Čtení Písma: Jan 6, 24 - 40
Text kázání: Exodus 16, 2 - 3, 11 - 2
Náš dnešní příběh ze sbírky vyprávění o vyjití z Egypta a putování pouští není pouze určitým dějinným příběhem z historie lidu Izraele, nýbrž také jistým modelovým příkladem lidského chování. Jedná se v něm o vztahu k Hospodinu i světu okolo nás, o přijímání věcí potřebných k životu a jejich užívání.
Věrně provázející vlastností našeho vezdejšího života je žel častá nevděčnost a rychlé zapomínání. A ani v tomto ohledu není boží lid žádnou výjimkou. Mnohé důležité věci v našich životech jsme se naučili přijímat jako pouhou samozřejmost bez přílišného uvažování a delšího pozastavení nad nimi. Tady to je zkrátka pro nás připravené, tak toho využijme, spotřebujme, a pokud je to alespoň trochu možné, ušetříme z toho ještě něco na horší časy nebo alespoň jen tak ze zvyku. Vždyť člověk nikdy neví, co ho všechno teprve může čekat. Ona ta naše momentální situace totiž není kdoví jak příznivá, jak by se snad někomu jinému mohlo zdát. Vždyť se stačí pouze rozpomenout na časy dřívější a oživit si onu dobu minulou a její přejné podmínky.
A je nějak obecně zakódováno do lidské paměti, aby to všechno prožité zlé bylo možné postupně zapomenout a zbavovat vzpomínky nepříjemné ostrosti a rovněž si je porůznu přetvářet a idealizovat ve světle současnosti. A tak jakmile se objeví nepříjemné těžkosti a obtíže, lidé se velice často utíkají do vzpomínek a začínají z nich postupně vytvářet obraz lepšího a poklidnějšího věku. Najednou se již doba otroctví a poroby nejeví tak hrozná a tragická, domnělé výhody zaplacené ztrátou svobody i čestného chování zdaleka převažují. A víme dobře, že ani v naší současnosti není takový způsob myšlení nic neobvyklého.
Potom člověka občas napadá, že je snad lépe tady na zemi vůbec nebýt, než snášet toto nynější trápení a nedostatek. Ať už si Pán Bůh můj život raději rovnou vezme, než abych musel zakoušet toto současné omezování a trýzeň. Stejně je to jeho zodpovědnost, On nás do toho uvedl, a kdyby On chtěl, mohlo být přeci všechno jinak. Proč jsme se vůbec pouštěli do tohoto dobrodružství? Jistotu zázemí jsme zcela lehkovážně vyměnili za tento způsob žití na cestě, za nezajištěnost současného putování.
Ale v takové chvíli zapomínáme, že my všichni přeci jsme pouze na cestě, neustále putujeme ve svých životech přijatým údělem a jistotu pevného i trvalého domova zde nikdy nedokážeme nalézt ani při veškerém možném úsilí jej vybudovat. To ovšem neznamená, že jsme byli pouze beze smyslu vrženi do života a následně opuštěni v obývaném světě. Ani naše reptání a nevděčnost nedokáží odvrátit boží starostlivost i ustavičný zájem o dobro člověka. Právě v tomto je možné rozpoznat a uvidět boží slávu. To však znamená prohlédnout skrze zakoušenou skutečnost k její podstatě a hlubší rovině, na kterou neustále odkazuje. K tomu je nejlepší cestou děkování a otevřenost k požehnání.
Pak je možné na cestě rozpoznat doprovázející ruku našeho Boha a zahlédnout odlesk jeho přítomnosti. Proto neexistuje žádný okamžik, který by nám nedával příležitost k žehnání a vděčnosti. I negativní skutečnosti, jako nespravedlnost, ponížení nebo nemoc, motivují nikoli k uzavření do sebe a beznaději, nýbrž k díkůvzdání a chvále. Tím je přicházející budoucnost pro nás nadále otevřená pro zázračné a nové, neboť není naše, ale boží. Potom je každá „sebenormálnější“ skutečnost projevem oné nejzazší-konečné-poslední záměrnosti, která ji oživuje a udržuje v jejím trvání.
Mohu se tedy na všechno kolem sebe dívat jako na věci všední, obyčejné a považované za zcela samozřejmé. Ale taky je mohu svým pohledem odívat novým mimo-řádným významem a přijímat je coby znamení boží dobrotivosti a prostředky jeho tvořivé lásky. A přejít od první úrovně k druhé je záležitostí děkování a požehnání. Tak se začíná vyjevovat obsmyslující světlo skryté za věcmi tohoto světa, které proměňuje uchvacující temnotu „normálnosti“ a umožňuje zahlédnout vznikající zázrak.
