NASYCENÍ ČTYŘ TISÍCŮ

Jiří Malý, 4. října 2009 (neděle Díkčinění)



Čtení Písma: Izaiáš 49, 7 - 13

Text kázání: Marek 8, 1 - 9 Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?" Řekli: „Sedm." Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil.


Nejprve by se mohlo zdát, že se snad jedná o nějakou megašou či hojně navštívenou technopárty. Lidé se scházejí z daleka, aby mohli slyšet slova jediného muže. Tomu ještě tak trochu rozumíme, i potřebě zabezpečení od pořadatelského týmu. Ale pokud je vstup zdarma či pouze dobrovolné vstupné, tak se ovšem nedá očekávat, že by zde bylo k dostání ještě nějaké občerstvení. Nechť se každý postará sám o sebe a přinese si nutné věci sebou. Přeci však v dnešní perikopě slyšíme, že je to všechno úplně jinak, než bychom předpokládali. A nejedná se pouze o popis situace, která se možná kdysi takto odehrála, nýbrž sami se smíme rovněž stát aktéry tohoto zvláštního shromáždění a ještě podivnějšího nasycení.

Ježíš se nachází se svými učedníky na území pohanské Dekapole, tzv. Desetiměstí. Jednalo se o konfederaci 10 měst, jež ovládala celý kraj Zajordání. Vesměs to byla města s helénistickou kulturou, jejíž oblast byla správně oddělena od židovského území. Netřeba zajisté ani dodávat, že tato města se poměrně usilovně bránila veškerému okolnímu semitskému vlivu a bylo zde zřejmé určité napětí. A právě sem Ježíš přichází. Těsně předtím pobýval na území Týru a Sidónu a my víme, že právě tam se odehrálo osvobození nemocné dcery Syrofenické ženy. Po příchodu do Zajordání došlo k uzdravení hluchoněmého. A právě toto uzdravení vyvolalo značný rozruch a pověst o něm se rychle rozšířila. Pro samotného Ježíše i jeho učedníky se těmito událostmi nově rozšiřují hranice jejich dosavadní služby.

A nyní se k němu opět shromáždil veliký zástup, aby lidé naslouchali slovům tohoto podivného židovského rabbiho. A Ježíš k nim promlouval a vyučoval je. Zůstali tam s ním takto tři dny. Pro nás dnes naprosto nepředstavitelná věc. Jednak, kdo z nás by dokázal mít po tři dny ještě stále co nového říci, ale kdo by prosím vás vydržel takto dlouho naslouchat? Dnešní limit je dvacet minut a ještě i to se zdá někomu příliš dlouhé na udržení pozornosti. Pravda, jistě jsou dnes ještě mnozí, kteří si možná myslí, že mají co nového stále říci, a dokáží mluvit velice dlouho. A potom jen velice těžko nacházejí posluchače, kteří by jim dokázali naslouchat. A pokud je snad naleznou, je to spíše na způsob varovného znamení určité spoutanosti a závislosti, než volného a svobodného shromáždění. Ježíš však takové svobodné i pozorné posluchače měl a jistě je dokázal zaujmout i upoutat.

Není ovšem divu, že po třech dnech se začíná projevovat nouze o vodu i potraviny. A je to právě sám Ježíš, kdo zpozoruje tuto nouzi shromážděného lidu a začíná jednat. Zavolá si své učedníky a říká jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst.“ Na počátku veškerého jednání s námi vždy stojí Boží soucit a lítost. Jako jsme se nikdo z nás nenarodili z vlastního rozhodnutí a síly, tak i naše víra a případné obrácení k Pánu Bohu je pouze zajíkavou odpovědí na Boží hledání a zájem. Neboť lidská nouze není ukryta Božímu pohledu. Ať se jedná o nouzi těla či ducha, Pán má připravené řešení a nabízí východisko. Kdo si uvědomí vlastní životní bídu i přítomný nedostatek, je připraven přijmout obdarování. Kdo dokáže s Ježíšem projít temnotou Golgaty, tomu je třetího dne vyjevena sláva vzkříšeného Krista. Třetí den je rozhodující, jím byla dovršena i potvrzena naše spása.

„Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří jsou zdaleka.“ Setkat se s Kristem a odejít od něho nenasycen a neproměněn znamená vydat se na životní cestu bez jeho pomoci a požehnání. Na cestu vedenou pouze z vlastních sil, na které však mohu zemdlít a nakonec zahynout. Ale to právě není Božím přáním ani touhou, nejedná se o zvěstovaný plán záchrany i pomoci. Vždyť někteří jsou zde zdaleka. Boží království se totiž otevírá všem, kdo dokáží zaslechnout výzvu a nechají se pozvat. Byť byli doposavad kdo ví jak daleko a bez jakéhokoliv zájmu či snahy o přiblížení.

Příchod Zaslíbeného je především naplněním slibů daných lidu smlouvy, ale význam tohoto mesiášského příchodu přesahuje všechny možné představy a očekávání. A to jak v dobrém, tak i špatném. Do rozměru jeho působení jsou zahrnuty všechny národy světa, ale způsob, jakým se uskutečnily ony dávné sliby, je pro mnohé překvapující a pohoršující.

