Čtení Písma: Izaiáš 63, 15 - 64, 11
Text kázání: Lukáš 21, 25 - 28
Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře.
Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.
A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.
Když se toto začne dít, napřimte se a zdvihněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.
Řekne-li se dnes apokalypsa, máme hned na mysli nějakou neznámou hrůzu či neštěstí, případně konkrétní katastrofický film. Tedy zrovna nic příjemného, z čeho bychom mohli načerpat optimismus a naději ohledně budoucnosti lidstva. Jenomže, jak tomu v podobných případech často bývá, pravá podstata a význam používaného pojmu jsou poněkud odlišné. Ne že by se tedy jednalo o skutečnosti snadné či přímo bezproblémové. To tedy v žádném případě. Přesto však mají posloužit k našemu uklidnění, potěšení a načerpání odvahy i tolik potřebných sil k vytrvalosti a důvěře.
I dnešní perikopa patří do tzv. apokalyptické literatury a mluví k nám o budoucích událostech. Apokalypsa znamená totiž odhalení, vyjevení něčeho, co doposud zůstávalo skryté. A to je právě budoucnost světa, jež k nám teprve přichází. Mluví se zde tudíž většinou o určitých znameních, které budou předcházet oněm posledním klíčovým událostem, na které jsou čtenáři připravováni. Taková znamení nejsou ničím jednoduchým a bezbolestným, mají však upozorňovat na skutečnost, že dosavadní dějiny směřují k svému vyvrcholení; že již nastává fáze přechodu, doba porodních bolestí atd. Tato literatura byla v evangelijní době velice populární, a tak její literární formu nacházíme rovněž na mnoha místech Nového zákona.
Ale kupodivu je jí poměrně málo. A přímé označení Apokalypsa – Zjevení nese pouze jediná kniha, byť je právě onou poslední v kánonu celého Písma svatého. Jako by si pisatelé byli vědomi možnosti zneužití, nesnadného pochopení, a proto s tímto žánrem a jeho symbolickou mluvou poněkud šetří. A to, co zde nakonec z této literatury máme ponecháno, je pro nás nadmíru důležité a slouží k našemu zbudování i duchovní předvídavosti – prozíravosti. Vývoj lidstva totiž není žádnou dopředu narýsovanou dráhou pokroku, ani stále rostoucí křivkou vědomostního či hospodářského růstu. Spíše se pohybujeme v jednotlivých etapách hledání a vývojových skocích, jež jsou orámovány mnoha vzestupy a pády i postupným odhalováním skutečnosti jako takové.
Je ovšem otázka, zdali pro tuto skutečnost máme větší citlivost a porozumění než naši předkové. Mnohdy totiž nejde pouze o to rozpoznat, jak věci přesně fungují, nýbrž proč jsou takové, jaké právě jsou. A tady i současná věda nachází své místo k pokoře a k opatrným vyjádřením. A je tomu tak zajisté dobře.
Rovněž Ježíš z Nazareta připravuje skupinku svých učedníků na důležitost nastávajících událostí. Učí je vnímavosti pro konkrétní znamení, která se mají stát jakousi předpovědí pro blížící se naplnění prorockých vyjádření. Výhledy a očekávání jsou veliká, neboť čas je blízko. Tak blízko, že se učedníci mohou svého očekávání doslova dotknout. Přesto se ho však nemohou zmocnit a podržet ve svém vlastnictví. A kdykoliv se církev domnívala, že se stala majitelkou pravdy a veškerého poznání, v té samé chvíli o ně začala přicházet. Pravda totiž vede nás a my ji klopýtavě následujeme, a nikdy tomu není naopak. Platí to i pro Ježíšovu pravdu biblického svědectví.
Z tohoto důvodu hloubce bohatství i tajemství Kristova evangelia nedokážeme plně porozumět pouze my sami. Potřebujeme tudíž znát i rozdílné pohledy a důrazy ostatních křesťanů, kteří jdou a následují Krista spolu s námi, přestože církevní příslušností i formou zbožnosti patří jinam. Ale to všechno přeci může posloužit k našemu obohacení a nemusíme se toho nikterak obávat. Jistota vlastní víry a přesvědčení propůjčuje vnitřní svobodu i ochotu naslouchat druhým. Pouze ten, kdo nadále potřebuje přebíjet vlastní pochyby a nezralost, činí tak agresí a nesmiřitelným postojem vůči všem, kdo smýšlejí nějak odlišně. Proto fanatismus není nikdy svědectvím o jistotě víry, nýbrž o její vlastní slabosti a zranitelnosti.
Písmo svým čtenářům nikterak nezatajuje obtížnost lidského života, náročnost následování Boha i nesnadnost očekávání dne naplnění. Neboť toto všechno my lidé vždy znovu prožíváme ve své současné době, ve které podstupujeme vlastní zápasy o uchování víry, naděje a lásky. Neboť v této době jsme sami vrcholně angažováni, vtaženi do probíhajícího děje, a nemáme tudíž onen prorocký odstup i nadhled v dějinách spásy. Sami na sobě totiž zakoušíme tep běhu světa, jehož jsme živoucí a nezastupitelnou součástí.
