Čtení Písma: Žalm 37,1-20
Text kázání: 1. Petrova 5, 5b - 7 Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v příhodný čas. Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží.
Podřízenost a pokora. Vlastnosti, které se dnes zrovna nijak obecně nenosí, a mnoho se proto o nich také nemluví. Spíše se zdá být důležitější nějak na sebe upozornit, prosadit se a vyniknout. Nebýt uschován spolu s ostatními v průměrnosti života. A pokud možno být druhým vždy naroveň, v případě, že jim už nemůžeme přímo něco nařizovat. Ale evangelijní zvěst mluví o něčem naprosto jiném. Více než o nějakém sebeprosazení a vyniknutí je stále řeč o sebeztrátě a našem zapření. Pak teprve je možné něco trvalého získat, vstoupit do plného života a začít dorůstat svěřeného lidství. A to všechno v osvobodivém vědomí Božího přijetí i platnosti vykonaného díla pro nás.
Také v dnešním slově mluví apoštol o oblečení pokory. Pokora je zde tedy něco, co nám lidem není vůbec vlastní a nebývá součástí naší přirozenosti. Pokora je celoživotní uvědomělé nasměrování ke skromnosti, tichosti a zdrženlivosti. Jedná se o základní postoj, pro který se svobodně rozhodujeme. A to i v případě, kdy je nám pokora okolím násilně vnucena. V tom je její veliká přednost i vnitřní svoboda. Pokora je tedy opakem veškeré marnivosti a ješitnosti, je jí vzdálena jakákoliv namyšlenost či pýcha. A již v tomto negativním výčtu sami velice dobře rozpoznáváme, že o takové základní východisko pokory je potřeba vždy nově bojovat. Nikdo není zkrátka pokorný jednou provždy, ale stále znovu v ní začíná a pro ni se opakovaně rozhoduje. Neboť pokora před Bohem se viditelně projevuje ve vztahu k druhým lidem. A to nejčastěji ke svým nejbližším v rodině, bratřím a sestrám v církvi, svým spolupracovníkům apod. Jedná se o programové zaměření respektovat druhého v jeho jinakosti a nikdy jej nezneužít k svému prospěchu. Neučinit si z něho pouhý prostředek k naplnění svých, byť i těch sebepotřebnějších, cílů. Respektovat jeho jedinečné já, jako mé bezprostřední a pro mě důležité partnerské ty. A to i v tom případě, kdy právě tomu druhému do pokorného postoje ještě viditelně mnoho schází.
A možná právě v církvi se nám toto všechno nějak uplatňuje nejhůře. Všichni totiž víme, že se nás toto slovo bezprostředně týká a máme jej společně naplňovat, a to jeden vůči druhému. Proto je vždy můžeme i smíme od sebe vzájemně očekávat. Ale ouha. Nikde snad nebývá tak málo pokory jako mnohdy v církvi. Zde se často lidé zraňují a dochází k nejrůznějším hořkostem a poraněním. Možná právě proto, že od sebe hodně čekáme a oprávněně předpokládáme vzájemnou vstřícnost, respekt a úctu. Tedy něco, co by mělo být mezi námi samozřejmostí i trvalou podmínkou našich veškerých vztahů.
Ano, mělo, ale právě u každého z nás zcela osobně a jedinečně. Nikdy nemůžeme čekat až na to, co udělá ten druhý, nýbrž je třeba začínat u sebe. A příklad a vzor, který k tomu máme a jenž nás všechny spojuje i vede, je pro nás naprosto dostačující. Neboť není možné chtít se stát i nadále zůstávat křesťanem a přitom nepřijímat za vlastní pokoření našeho Pána. Jedině Kristova pokora a ponížení kříže je základem naší vyznávané spásy. Je důkazem i výrazem Jeho bezpodmínečné lásky, součástí Jeho božského charakteru. Proto jedině pokornému se dostává odpuštění hříchů a tolik potřebné životní moudrosti. Neboť pokorný člověk je zdrženlivý při spoléhání na svůj vlastní úsudek a je si vědom bytostné závislosti na Bohu. Všechno, s čím v životě nakládá a co zde vlastní, je pouhým darem, stále přijímanou milostí. Pouze takový člověk nelpí na sobě samém a dokáže přijímat své limity i omezení, je smířen s vlastní chudobou ducha.