Učedníci jsou ovšem tímto novým zájmem svého Mistra zcela zaskočeni. Přestože s ním již mohli prožít podobnou situaci a zakusili nejednu podivuhodnou událost, stojí zde opět bezradní a bez řešení. Proto také odpovídají: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Možná se trochu podivujeme jejich krátké paměti a tak malé víře, ale na druhou stranu jim velice dobře rozumíme. Což nejsme sami stejní? Kolik jsme již mohli prožít podivuhodně vyřešených nesnází a situací, které se zdály být zcela beznadějné. Kolikrát jsme si až zpětně uvědomili, jakým způsobem Pán Bůh vyslyšel naše modlitby, přání a touhy. A přeci vždy znovu býváme zaskočeni dalšími nesnázemi a jen stěží nepodléháme panice a bezradnosti.

Ježíš však přesto u svých učedníků hledá alespoň to málo, co sami mají a co On může při nich požehnat a rozmnožit. Snaží se je proto aktivně zapojit do chystaného děje. Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Odpověděli: „Sedm“. Zdánlivě je to velice málo pro tak veliké množství zde shromážděných lidí. Ale sedmička je rovněž číslo vyjadřující plnost a odkazuje nás tak zpět k jedinému Tvůrci, od něhož všechno na světě pochází. Jemu to také proto právem náleží, ale Pán vždy trpělivě čeká, zdali mu ono domněle vlastní dokážeme v důvěře odevzdat. Aby On je mohl zhodnotit, požehnat a rozmnožit.

Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Ano, člověk sám nemůže skoro nic. Přesto však smí poslechnout právě v tom mále, čím disponuje, a vydat to cele do služby Pánu. Jak On s tím sám dále naloží je ovšem zcela jeho věcí. Pokud On však požehná a posvětí, potom i to málo, co se při mně nalézá, se může stát zdrojem velikého požehnání pro druhé. Ale já pak vždy velice dobře vím, že pouze On sám to málo dokázal rozmnožit a navíc tím obdarovat ještě druhé.

Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. A právě toto zůstává jedním ze základních a stále platných úkolů církve. Co ona sama dostává a přijímá od svého Pána, má dávat dál, rozdávat druhým lidem. Pokud to činí, požehnání se stále rozmnožuje a postačí jí samé i okolnímu světu. Pokud si je však touží ponechat pouze pro sebe, zakrátko nepostačí ani jí samotné a proto již také nemá co světu dále nabídnout.

I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Všechna takto přijatá obdarování a požehnání jsou svatá a svědčí nám o dobrotě nebeského Otce. Proto ani nalámané zbytky po zázračném nasycení nesmějí přijít nazmar a jenom tak se vyhodit či zašlapat. Ale není vlastně zázračné a plné údivu naprosto všechno kolem nás? Celý náš svět a bohatství života v něm? A pokud je všechno stvoření požehnané a posvěcené, potom jsou všechna obdarování země rovněž společná a svatá. Nic z toho nemá přijít nazmar, žádný dar nesmí být zbytečně promarněn a zlikvidován. A pro celý náš západní svět je tento evangelijní důraz stálou výstrahou i napomenutím nad přijatým způsobem života a navyklého rozmařilého hospodaření.

Nasbírali sedm košů. To je obraz hojnosti i nadbytku přijatého požehnání. Ona sedmička nám může odkazovat na oněch uváděných sedmdesát biblických národů a tím vyjadřovat, že požehnání a přebytek z něho plynoucí postačí pro celé lidstvo. Jen pokud s ním dokážeme moudře a opatrně nakládat. Těch lidí byly asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Čtyři jsou světové strany. Odtud odevšad přicházejí lidé do království a jsou nasyceni z jednoho stejného zdroje. Neboť nám všem věřícím z pohanů je nabízen chléb života a dobrodiní z něho plynoucí.

Za chvíli také my budeme přistupovat k stejnému chlebu života, abychom jím zde byli společně nasyceni a přijali posilu i posvěcení na svoji cestu domů. Do pravého a nepomíjejícího domova, ve kterém už nemá místo nijaký nedostatek, bolest, nouze, strádání. Chceme však zároveň vyjádřit svoji vděčnost za veškeré pozemské požehnání a hojnost, kterou zde v naší zemi můžeme mít. Poděkovat za obdarování, jež je vždy pouhou milostí i trvalým závazkem, vedoucím nás k přemýšlení a rozhodnutí. Jak možná žít šetrněji, v čem se poněkud omezit a obecně se spokojit s menší spotřebou. Abychom, až nás Pán dnes propustí, odcházeli nejenom jako obdarovaní a zaopatření, nýbrž také vnitřně proměnění a bohatší o zkušenost každodenního zázračného nasycení i poznání společně sdíleného a prožívaného lidství. Amen


Slovo poslání: 2. Korintským 9, 8 - 15

Požehnání: Žalm 67, 2 - 3. 7 - 8