Čtení Písma: Deuteronomium 15, 1 - 11
Text kázání: Matouš 6, 1 - 4 Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Tak jak je to s onou zmiňovanou odměnou? Máme jako křesťane činit záslužné skutky, abychom za ně byli jednou v nebesích odměněni? A nejsou tato Ježíšova slova v rozporu s onou základní zvěstí apoštola Pavla, že naše spasení je uskutečněné pouze z milosti skrze víru? Nejedná se vůbec o jednoduché otázky a je zcela pochopitelné, že je právě takovýto nesnadný text přímo vyvolává.
Ježíšovo kázání na hoře, ze kterého je vzata dnešní perikopa, náleží k ústřednímu shrnutí celého jeho učení. V něm často navazuje na již dosavadní uplatňovanou morální praxi, ale mnohde ji naopak svým přístupem zcela překonává. Je tudíž potřebná naše otevřenost i biblická vnímavost pro správné porozumění zde kladených důrazů, které nás rozhodně nemají dovést k žádným extrémům. V celém textu jsou totiž pro čtenáře ukryta dvě možná nebezpečí. Buď jsme silou takové mravní náročnosti zcela přemoženi, usvědčeni a tím zahnání do zoufalství i rezignace - naše veškerá snaha je naprosto zbytečná a marná. Pak je již v podstatě snadné podlehnout falešnému pocitu vlastního odsouzení a zavržení. Nebo naopak si velice snadno přivlastníme onu výjimečnou cenu domnělé vyvolenosti či nadřazenosti a jsme pomalu zavedeni na scestí klamu i samospravedlnosti - neboť jedině my jsme těmi opravdovými následovníky Ježíše Krista. Pak je reálné nebezpečí, že začneme druhé křesťany ve svých očích soudit a snižovat.
Předně se tedy ptejme, komu Ježíš toto své kázání říká. Je určeno jeho učedníkům, kteří všichni mají společného Otce v nebesích. To je základ, ze kterého musíme neustále vycházet. Bůh se pro nás stal milujícím Otcem a to samo je přeci možné toliko z milosti, bez jakéhokoliv našeho nároku či zásluh. Proto veškeré lidské nasazení a morální snaha musejí vycházet z tohoto jedinečného vztahu víry, naděje a lásky.
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Předně si musíme uvědomit, že v chápání Izraele nebyla spravedlnost toliko stavem či vlastností, jako mnohem spíše konkrétním jednáním. Spravedlnost se proto vždy uplatňuje skutky, jež jsou důsledkem praktikované zbožnosti. Zbožnosti, která velice dobře ví o nám prokazovaném dobrodiní i milosrdenství a proto se je snaží předávat dále. Činí tak ale před Bohem a ne před lidmi. Přesto druzí lidé zůstávají centrem tohoto aktivního působení a zájmu. Uplatňované dobrodiní pak vychází z naší lítosti, soucitu, angažované lidskosti.
Protože pokud nám půjde v našem žití na prvním místě vždy o Pána Boha, potom je nemožné z něho vynechat či opominout druhého člověka. Ale opačně postaveno to již takto neplatí ani nefunguje. Proto je pravý humanismus možný pouze jako důsledek plné vydanosti a nasazení pro skutečnost Božího království. Jinak jsme ve jménu humanity svědky těch nejhorších omylů a krutostí, jichž jsme my lidé vůbec schopni.
A jak je to s onou odměnou u nebeského Otce? Je tím snad pouze jinak vyjádřeno, že takové skutky spravedlnosti mají svůj dobrý smysl i stálou oprávněnost. Není tudíž marná věrnost na této zemi, neboť se nakonec přeci jen prosadí. Takové pravdivé jednání a postoje nejsou idealistickou mýlkou ani zbytečností. V lidských dějinách se na nic vykonaného nezapomíná; žádný čin lásky a oběti nebude znevážen či opomenut. Všechno dobré bude ve svůj čas odhaleno a uskutečněno. To je postoj smělé důvěry i doufanlivé naděje.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. To neznamená popírat účinnost a potřebnost takovéto pozemské podpory. Institut almužny a pomoci těm nejchudším se stal pevnou součástí života ve společenství lidu Izraele. Dokonce to bylo něco zcela přirozeného, s čím se pevně počítalo. Vždyť přeci platí, že kdo vypomáhá chudému, půjčuje Hospodinu. A On je horlivý zastánce všech sirotků a vdov.