A právě vůči tomuto všemu nás vždy uzavírá pýcha a domýšlivost. Pýcha je totiž přítomna v základu každého hříchu, je zdrojem stálé nespokojenosti a nesplněného nároku. Neboť pyšnému člověku život stále něco dluží a druzí lidé nenaplňují jeho očekávání. Pýcha se staví Bohu naroveň, odmítá jakoukoliv závislost i napomenutí. Sama chce vždy rozhodovat o tom, co je pro ni dobré či zlé. A to je právě podstatou veškeré bezbožnosti, lidského sobectví a vzájemného odcizení. Jedná se o počátek cesty pádu, sebeničící závislosti a nakonec i nedobrovolného ponížení. Takový postoj se Bohu protiví a je mu stavěn na odpor. A nemylme se, jeho zárodky jsou přítomné v každém z nás. Jedině pokoření z milosti a do milosti je cestou proměny, obnovy i uzdravení našich osobností.
Pokorným se dostává potřebné milosti. Ovšem ne tak, že by ji až naše pokora umožnila. To my si pouze teprve pomalu uvědomujeme její potřebu a nutnost. V pokoře rozpoznáváme svoji ztracenost i nabídku Boží záchrany. Neboť milost v sobě obsahuje všechny ostatní Boží dary, především dar milovaného Syna. Taková milost je lepší než sám život, protože přináší jeho novou kvalitu a činí jej bohatším. Jejím působením se člověk stává sebou samým a je zrozen do nového, trvalého žití.
V přijaté milosti poznáváme, že Bůh nám dává všechno ze své dobroty a lásky. Především však nabízí sám sebe. A ten, kdo nabízené přijímá, je Bohu příjemný a nalézá před ním milost. Následkem působení milosti v člověku je potom při něm přítomné požehnání a pokoj. Neboť takový člověk vstupuje do božského partnerství, společenství, vzájemné vydanosti. A v této perspektivě vztahu rozpoznává, že i jeho pokoření a víra, ve které přijímá odpovědnost za svůj život, je pouhopouhá milost.
Náš postoj pokoření před Bohem je zároveň pro nás jedinou ochranou i připraveným vítězstvím. Je to ta nejlepší možná ochrana proti veškerým nástrahám i útokům zlého. A skutečně platí, že kdo se povyšuje, bude nakonec ponížen; a opačně, kdo se nyní ponižuje, bude Bohem povýšen. Ale ve svůj čas. V připravený okamžik navštívení a vyvýšení. Neboť jestliže nyní sdílíme pokoru našeho Pána, budeme také účastni jeho slávy. To je náš podíl, vítězná naděje i uprostřed veškerého přítomného strádání, utrpení a zkoušek. Těch nejsme nikdy ušetřeni, ale nemusíme jim být vydáni napospas.
V této důvěře smíme svoji veškerou starostlivost a péči uvrhnout přímo na Boha. Svěřit se mu cele tak, jak na tom právě jsme. Nedovolit starostem, aby se nám staly trvalým zdrojem malomyslnosti, nevěry a zoufalství. Spíše nás mají vést k Němu ještě blíže. Vždyť ustaraný člověk nikdy nejedná s moudrostí a prozíravostí, nedokáže činit správná a dobrá rozhodnutí. Proto máme Pánu odevzdat každé břemeno svých potíží, a to i tehdy, když je jeho zdrojem spáchaný hřích. Vždyť stejně nemáme, kam bychom s ním mohli jít jinam. Nesmíme si proto dovolit onen zbytečný přepych, abychom nepřijímali nabízené odpuštění a možnost nového začátku. Neboť pokud by už nám snad nezáleželo na nás samotných, tak Pánu Bohu stále ještě záleží. Ne pro naši výjimečnost a kdoví jakou kvalitu, nýbrž pro jeho výjimečný vztah k nám a kvalitu božského žití. A to je naštěstí více než všechna naše selhání, nedokonalosti i zklamání. Nebeský Otec o nás věrně pečuje ve své přízni a touží dovést do své věčné slávy. A On to také vskutku s námi učiní.
Pane náš, prosíme pomáhej nám následovat Tě na nastoupené cestě podřízenosti, poslušnosti a pokory, dávej sílu vždy znovu začínat, jak sami u sebe, tak i s druhými.Vzdal od nás všechnu domýšlivost i touhu po sebeprosazení, a nauč nás žít cele z Tvého přijetí a potvrzení. Amen
Slovo poslání: Filipským 4, 4 - 9
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26