Proto se vždy znovu učíme vidět Boží vítězství jako trvale přítomné. Aktualizujeme si pro sebe mnohé předpovězené události, pokoušíme se rozpoznávat přislíbený Boží zásah do současné lidské historie. Zkoušíme číst znamení své prožívané doby a rozeznávat v nich otisky Božích stop. Tím je pro nás očekávaný čas stále blízko. A o to právě jde. Neboť řešením není poodhalit nějaký závazný jízdní řád, podle kterého se přesně ubírají světové události. Taková snaha je zbytečná i zavádějící, neboť vede nakonec k nejrůznějším výpočtům příchodu, vypjatému očekávání i následnému zklamání a odpadnutí od víry. Máme očekávat neustále a být připravení ve své prožívané současnosti. Na ní totiž záleží, v ní se rozhoduje. A to i o nás.
Proto se na všechny neštěstí a katastrofy nemůžeme ani nesmíme dívat jako na nutné zlo, které holt předchází návratu našeho Pána ve slávě. Takovýto postoj totiž vede postupně k cynismu a lhostejnosti vůči lidskému utrpení. Je projevem namyšleného sobectví a pocitu duchovní výjimečnosti. Pán Bůh však nikdy nezůstává netečný k lidskému zoufalství a bolesti. Jako nelze vysvětlit ŠOA, osud Židů za druhé světové války, je zbytečné se pokoušet vysvětlovat současné hrůzy a mnohá neštěstí. Z té příčiny je každá vlna vzájemné solidarity a ochoty si pomáhat, přiměřenou a Bohu milou odpovědí. Zajisté milejší i důstojnější, než si dělat poznámky na časovém grafu očekávaných apokalyptických hrůz.
Každý jsme součástí všelidské rodiny, a proto nemůžeme zůstávat neteční k bolesti druhých, přestože se to zlé děje daleko od nás. Církev má pomáhat a zmírňovat utrpení všude, kde je to jenom možné. A to bez ohledu o jaké národy se jedná a jsou-li tito lidé křesťané či nikoliv. Veškerému utrpení se zajisté zabránit nedá, ale dá se mu společně čelit a pokoušet se o jeho zmírnění. Tím je mu zároveň propůjčován možný smysl i hodnota před Bohem, jež se tak stávají ochranou proti marnosti bytí a absurditě světa.
A nejenom to. Vždyť náš Pán je přítomen v každé lidské bolesti, slabosti a ponížení. Neboť Ten, jehož příchod očekáváme, není božsky povznesen nad lidským osudem a jeho veškerou tíží. Sám sestoupil do propasti lidského odcizení a zavržení, aby tak obnovil původní božský záměr s člověkem. Ztotožnil se natolik s lidským údělem, že Bůh i člověk již patří trvale a nerozlučně k sobě. Ať už my lidé máme projít jakoukoliv temnotou, On jde věrně s námi a čeká nás tam. Neboť právě zde, v tomto bolestí zmítaném světě, touží vyjevit svoji slávu a vítězství. A to i na nás samotných.
Máme se tudíž napřímit a pozdvihnout hlavy, neboť se přibližuje naše vykoupení. Je nám natolik blízko, nakolik se mu dokážeme otevřít a přijímat jeho realitu s plnou vážností. Potom smíme zakoušet i jeho doprovodná znamení, coby předzvěst k našemu povzbuzení. Z toho důvodu je třeba vytrvat a zůstat věrnými v započatém díle. Pokračovat na nastoupené pouti následování. Neboť na této cestě návratu jsme nadále posvěcováni, formováni. Cesta sama se nám postupně stává obdrženou svatostí i životní přípravou na setkání.
Setkání, jemuž jdeme vstříc my i celý náš svět. Vracíme se zpátky domů, k trvalé radosti a veselí. K nekončící budoucnosti, jež se jednou promění ve věčnou přítomnost. To je poselství Adventu, to je naše naděje i odpověď hrůzám přítomného věku. Vždyť slovo evangelijní zvěsti k nám opakovaně promlouvá a ujišťuje nás i celý svět, že Pán vskutku přichází.
Pane náš, prosíme za bdělost i vytrvalost, abychom dokázali očekávat na Tvoje jednání a povzbuzeni slovem evangelia se dívali kolem sebe pohledem víry a naděje. Nauč nás radovat se s druhými, prožívat jejich štěstí, ale také společný zármutek a bolesti. Neboť Ty jednáš osobně s každým z nás, ale též s celým lidstvem v jeho dějinách, a společně si nás připravuješ na konečné a vše proměňující setkání s Tebou. Amen
Slovo poslání a požehnání: Filipským 4, 4 - 9