Ale pro nás, kteří se rozhodneme pomáhat druhým, je zcela určující postoj se kterým to činíme. Děláme-li to pro svoje dobré pocity a klid svědomí nebo proto, že toužíme druhému pomoci a ulevit mu v jeho trápení. Pokud platí tato druhá možnost, pak je nám přeci zcela lhostejné, je-li tato naše aktivita nějak veřejně známá či nikoliv. Všechno vykonané nadále zůstává mezi námi a Bohem a oním dotyčným člověkem, jemuž jsme směli posloužit. To přeci stačí, víc není potřeba. Proto jsou vždy trochu problematická ona jména mecenášů a dobrodinců, která čteme na různých tabulkách a pomníčcích. Platí zde ono staré rabínské úsloví, že kdo si chce udělat jméno, ten je ztrácí. Rozhodl se totiž již pro přítomnou odměnu, a tak se může nakonec minout se zaslíbením jména nového a trvalého.
Neboť nikde snad není většího nebezpečí pokrytectví než právě v církvi. Je to zkrátka daň, kterou sebou přináší snaha o duchovní a kvalitní způsob života. Musíme být proto trvale na stráži proti každé možné neupřímnosti a zveličování. Abychom si totiž společně nic nenamlouvali ani se vzájemně nepředváděli. Nejsme přeci vůbec lepší než druzí lidé, ale mohli jsme poznat, že jsme milováni a smíme žít z nabízeného odpuštění a přijetí. To je zásadní i vydělující tajemství křesťanského náboženství. Všechno ostatní jednání v církvi vychází z tohoto evangelijního základu.
Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Je zajisté možné obdarovat druhého takovým způsobem, že to dotyčného poníží a ublíží mu. I zde je potřeba moudrosti a taktu. Schopnost vcítit se do situace obdarovávaného a snažit se pochopit jeho nejrůznější potřebu a nouzi. Měla by rovněž zůstat zachována vzájemná svoboda i úcta mezi dávajícím a přijímajícím. V tomto smyslu také platí, že odpovědnost za mé žití nemůže převzít nikdo jiný a já se zároveň nesmím nechat vydírat.
Samozřejmě nejlepší je taková výpomoc, jež neřeší pouze momentální nouzi, ale snaží se druhému dopomoci k tomu, aby mohl začít být sám soběstačný a přestal žít tzv. na úkor druhých lidí. Jinak totiž každá sebelépe míněná snaha ve svém konečném vyústění nepomůže ani jemu samotnému ani společnosti. Je proto zřejmé, že zde nepostačí sporadická výpomoc nás jednotlivců, jako spíše nejrůznější veřejné sbírky, jež jsou nějak institučně organizovány a obezřetně vykazovány. Tam mohou být vybrané peníze nejúčinněji použity a rozděleny.
My sami však nemáme zbytečně odvažovat poskytovanou částku mezi svou levicí a pravicí. Člověk má prostě darovat to, pro co se ve svém srdci rozhodl. Nezáleží proto na velikosti obnosu, nýbrž na tom, z jakých motivů a pohnutek jej dáváme. A zajisté platí, že radostného dárce miluje Bůh. On sám nám rovněž dává rád a bez výčitek. Na druhou stranu je však nutné říci, že poskytovanou částkou dáváme rovněž najevo, nač si koho a čeho ceníme. Pokud dávám již dvacet let 400 korun na svoji církev ročně, je to tak zajisté dobře. Zároveň to však ukazuje na to, jak moc si ji považuji a ke svému životu vlastně potřebuji. Ale to vždy zůstává uschováno mezi každým z nás a Pánem Bohem.
Proto bychom neměli nikdy dávat jen z přinucení nebo v mrzutosti. Jedině pak totiž můžeme prožít slovo Páně, že blahoslavenější je dávat než brát. Pak se naplní ono zaslíbení o odplatě nebeského Otce. To je především jeho pokoj a radost, které nelze získat za žádnou sebevětší částku. Ty můžeme skutečně přijmout pouze jako nezasloužené obdarování. Stejně tak i vědomí, že smíme žít v Boží blízkosti a přízni. Proto se můžeme spolehnout, že náš nebeský Otec zajisté ví, co všechno k svému žití potřebujeme. A jeho pomoc k nám přichází nejrůznějšími cestami. Třeba skrze někoho, kdo rovněž slyšel dnešní Ježíšovo slovo a dovolil, aby se mohlo uskutečnit v jeho životě. Neboť pochopil, že více vždy pro nás znamenají skutečnosti neviditelné, než jenom to, co je možné hned uvidět a obstarat. A my lidé jsme přeci byli stvořeni pro věčné a nepomíjející.
Pane náš, děkujeme, že jsi nás povolal k otevřenému i štědrému způsobu života a pomáháš nám, abychom se neuzavřeli pouze ve svém církevním a osobním světě. Daruj nám prosím porozumění, k jak veliké a úžasné naději společně směřujeme a že nic z toho, co zde před Tebou činíme se neztrácí. Vyučuj nás potřebné citlivosti i moudrosti, jak pomáhat našim bližním, abychom mohli dávat s radostným a svobodným srdcem. Ať nám především záleží na velikosti a oslavě tvého jména a dokážeme mít dosti na tom, co nyní smíme užívat. Amen
Slovo poslání: Jakub 1, 19 - 27
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26