Čtení Písma: Matouš 21, 1 - 17
Text kázání: Židům 10, 23-35
Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.
Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujte se tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.
Křesťanská víra není jednou provždy setrvalý a neměnný stav. Nejedná se o životní postoj, pro jehož rozvoj už není nutné cokoliv investovat. To je hluboký omyl, který může mít za následek unylou zbožnost formálního křesťanství, které už vůbec nic nepřináší ani neočekává. Ničeho také nepotřebuje, proto ať po něm hlavně nikdo nic nežádá. Spokojenost a pohodlnost nade vše. A nemylme se, toto nebezpečí neustále hrozí nám všem. Proto je adventní doba pro nás probouzejícím a burcujícím časem, abychom neusnuli ve svých očekáváních. Pán přichází doprostřed své církve, do shromáždění místního sboru a ptá se nás, zdali jsme na jeho příchod připraveni. Jestli nás náhodou nebude nepříjemně vyrušovat a překážet při našich nejrozmanitějších církevních aktivitách a plánech.
Z toho důvodu jsme nabádáni, abychom neochvějně drželi své vyznání naděje. To předpokládá naši aktivitu i podstupovaný zápas. Neboť takové vyznání držíme tváří v tvář hrůzám přítomnému věku i navzdory vlastní slabosti a častému selhávání. Ale o to právě jde - vyznávat naději, kterou prozatím nevidíme, ale ve víře ji vyhlížíme a očekáváme. A to je důležité nejenom pro nás samotné, ale také pro ostatní lidi kolem nás. Právě proto, že skutečnost světa nenaplňuje naše představy a přání. Že jsme si velice dobře vědomi onoho propastného rozdílu mezi tím, co nyní je a co by mělo být, ale žel není. To nás nemá vést k rezignaci a smíření s daným stavem, nýbrž naopak motivovat ke změně a aktivnímu postoji.
Jinak bude mít nadále hlavní slovo lidská neomalenost, tupé hulvátství, korupce a přetvářka. Prosadí se převaha peněz, krátkodobá vidina úspěchu a falešné uspokojení vychytralého vítězství nad druhými lidmi. Jsme zklamáni polistopadovým vývojem naší zemi a stydíme se mnohdy za své představitele i za vlastní národ? Pak je tedy potřeba, abychom sami žili pravdivě a s otevřeností před Bohem. Všichni se demokracii teprve učíme a každý musíme začít nejprve u sebe. Naše zastávané postoje zde mají veliký smysl i význam. Na nic se totiž nezapomíná, a co člověk v životě rozsívá, bude také jednou sklízet.
Ten, který svému lidu zaslíbil, že k němu přijde a bude žít uprostřed něho, své slovo naplnil. Tuto skutečnost si každoročně připomínáme o vánočních svátcích. Nemáme tedy snad dále věřit, že opětovně splní rovněž to, co nám znovu ještě přislíbil? Vždyť Bůh nemůže klamat a je napořád věrný ve svých slibech. Pokud církev nebude zřetelně držet korouhev tohoto vyznání a zaslíbení, kdo to může jiný udělat za ní?
Taková naděje je pro nás důvodem, abychom byli k sobě pozorní, povzbuzovali se i napomínali k lásce a dobrým skutkům. Ne snad proto, abychom se Pánu Bohu zalíbili a něco si od Něho tímto zasloužili, nýbrž z toho důvodu, že smíme žít v jistotě Jeho přijetí a odpuštění. Tato jistota se stává hybnou silou pro naše zastávané hodnoty a životní postoje. Pak rovněž rozumíme, že na současné době velice záleží. Ne snad proto, že je neměnná a zůstane tak natrvalo, ale že je pro nás všechny přípravou na věčnost. Více teprve očekáváme, než co zde prozatím zakoušíme. Proto je křesťan vykloněn ze svého přítomného času do vyhlížené budoucnosti. Tato budoucnost již existuje a přichází, přestože pro nás ještě definitivně nenastala.
To v žádném případě není popření či znevážení přítomnosti, nýbrž její ukotvení a zhodnocení. Žijeme pod zorným úhlem věčnosti. To nám pochopitelně mnohé relativizuje, na druhou stranu některým skutečnostem propůjčuje trvalou hodnotu, neboť přetrvávají spolu s námi. Platí totiž přesný opak lidového rčení - peníze již dávnou nebudou, my však stále budeme a naše vzájemné vztahy rovněž.
K tomu, abychom se dokázali uchovávat v této potřebné bdělosti, slouží také mimo jiné i společenství církve. Život křesťana není nic podobného na způsob běhu osamoceného maratónce ani sólový výstup na osmitisícovku. Od počátku církve se křesťané spolu shromažďují, vzájemně se podporují a střeží. Chtít být křesťanem a přitom zůstat úplně sám je něco podobného, jako si postavit hospodu na samotě u lesa. Je to sice možné, ale naprosto zbytečné. Jako nelze založit rodinu a přitom žít nadále sám, nejde ani následovat Krista bez společenství druhých křesťanů. Ve společném učednictví je obsažena pokora i ochota si vzájemně posloužit. A nikdo nejsme na tom duchovně ani lidsky tak dobře, že bychom takovouto vzájemnou podporu snad vůbec nepotřebovali.
Je nám zapotřebí se navzájem povzbuzovat, a to tím více, čím více vidíme, že se ten den přibližuje. Nejprve tedy musíme vnitřním zrakem víry uvidět, že se den Páně vůbec přibližuje. Jak se však dokázat takto dívat a skutečně uvidět? Ve světle Písma se máme učit číst znamení své doby, ve které žijeme. Být stále otevření pro řeč dějin světa, ve kterých k nám Kristus promlouvá.
Vůbec však nejde o to určovat přesný čas a dobu, kdy tento den nastane, nýbrž napořád žít jeho blízkost. Této blízkosti se však nemáme obávat. Naopak, máme ji pociťovat jako blaženou a zachraňující, jako blízkost naší spásy a síly; jako blízkost toho, co je nám vlastní, jako blízkost, ke které je zacíleno naše bytí, celé naše určení.
Z tohoto radostného důvodu se máme povzbuzovat a napomínat, abychom neochabovali ve víře a pokračovali věrně na cestě následování. Čas je totiž blízko. Společně putujeme zpátky domů. A ten, na kterého se můžeme cele spolehnout, nám zároveň jde každému osobně v Kristu naproti. To je oprávněný základ naší naděje a důvěryhodného očekávání. Proto neochvějně držme své vyznání, neboť ten, který nám dal své zaslíbení, je věrný.
Pane náš, děkujeme, že k nám stále znovu přicházíš a toužíš nás ujistit o své lásce i vítězství. Prosíme, ať se dokážeme v této jistotě pokořit a zbavit veškerých falešných přítěží i všeho toho, co nemá naději před Tebou obstát. Abychom se Ti tak vydávali cele k dispozici a vykonali ve své době všechno to, co Ty si budeš přát. Amen
Slovo poslání a požehnání: Římanům 8, 18 - 25