O PODANÉ RUCE

Jiří Malý, Vizovice, 30. srpna 2009 (12. neděle po sv. Trojici)



Čtení Písma: Izaiáš 35, 1 - 10

Text kázání: Skutky 3, 1 - 10 Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.


Čteme tyto zvláštní příběhy o uzdravení a možná si k tomu říkáme – No jo, to bylo ještě tehdy na počátku církve. Hned po vzkříšení a oslavení Pána Ježíše. A ti apoštolové to byli panečku kabrňáci. Ti zkrátka dokázali činit veliké skutky Boží. To byli muži opravdové a poslušné víry.

Ano, jistě je na tom mnoho pravdivého a nelze než takovému výroku vřele přitakat. Ale možná je přeci jen pro nás už poněkud zavádějící samotný název druhé Lukášovy knihy, jenž se v církvi vžil a běžně se dodnes používá – Skutky apoštolů. Když čteme pozorně úvod této knihy, jež je rovněž věnovaná Theofilovi, a dáme si vše do souvislosti s Lukášovou evangelijní zprávou, pak tuto knihu Skutků můžeme spíše nazvat – Další Ježíšova slova a skutky, jež učinil skrze Ducha svatého prostřednictvím svých apoštolů. Je to vlastně pokračování evangelijní zprávy o tom, co všechno Ježíš učil a vykonal po svém nanebevstoupení. Mnohé zde vykonal přítomen v těle, ale mnohé vykonal a koná v zaslíbené přítomnosti Ducha svatého. A náhle se nám celý zapsaný děj této obsáhlé zprávy začíná vyjevovat v poněkud jiném světle. Vždyť na takové blahodárné skutečnosti se nemohlo vůbec nic změnit. Náš Pán je přeci stejný včera, dnes i na věky.

Nevíme přesně kdy se dnešní příběh odehrál, ale nejspíše velmi brzy po ustanovení prvního křesťanského sboru v Jeruzalémě. Petr a Jan jdou do chrámu na pravidelnou odpolední modlitbu. A to je pro nás velice zajímavá zmínka.Vidíme tedy, že křesťanství zcela přirozeně navazuje a vyrůstá z kořenů židovského náboženství. První křesťané se neoddělují od chrámu, ani nepřestávají zachovávat zažitý řád modliteb a praktikované zbožnosti. Neboť čas odpolední modlitby se shoduje s časem tzv. večerní každodenní chrámové oběti. Nepohrdají formální pravidelností ani zvláštním a odděleným místem pro modlitbu. Neboť jedině v zachování řádu je možné nacházet pravou duchovní svobodu a nadále růst ve víře.

Přicházejí do areálu chrámu z východní strany přes nádvoří pohanů, kde stála Nikanorská brána, jež byla nazývaná Krásnou. Říkalo se jí tak nejspíše proto, že byla vyhotovena z korintského bronzu a svou cenou převyšovala ostatní brány pozlacené a postříbřené. A nebyla to žádná zahradní branka, nýbrž přes dvacet metrů vysoká stavba, jež měla obrovské dvoukřídlé dveře. A u paty této brány sedával člověk od narození chromý. Každý den ho v určitou hodinu přinášeli na toto místo a on prosil o almužnu všechny, kteří touto cestou přicházeli do chrámu. Místo to bylo přímo strategické a výdělečně jistě velmi dobré. Možná musel dotyčný chrámové mafii odvádět určitou část obdržených darů jako daň za to, že zde mohl v klidu sedávat.

Když tedy nemocný viděl přicházet Petra a Jana, podobně jako mnohokráte předtím, začal je prosit o almužnu. Zřejmě je považoval za pravověrné a zbožné Židy, jimiž dozajista také byli. Ale tentokrát se poněkud přepočítal. Apoštolové sebou žádných peněz nemají. To nemusí ještě znamenat absolutní chudobu a nouzi, jako spíše osobní rozhodnutí pro společnou pokladnu celého jeruzalémského sboru.

Přesto apoštolové nechtějí ponechat dotyčného jenom tak. Neprojdou kolem něho dále aniž by mu předali to, co sami od Pána v mnohém přijali. Vzbudí jeho pozornost a vyzvou ho, aby se na ně podíval. A dotyčný se k nim skutečně s očekáváním i touhou obrátí, neboť stále ještě doufal, že od nich něco nyní obdrží. Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a v tom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Před chvíli ještě nemohoucně seděl odkázán zcela na pomoc druhých lidí, nyní již spolu s Petrem i Janem vchází sám do chrámu.

Je to dojemný příběh a nemusíme pochybovat, že se opravdu nějak takto odehrál. Ale může také nám něco konkrétního říci právě dnes, kdy mu zde spolu nasloucháme? Smíme do tohoto příběhu společně vstoupit a nechat se jím nově oslovit i uzdravit? Myslím, že odpověď zní ano a proto se o to rovněž pokusíme.

