příběh je vždy prožíván před Boží tváří, bez ohledu na to, zdali si to dotyčný uvědomuje či nikoliv. Potom tedy velice záleží na tom, jak k takovému tajemství lidského života přistupujeme a k němu se vztahujeme. Zdali si uvědomujeme jeho drahocennost a vzácnost; zdali s ním rovněž podle toho jednáme a o něm náležitě smýšlíme a hovoříme. Uvnitř sebe i navenek.
My všichni totiž dovedeme být hned s druhými rychle hotovi a mít je dobře přečtené, zaškatulkované. Dokážeme o dotyčném velice dlouho zasvěceně hovořit, a to nejlépe v jeho nepřítomnosti. Je to přeci tak lákavé dozvědět se zase něco pikantního a z nadhledu rádoby nestranného postoje to dokázat trefně okomentovat i ohodnotit. Ano, je to velice snadné, ale není to Boží. Jako křesťané jsme povoláni k náročnosti, která se nepodvoluje většině. Na cestě následování máme být shledáni věrnými, i když to může přinést možné nepříjemnosti a nepochopení. Jedině tak však dorosteme pravé lidskosti a zůstaneme hodni svěřeného poslání. Každý zde máme jedinečný úkol, jenž za nás nevykoná nikdo jiný. Jde však o to, abychom jej dokázali rozpoznat a celým svým životem uskutečňovat.
To je naše výsada i odpovědnost. Proto služebník Kristův není odkázán na lidské soudy a jejich hodnocení. Ve vztahu k věčnosti každý za sebe stojíme před Bohem. To je ona nesmírná náročnost svobody, do které nás evangelium povolává. Jedná se totiž o závaznou svobodu, která si je dobře vědoma nároku, jenž je zde na nás kladen a z něhož se nemůžeme nikdo vymluvit. Z toho důvodu se neusilujeme zalíbit lidem, nýbrž Bohu. To nevylučuje možnou oblibu u druhých lidí ani mnohá přátelství, není to však naším primárním posláním. Ani ve farářském povolání. Vždy jde nejprve o Boha, abychom Jemu dokázali být věrni. Neboť skrze Něho přistupujeme k druhým lidem. Pouze Jemu jedinému jsme však všichni vykazatelní.
Nejsme totiž žádnými hodnotícími soudci ani sami nad sebou. A to i když se nám nedaří a my propadáme malomyslnosti, anebo naopak, když se domníváme, že všechno zvládáme dobře a jsme sami se sebou spokojeni. Tudíž ani v uznání a ocenění druhých není naše osobní potvrzení či obhájení. Ale zároveň v jejich jakémkoliv posuzování nespočívá naše odmítnutí, nepřijetí či odsouzení. Stojíme a padáme svému Pánu. On je naší spravedlností i vykoupením. Smíme být osvobozeni od vlastního hodnocení, od vědomí úspěšnosti či neúspěšnosti. Měřítkem je před Bohem něco úplně jiného, mnohem závažnějšího. A právě tuto hloubku lidského bytí nejsme schopni dokázat správně posoudit ani sami u sebe, natož pak u druhých lidí. Proto nemáme vyslovovat soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. Jednak to přináleží pouze Jemu samému a potom teprve On sám vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. Tehdy se rázem odhalí to, co doposud nebylo snadno čitelné a viditelné, čeho jsme se pouze tu a tam vzájemně dotýkali.
Lidé nejčastěji soudívají druhé podle viditelných činů. Bůh nás však soudí podle uskutečněné mravní volby. Pouze On sám ví, kolik jsme museli překonat vnitřních obav, nejistoty i strachu, abychom dokázali vykonat to či ono. Pro někoho se jedná o drobnost, jež nestojí za řeč, ale pro druhého se stejná věc může rovnat záchraně lidského života, uzdravující síle prokázaného milosrdenství. Platí to ovšem i opačně. Někteří z nás mohou působit dojmem milých a obětujících se lidí, a přece ve skutečnosti jsme zdaleka nevyužili svého duševního bohatství a dobrého vychování. Pak jsme možná horší než ti, které obecně pokládáme za zhýralce a úplné netvory. To všechno se prokáže až ve chvíli, kdy sami sebe spatříme takové, jací jsme ve skutečnosti byli. A tehdy může nastat mnohé překvapení.
Ano, tak se zajisté jednou vše vyjeví a odkryje. Ale Pán k nám stále znovu přichází, neboť touží již nyní otevřít všelijak uzamčené a nefunkční vztahy, probudit k životu již odumřelé a odepsané společenství. Ve svém odsouzení hříchu nám nabízí odpuštění, obnovu, obživení. To je opakující se poselství Adventu, neustálé vědomí přítomnosti Přicházejícího. Této přítomnosti se však nemusíme obávat. Vždyť právě život v Boží zachraňující blízkosti je životem ve světle, jež postupně osvěcuje ony mnohé skutečnosti doposud poschovávané ve tmě. Tím jsou vyvedeny ze svého úkrytu na obživující světlo, aby mohly být rovněž uzdraveny a proměněny.
To všechno se potom v plnosti uskuteční při návratu Páně ve slávě. Odleskem této slávy bude náhle osvíceno a obnaženo úplně všechno, ať se to komu líbí nebo ne. Teprve tehdy bude rázem jasné, proč kdo co dělal, ať dobré či zlé. Co jej k tomu vedlo, jaké možnosti rozhodování byl sám vystaven, z jakých podmínek přitom vycházel. Ale i takovéto odhalení nemá posloužit k odsouzení a zahynutí, nýbrž k osvobození a spáse. Tehdy se dostane každému chvály od Boha. Obdrží potvrzení o správnosti nastoupené cesty, prokáže se, že jím konané obyčejné a snad nepatrné dílo bylo právě to důležité, co zde věrně konat měl.
A kdy se tak stane? Již jsme si říkali, že tato blízkost Příchodu není otázkou výpočtů, nýbrž bdělého očekávání. Každá generace křesťanů je stejně vzdálená od věčnosti. Náš přítomný čas je časem počínající eschatologie, tedy naplňování očekávaných zaslíbení. Je to čas, jehož smyslem je láska k Bohu a láska k bližnímu; čas uskutečňovat ty hodnoty, které mají jakousi účast na absolutních a trvalých hodnotách. Máme nadále zápasit za méně nespravedlnosti a více pokoje v pozemské obci. Neboť důležitá byla vytrvalost v započaté práci, spolehlivost úsilí, do něhož jsme se cele dávali. A náš Pán není skoupý ve své chvále ani v obdarování. Je-li již nyní přítomen v našem životním osudu, bude tak už napořád. Na věky. To je poselství Adventu, dobrá zpráva pro všechny, kdož to lepší nadále očekávají a s vírou vyhlížejí.
Pane náš, daruj nám věrnost přijatému poslání i ochotu dorůst do podoby Tebou pro nás připravené služby. Zdržuj naši mysl od unáhlených a předčasných soudů, od veškerého nemilosrdného posuzování i hodnocení. Vždyť Ty, Bože, všechno plně vyjevíš i uzdravíš ve svůj určený čas zachraňujícího soudu. Amen
Slovo poslání a požehnání: Jakub 5, 7-11