Čtení Písma: Římanům 2, 1 - 16
Text kázání: Matouš 7,1-6 „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“
Většinou nemáme žádnou kritiku rádi. Ani tu tzv. konstruktivní, přestože se povšechně tváříme, že taková nám nevadí a dokonce ji vítáme. Není tomu tak. Vždy totiž ještě velice záleží na tom, kdo nám co říká a jakým způsobem nám to říká. Tón hlasu je zde mnohdy důležitější než obsah slyšené výpovědi. Ale na druhou stranu je nám zřejmé, že bez určitého vzájemného korektivu se zde vlastně nedá žít. A to ani ve světě, ani v církvi, kde jsme přeci jeden každý strážcem toho druhého. Neboť ve sboru, kde se rezignuje na kázeň a vzájemnou otevřenost, vykazatelnost jednoho před ostatními, tam po nějakém čase přichází společná lhostejnost, duchovní vlažnost a otupělost. Všichni jsme přeci hříšní, tak co s tím naděláme, že ano, pane faráři?
Dnešní slovo jakoby zdánlivě nahrávalo tomuto přístupu, když Ježíš prohlašuje své kategorické – Nesuďte. Nesuďme však příliš rychle pouze podle úvodního slova a pokusme se porozumět vybrané perikopě v celém jejím rozsahu a působení. To první je skutečně varování před postojem sudičství, odsuzování. Máme být pamětliví, že především my sami stojíme pod soudem. A blaze každému člověku, který dovolí Pánu a jeho slovu, aby takový soud při něm probíhal již nyní. To je onen neustálý proces očišťování, posvěcování, který vede k naší záchraně a proměně. Potom onen konečný soud je pouze dotažením tohoto započatého díla k našemu vítěznému vykoupení a věčné spáse.
Ježíš však pokračuje dále a říká: Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Nejde tedy o to, abychom vůbec neměřili, neposuzovali, ale velice záleží na tom, jakým způsobem to děláme. Pokud je takový soudící postoj výrazem naší samospravedlnosti a povyšování se nad ostatními, pak tedy rozhodně žádného posuzování nejsme hodni. Dokud v tomto svém nedobrém postoji nadále setrváváme, pak se na nás vztahuje ona část výroku, že takto stejně budeme posuzováni i my sami. Je-li naší mírou panovačná tvrdost, necitlivost a nedostatek porozumění, pak s námi může být nakládáno obdobným způsobem. A to se zajisté nikomu z nás nelíbí; neboť my přeci vždy máme pro svoje selhání omluvu a vyžadujeme od druhých pochopení, proč jsme jednali zrovna tak, jak jsme jednali.
Ježíš však předpokládá, že se budeme společně napomínat a upozorňovat na skutečnosti, jež nejsou při nás v pořádku. Ovšem v postoji vzájemné pomoci a ne odsuzování. Proto tím základním, co má být vždy na prvním místě, je ona skutečnost, že Boží slovo promlouvá především ke mně samotnému. Při jeho čtení se jedná o můj životní příběh a můj postoj před Bohem. Jistě nás při četbě či přípravě kázání napadají mnozí jiní, ke kterým by to které konkrétní slovo mohlo promlouvat i domlouvat, ale jde zde prvotně o mě samého. Možná se druhým mohou zdát moje selhání a nedostatky jako drobná tříska, ale já dobře vím, jak veliký trám to je před Pánem. Neboť se máme vždy srovnávat s Kristem a ne s druhými lidmi. Jeho následujeme, od Něho jsme mnohé dostali a proto On může na nás vznášet svůj nárok.
Nejprve tedy musím dát do pořádku svůj vlastní trám, přiznat si potřebu uzdravení; dovolit božskému lékaři, aby při mně provedl příslušný zákrok proměny a vyléčení. To je však zásadně možné pouze v postoji pokání, pokoření. Jak před Bohem, tak i před lidmi. To nemusí znamenat veřejné sebemrskačství a zbytečné válení ve své špíně, nýbrž ochotu unést hanbu a selhání. Neboť právě tímto rosteme a stáváme se silnými. Nemusíme se bát přiznat chybu nebo žít neustále ve strachu, že nás druzí nějak poodhalí či přistihnou, že něco neznáme a neumíme. Jsme skutečně svobodní teprve tehdy, když dokážeme přijímat sami sebe ve svých prohrách, nedostatcích a nejrůznějších omezeních. Takový postoj nás zároveň činí citlivými a vnímavými vůči proviněním a chybám druhých. Vždyť svoje oko bychom také jen tak někomu nesvěřili k léčebnému zákroku. A s naší duší je to stejné. Proto jsme tak přecitlivělí, když se nám někdo pokouší vnutit své léčebné postupy. Zvláště pokud sám ještě v mnohém viditelně chybuje nebo je uschován za krunýřem své zdánlivé dokonalosti.