A tak tváří v tvář našemu každodennímu světu bychom se měli dokázat zeptat, podobně jako Izraelci, „Man hu?“ - Co je to? Pak se i naše obyčejná strava může stát chlebem, který nám Hospodin daroval za pokrm. Potom je všechno náhle pro nás mana, všechno je darem, všechno je ve své podstatě zázrak. „Svět je plný duchovního jasu, plný velkolepých a úžasných tajemství. Ale i malá ruka, když se přidrží před očima, to všechno zakryje“, říkal veliký rabi Baal Šem Tov. Potom náš údiv a vděčnost dokáží odstranit tuto clonící ruku z našich očí.
Ale to ještě stále není všechno. Je nám rovněž zapotřebí naučit se užívat přijatého obdarování a prozíravě hospodařit s nabytým vlastnictvím. Je vždycky dílem prospěšné moudrosti, abychom uměli vládnout životními prostředky a dokázali unést jak případnou nouzi, tak i bohatství. Aby se naše srdce nenaplnilo ani hořkostí či závistí, ale ani lhostejností a sebeuspokojením. Proto se Agúr, dle svého vyjádření nejtupější z mužů, takto modlí k Hospodinu: „Nedávej mi chudobu ani bohatství“, jak čteme v závěru knihy Přísloví.
Izraelci si měli vždycky ráno nasbírat tolik, kolik kdo potřebuje k jídlu. Každý měl vzít podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu, což bylo asi 3,6 litru. Ale s darem se nesmí nikterak křečkovat a snažit se jej podržet v trvalém vlastnictví. Lze jej pouze přijmout a těšit se z něho, každý podle svých schopností. Tak i ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Všichni nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Poté následuje ještě druhý příkaz: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Nejen, že se nesmí mít zbytečně více, ale ani není zapotřebí starat se o zítřek. Neboť starostlivost a trápení protiřečí logice daru a překáží radosti z jeho užívání. Kdo toto neuposlechl, tomu do rána všechno zčervivělo a páchlo. Neboť kde se pouze hromadí podle způsobu myšlení „více“ a „na zítřek“, tam věci ztrácejí svoji čerstvost i poživatelnost a stávají se znamením smrti. Tento způsob vlastnění je potom ve své podstatě destruktivní ze dvou hledisek: jednak zohyzďuje tvářnost věcí - ničí skutečnost, a jednak vzbuzuje prorocký hněv - uráží Boha. Ničí skutečnost, protože ji zbavuje od Boha dané účelnosti, aby mohla být potěšením všem lidem; uráží Boha, protože popírá jeho dobrotivost, s níž se stará a pečuje o své stvoření.
Sdílená mana, která zde symbolicky reprezentuje plnost všech darů země, je chlebem života. Zatímco hromaděná mana, jež je symbolickým zobrazením veškerého nepatřičného sobeckého křečkování, je zárodkem příští zkázy. Neboť chléb nikdy „nepatří“ člověku, nýbrž Bohu. Nemyslíme zde pouze na pojem vlastnění a užívání, ale spíše na význam smyslu a vztahu. Vděčnost a díkůvzdání zcela samovolně přenáší právo svrchovaného vlastnictví věcí zpátky na Boha. Tak je jasně vyřčeno, že zdroj jejich účelnosti a smyslu je třeba hledat mimo naše lidské „já“. V postoji požehnání a díků je člověku odejmuta moc nad věcmi a opětovně svěřena do rukou Božích. Dokonává se tak posun od osobního zaměření dále k Bohu a otevřenosti veškerému bytí.
Neboť je-li Bůh skutečným „vlastníkem“ věcí, pak vztah člověka k nim může být pouze vztahem obdarovaného. Od pouhého vlastnění se najednou dokonává posun k stálému přijímání. Svět nepatří pouze člověku, avšak člověk jej může využívat; věci v něm mu rovněž nepatří, ale může jich používat a přebývat tak v pro něho připraveném domě. Pán Bůh nám proto tuto celou skutečnost nepřichystal pouze k slepé manipulaci a momentálnímu zneužívání. A tak jsme mnoha způsoby vyzýváni k poslušnému naslouchání, k jakémuže záměru a cíli je vlastně připravena. Pak je ovšem nutné nakládat s ní podle vyjevovaného božího záměru, jímž je dokonání plánu všelidského společenství.
Toto odhalení, že veškerá skutečnost je svrchovaným darem, stojí v jádru biblického poselství. Pak rovněž Ježíš, onen dnes zmiňovaný Syn člověka a pravý chléb života, jako nejvyšší dar Boha člověku, tuto skutečnost sám svojí osobou i tajemstvím svého života shrnuje, završuje i přivádí k svému dokonání veškerý smysl stvoření. Nezapomínejme tedy, že až v plnosti vyjde slunce jasu Jeho přítomnosti, potom se i všechno prozatímní obdarování rozpustí, aby se o to více mohlo vyjevit ono trvalé a nehynoucí.
Pane, probuď v nás schopnost uvidět nesamozřejmost veškeré skutečnosti, nauč nás přirozené chvále a vděčnosti. Abychom tak dokázali dobře užívat všechno přijaté požehnání a moudře s ním také hospodařit. Amen
Slovo poslání: 2. Petrova 1, 3 - 11
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26