Čtení Písma: Deuteronomium 6, 1 - 15
Text kázání: Marek 12, 28 - 34 Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce,z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není." I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary." Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
V Jeruzalémě se již poněkud přiostřuje. Ježíšovy slovní půtky se zákoníky a farizeji směřují k jedinému – lapit jej v řeči a obžalovat z rouhání i přestoupení Zákona. To se však nedaří, přestože Ježíš v těchto svých posledních vyjádřeních stále více přitvrzuje a napadá tak zažitou náboženskou praxi i způsob výkladu jednotlivých přikázání. Přesto se najdou i mezi náboženskými předáky tací, kteří si uvědomují opravdovost Ježíšových postojů a výroků. Proto můžeme onomu zákoníkovi věřit upřímnost jeho otázky. Neptá se tedy pouze z toho důvodu, aby Ježíše mohl nějak nachytat, ale že jej skutečně zajímá Mistrova odpověď.
A otázka, kterou mu sám pokládá, je naprosto stěžejní a zásadní - Které přikázání je první ze všech? Na čem v našem náboženství záleží úplně nejvíce? Co má přednost před vším ostatním a je před Bohem tím nejdůležitějším? Je však vůbec možné takto jednoduše otázku zodpovědět? Vybrat to jediné přikázání a ostatní tím pominout? A máme se přitom spíše zaměřit na ustanovení chrámové bohoslužby a jejích jednotlivých obětí, či uvažovat o řádném životě celého společenství, nebo se nakonec zaobírat kultickým rozdělením na čisté a nečisté v životě každého jednotlivce?
Ale to první, co slyšíme z Ježíšových úst, je vyznání Boží jedinečnosti: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný Pán. Ano, tomu dobře rozumíme. Ovšem potom platí, že to, co lid Izraele uslyší ze všeho nejdříve, není žádný vznešený imperativ, nýbrž obyčejné oznamující vyjádření. Nejde tedy o to, abys dělal to nebo ono, ale slyš dobře, bedlivě naslouchej, neboť Hospodin, náš Bůh, jest jeden. On je jediný Pán, Stvořitel nebe i země, dárce tvého života. Toto oznamující slovo je tím zásadním, jak se Hospodin dává poznávat Izraeli.
Teprve z tohoto vyznání se může odvíjet všechno následující. Takto se představuje tvůj Bůh, který tě vysvobodil z domu otroctví a povolal na cestu svobodného následování. Jemu na tobě záleží, On tě miluje. To je, člověče, tvoje velikost, sláva i odpovědnost. Trvalé břímě, jež není možné ze sebe setřást. Nad to již více ničeho není. Protože je-li zde Bůh, který ke mně v lásce promlouvá a dává se mi poznávat, potom já nemohu ani nesmím před tímto hlasem uhnout. Dělat se hluchým; být tím, kdo snad nerozumí a nechápe. Neboť Boží jedinečnost tak staví přede mnou nárok, který se dotýká celého mého života. Toto vyjádření se svrchovaně zmocňuje našeho bytí, propůjčuje mu trvalý smysl i jedinečný nezastupitelný úkol.
To všechno můžeme zaslechnout v Ježíšově počátečním výroku. Nyní tedy již zákonitě musí přijít nějaký požadavek, výzva poslušnosti, jasné přikázání, které pro vyvolený lid bezmezně platí. Ano, přijde. Ale není to nic jiného než požadavek lásky: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Není zde řeč o žádných náboženských ustanoveních, dokonalém řádu pospolitosti ani stravovacích předpisech, nýbrž o milování tvého Boha. A to je právě ten stěžejní důraz, na kterém bezmezně záleží. Jde totiž o to, aby se tento jediný Pán, Hospodin zástupů, stal tvým i mým osobním Bohem. Bez tohoto přivlastnění a odevzdání jej totiž nikdo nedokáže milovat, ani ctít či poslouchat.
Znamená to naše rozhodnutí i stálou otevřenost pro tento nárok pravého života, naši ochotu i připravenost vytrvat na cestě následování. Je to opakované uvědomování, že své životy zakoušíme před Boží tváří, a proto jsme neustále konfrontováni s neodbytnou otázkou, jak je správně prožít a tím zodpovědět. Kde se nacházíme ve svých životech a jsme v nich skutečně plně přítomni? Dovedeme vskutku prožívat své dny nebo to nadále odsouváme někam do prázdna, do budoucnosti, o které nevíme, zdali vskutku někdy přijde?