Předně onen od narození chromý muž výstižně představuje naši obecnou zatíženost hříchem. Také my lidé jsme přeci jako chromí, nedokážeme se postavit do svého Bohem připraveného určení a vykročit na cestu života s Ním. Neumíme žít v čisté lásce bez přítomnosti sobectví a všelijak maskované zištnosti. Nejsme schopni ryzí oběti aniž bychom již předem nepočítali s její návratností. Bolestně zakoušíme své odcizení, jež znemožňuje hluboké lidské společenství i vzájemnou vydanost. Všichni se již rodíme s nepřiznaným nárokem, který mají ti kolem nás naplnit dle našich nejrůznějších potřeb. A tak se navzájem všelijak využíváme a soupeříme. Už jsme si tak zvykli na stav své bídy, že si již ani nedokážeme představit své uzdravení a plnohodnotné svobodné žití. Znovu jen připomínám, že zde v žádném případě nemluvíme o nějaké tělesné nemoci či postižení. Ale tomu snad všichni rozumíme.

Apoštolové nechtějí řešit pouze momentální nouzi nemocného a vypomoci mu několika zlaťáky. Ne, Petr se zaměří na podstatu jeho slabosti a postižení. Co on sám s Pánem zakusil a od něho přijal, chce nyní předávat druhým. Zrovna ten Petr, který tolik sliboval a pak žalostně selhal i zapřel. Ale právě v této své bídě prožil Boží milost, věrnost a odpuštění. A tuto uzdravující a proměňující Boží moc touží ve jménu Páně předávat dále. Proto se stává onou skalou, jež nyní dokáže podržet ostatní bratry kolem sebe.

Neboť učinit cokoliv v Ježíšově jménu neznamená použít magickou zaříkací formulku. Byť se to tak mnohdy chápe i praktikuje. Ne, jedná se o celoživotní postoj a směřování, o pokračování Ježíšova díla skrze jeho učedníky. Znamená to otevřenost a zpřítomnění moci božího slova, kterou Duch svatý touží mezi nás přinášet. Je to navrácení do života, vykročení od sebe samého k druhým lidem. Jedná se o následování osvobozující Pravdy, jež nezaslibuje šťastné a bezbolestní žití, ale propůjčuje životu trvalý smysl a správnou orientaci i tehdy, když se jí většině ve společnosti nedostává.

A byť Petr vyřkne v autoritě slova příkazu – Vstaň a choď, je to jeho ruka, jež nemocnému pomáhá. To není postoj nějaké nevěry, nýbrž ježíšovské gesto lásky a spoluúčasti. O tuto ruku se nyní chromý opírá, aby se mohl vzepřít a stanout cele na svých nohou. Jedná se o překrásný obraz vzájemné podpory. Potřebujeme jeden druhého a pomáháme si. Po určitou dobu třeba těsněji a intenzivně, s mimořádným nasazením, pak zase o sobě pouze víme a myslíme na sebe v modlitbách, v dopisech apod. Blaze každému člověku, který má kolem sebe jednoho, dva lidi, kteří jsou k sobě navzájem otevření, důvěřují si a mohou se na sebe spolehnout. Jenom takový blízký člověk vskutku prohlédá do mého života a může mě upozornit na záležitosti, které jsou v nepořádku a jež já sám nevidím. A to je nejdůležitější služba každého přátelství.

Uzdravený spolu s Petrem i Janem vcházejí do chrámu. Poprvé ve svém životě chodí, skáče radostí a chválí Boha. A takové jednání je zcela jistě pochopitelné, byť se právě všichni tři nacházejí na místě svatém. Ale jak už lépe vyjádřit svoji vděčnost Bohu a radost z nabyté svobody? Takové chování ovšem nemohlo zůstat utajeno. Čteme, že všichni přítomní ho viděli jak chodí a chválí Boha. A poznali rovněž o koho se to jedná. Že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány. Žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Neboť takovou proměnu a uzdravení nelze utajit, ale stává se výmluvným svědectvím o přítomné moci Boží, o slávě vzkříšeného Pána i nastalé Mesiášské době.

A to může jistě způsobit problémy s náboženskou vrchností a také je apoštolům brzy způsobí. Ale jednou započaté dílo Páně již nejde zadržet. O tom vypovídají celé dějiny církve i osobní zkušenost mnohých z let nedávno minulých. Vždyť také ty, kteří se víře v Krista protiví, Pán Bůh miluje a touží se jim dát poznat. Proto je svědectví našich životů tak důležité pro ostatní. Mnohdy nás naše okolí bedlivě sleduje a čeká, zdali při nás uvidí radost, vděčnost a chválu. Neboť právě toho se v dnešní době zoufale nedostává.

A není naprosto skvělé, když si člověk nemusí stěžovat, ale smí být spokojený a vděčný? Vždyť pokud se nenaučíme děkovat za to, co již všechno máme, jak bychom mohli obdržet více? Nejde o to začít dělat věci nějak na efekt, ale život s Bohem nelze zkrátka utajit či uschovat ve své rodině. Naše proměna neustále probíhá, Boží dílo s námi není ukončeno. To je naše naděje a důvěřivé očekávání i uprostřed nejrůznějšího soužení a strastí. Vždyť zajisté platí, že ti, za něž Hospodin zaplatil se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starost i nářek. Amen


Slovo poslání a požehnání: 2. Korintským 13, 5 - 13