Nejdříve tedy musíme sami prohlédnout, abychom mohli pomáhat druhým. Vidět zřetelně sami sebe a svoje motivy. Jinak se může stát, že onen trám v oku mého bližního je vlastně pouhým promítnutým stínem toho našeho vlastního. My ho u sebe totiž nevidíme, ale u našeho bratra tak nabývá hrůzných rozměrů, a proto musíme rychle zasáhnout. Ježíš však tomu, kdo takto jedná, říká: Pokrytče. Snažíš se vypadat lépe, než jaký ve skutečnosti jsi. Halíš se do roucha spravedlivé zbožnosti, ale já znám dobře tvoje myšlenky, vnitřní rozmluvy i nepřiznané důvody tvého jednání. Začni nejprve sám u sebe a pak teprve vpravdě prohlédneš a řádně posoudíš život někoho druhého.
Neboť jenom ten, kdo sám žije z přijatého milosrdenství, může v jeho síle přicházet k druhým a nabízet jim pomoc. Dokáže plakat nad skutečností lidského selhání a pochybení, neboť sám je velice dobře zná. Z toho důvodu rovněž rozumí, že pouze díky Boží milosti se nedopustil něčeho podobného. Takový člověk je potom pravdivý ve své lásce, v tom, s čím a jak k nám přichází. Protože hovořit pravdu bez lásky zcela zákonitě přináší časem jenom bolest a vypůsobí uzavřenost i umrtvení vztahů. Mluvit však láskyplně bez pravdy povede zase k falešnému uspokojení a neschopnosti se charakterově proměňovat a vyzrávat ve svém lidství. A zříci se v církvi kázně dle pravdy zvěstovaného slova pak ve svém důsledku znamená zpochybnit životaschopnost evangelia i hodnověrnost misie. Setře se tak vymezující hranice mezi světem a církví, kterou je pro obě skupiny potřebné jasně rozpoznávat.
Vidíme tedy, že se jedná o slovo pronikající mezi nás na ostří nože. Každé drobné vychýlení na jednu či druhou stanu je špatné a zavádějící. Přesto nám má být návodem, jak k sobě přistupovat a jak si počínat v případě vzájemného přibližování, potěšování, napomínání, povzbuzování.
A jak je tomu s těmi pověstnými perlami a sviněmi? Zajisté se dá výroku porozumět v jeho obecném smyslu, že nemá smysl nabízet hodnotu těm, kdo ji nedovedou ocenit a vysmívají se jí. Nelze proto očekávat vděk, přineseme-li něco cenného těm, kdo o to vůbec nestojí. Z té příčiny je zde použito neslučitelného protikladu sviní a perel, jenž vhodně doplňuje mnohé výroky o důstojnosti apoštolského poslání. Jenom musíme být vždy velmi opatrní, abychom nesoudili příliš rychle, tvrdě, bez jakéhokoliv soucítění a možnosti pro Boží jednání.
Ale co když také můj bratr či sestra jsou takovou vzácnou perlou před Bohem? Pak si musím dát dobrý pozor, abych je nevydal napospas špinavým nohám pomlouvačných sviní a štěkajícímu odsuzování. Abych tak to, co je krásným a ceněným dílem svatého Ducha, nepohodil lehkomyslně do bláta a kalu bulvárních zpráv i lákavých novinek o lidském selhání či neštěstí. Pak bychom se totiž sami znovu stavěli pod předchozí slovo soudu. A nad ním může zvítězit pouze Boží milosrdenství. Milosrdenství, které sami pro sebe přijímáme, z něhož každý den žijeme a v němž rovněž přistupujeme k sobě navzájem.
Pane náš, prosíme za milost a odvahu k tomu, abychom se již nyní dokázali stavět pod očistnou moc tvého soudícího slova a byli jím proměňováni ke chvále tvé slávy. Ať dovedeme sami k sobě i k ostatním lidem přistupovat v síle tvého milosrdenství, jež nám poskytuje důvěru i smělost k tomu, vzájemně se napomínat a budovat v Duchu svatém. Amen
Slovo poslání: Jakub 1, 19 - 27
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26