Máme tedy milovat toho, kdo svojí láskou stojí za našimi životy. Milovat ovšem tak, aby to bylo z celého našeho srdce, duše, mysli i z celé naší síly. Jedná se tedy o zasaženost veškerých lidských mohutností, našich schopností i nasazení. Co to však má vlastně konkrétně znamenat? Mám-li milovat někoho z celého srdce, pak to jinými slovy vyjadřuje, že takové srdce má být celistvé a nerozdělené. Nejde o to, aby se tam už nikdo jiný nevešel, nýbrž aby někomu patřilo ono výsadní postavení, že je milován bezvýhradně a bezpodmínečně. Neboť tak nás miluje Bůh. Dokud na tuto jeho lásku neodpovíme stejnou kvalitou, pak nebudeme svobodni ani šťastni. Vždy nás bude něco či někdo odklánět k sobě a naše srdce bude z toho bolavé a rozdělené. Teprve tehdy, když jsme v jednom vztahu nasazeni cele a bez kompromisů, pak jsme skutečně svobodni pro vztahy ostatní a nemusíme se jich bát. Platí to jak na rovině lidského partnerství, tak na rovině ducha a víry.
Milovat z celé duše může vyjadřovat naši ochotu si podle této lásky uspořádat veškeré hodnoty svého života i světa okolo nás. Nedat se lapit nikým menším než je Pán Bůh sám. Jsme stvořeni pro věčnost a dokážeme se otevřít absolutnu, tudíž nás nic menšího nemůže trvale uspokojit. To zase nemusí znamenat pohrdání či znevažování věcí tohoto světa, nýbrž jejich správnou vyváženost a pořadí. Abychom je dokázali užívat ve svobodě a ony sloužily nám a ne my jim.
Mám-li milovat celou svou myslí, pak není pro nás nic důležitějšího, než stále více poznávat, jaký je vlastně Pán Bůh sám. Ne jaké máme vlastní představy a zbožná přání, ale snažit se pronikat hlouběji do tajemství Božího zjevení nám odhaleného v Kristu. Dát si čas i práci, abychom pochopili a dokázali čerpat z bohatství evangelia, které nám bylo coby církvi svěřeno. Potom se ovšem musíme vystavovat účinku slova, rozjímat je a studovat. Není to mnohdy nic snadného ani rychlého, ale jedině tak se můžeme dočkat nového pochopení a odkrytí dalších významů. Pak zakusíme zázrak Božího oslovení, radost z toho, že také k nám samotným Pán promlouvá.
A naše síla? Dát se do služby Bohu hned, dokud jí ještě máme k dispozici dostatek. Nečekat, až o ni přijdeme a my pak budeme moci jen v neděli přijít do kostela, protože nic jiného už nezvládneme. Je zajisté třeba zaopatřit své vezdejší žití a postarat se o ty, kteří jsou nám svěřeni. Ale všichni velice dobře víme, že na svoje záliby a různá potěšení si čas i sílu dokážeme najít vždycky. A Pán má počkat do doby, až se k Němu sotva došouráme? Je toto snad postoj vřelé lásky a opravdového milování?
Aby však nikdo nemohl říci, že vztah k Pánu Bohu je něco jen stěží uchopitelného, pokračuje Ježíš dále. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe! Láska má vždycky své praktické a konkrétní vyjádření. Vztah k Bohu i k bližnímu nelze zkrátka od sebe nikdy oddělit. Ale sílu k tomu druhému nacházíme především ve vztahu k Bohu. V jistotě jeho přijetí, odpuštění a milování jsme schopni začít toto stejné prokazovat druhému člověku. Není to pochopitelně vůbec snadné. Ve světle pravdy božího slova však rozumíme, že vztahy, na rozdíl od věcí, jsou věčné. A že pravdivě svému bližnímu říci - Mám tě rád, vlastně znamená, že on nikdy nezemře. Neboť láska je silnější než smrt a zapomnění.
To nám svým životem i dílem dosvědčil Ježíš z Nazareta. Proto jeho odpověď daná zákoníkovi nebyla naučenou formulací, nýbrž jeho existenciálním rozhodnutím a zkušeností. Kdo tomu sám takto podobně porozumí a přijme za jediný a pravdivý základ svého života, ten zajisté nebude daleko od Božího království.
Pane náš, dej nám si stále více uvědomovat Tvoji jedinečnost i veškerý nárok vyplývající z této skutečnosti. Ať se nebojíme investovat celý náš život do svého vztahu s Tebou a dovolíme Ti jej proměnit k chvále Tvé slávy. Amen
Slovo poslání: 1. Janova 3, 13 - 24
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26