Čtení Písma: 1. Korintským 15, 1 - 11
Text kázání: Skutky 9, 1 - 20
Víte, řekla mi jedna paní, já si myslím, že On Pán Bůh neměří všem lidem úplně stejně. Někoho má zkrátka raději a je mu proto tak nějak bližší. Vždyť je to zcela pochopitelné a dobře tomu rozumíme. A ono ani s tou Boží milostí to není jenom tak samo sebou. Někomu se jí dostane a jinému holt ne; někdo prostě uvěří a druhému to není zkrátka dáno. Tak to na světě chodí a je potřeba se s tím smířit. Přestože je tento pohled všeobecně rozšířený, je potřeba nejprve pečlivě zkoumat obsah biblické zvěsti. Neboť k základu zprávy Písma svatého o Božím vztahu k nám lidem zcela nezpochybnitelně patří právě ta skutečnost, že On sám nikomu nenadržuje. U Boha není přijímání osob, překládají kraličtí.
Neboť Boží milosrdenství se neustále vylévá nad každým člověkem a záleží vždy pouze na nás, nakolik se mu dokážeme otevřít, necháme se jím proměnit a ve svých životech s ním pevně počítat. A pokud je snad někomu více darováno, poskytnuto, odpuštěno, je rovněž od něho více požadováno. Již mu jenom tak snadno neprojde to, co snad u ostatních prozatím nemusí vadit. Právě mnoho vykreslených biblických postav, jež na sobě nesou znamení svého vyvolení, je toho živoucím dokladem. Vzpomeňme jenom na praotce Izraele a jejich osudy. Rovněž i vyvolený lid smlouvy nadále přijímá mnohý výchovný a proměňující trest za svá četná provinění, neposlušnost i selhání.
A podobné jednání nacházíme také v Novém zákoně. Ze všech nám známých novozákonních postav není pro nás v tomto smyslu nikdo výmluvnější, než právě apoštol Pavel a jeho zaznamenaný životní příběh. O něm se dovídáme jak z knihy Skutků tak rovněž z několika osobních míst jeho dopisů. A právě událost jeho obrácení před Damaškem je takovým slavným a často citovaným poukazem. Mnohdy je uváděna právě jako doklad naprosté svrchovanosti poskytnuté milosti i neopakovatelné výjimečnosti. Je to nesmazatelná pečeť zjevení, které si apoštol nadále nese v sobě a stále se k němu navrací. Je to zkrátka výstavní obrácení se všemi svými proměňujícími důsledky.
Ale zkusme nahlédnout tuto pro Pavla tak zásadní událost alespoň trošku v širším kontextu jeho života a Božího jednání v něm. Nebojme se proto položit neodbytnou otázku, jestli je toto Saulovo obrácení zcela výjimečné, a proto více nenapodobitelné, nebo přeci jenom je v základu něčím typické a ve svém významu obecné? Pokud zůstaneme pouze na povrchu děje vyprávěného příběhu, tak je to jistě něco naprosto ojedinělého a neobyčejného. Ale stojí tu horlivý farizej Saul jenom tak úplně z ničeho nic a naprosto nečekaně před jemu zjeveným Kristem? A je zde Saul pouze sám za sebe nebo nějak navazuje na životní svědectví druhých lidí, k nimž se má později právě on přidat?
Čteme, že Saul ještě více soptil hněvem, doslova hrozbou vraždy proti učedníkům Páně. Ale kde se v něm tato stravující zloba vzala? Vždyť se přeci nejedná o nějakého primitivního nepřítele Božských skutečností a záměrů. Saul je vychován jako opravdový a zbožný farizeus, kterému nade vše záleží na Boží cti a poslušnosti přijatého Slova. Ze všech sil se jistě snaží být vykonavatelem Boží vůle. Nejspíše již za svého dospívání mohl uslyšet kolující zprávy o Ježíši a jeho skutcích i o velikonočních událostech v Jeruzalémě. Rovněž se ve městě potkával s vyznávajícími učedníky a vnímal všechny nové následovníky, členy rostoucího jeruzalémského sboru.
A pak se stal přímým svědkem probíhajícího procesu se Štěpánem i jeho následným ukamenováním. A právě tato událost Saula pravděpodobně změnila. Nejenže s ní cele souhlasil, ale následně se sám začíná podílet na probíhajícím pronásledování církve. A to takovým způsobem, že se stává hlavním a nejobávanějším protivníkem křesťanů. Co jej nejspíše mohlo tak zásadně proměnit a učinit nesmiřitelným i naprosto nepřátelským? Jistě především to, že s novým učením nesouhlasil a vnímal je coby projev rouhání a duchovního pomýlení. Ale to ještě samo o sobě nemusí z člověka udělat jedince dychtícího po krvi a likvidaci druhých lidí. Saul však byl přímým svědkem Štěpánovy popravy i celého jeho vystupování před veleradou. A to nejspíše byla ona přelomová událost na cestě jeho duchovního směřování. Do Saulova života možná poprvé vstoupila nejistota a pochybnosti.
Co když bylo Štěpánovo svědectví přeci jenom pravdivé a správné? Podstoupený způsob i opravdovost jeho odchodu z našeho světa to jistě dosvědčovaly. Na takovou sílu odpuštění, jistotu víry i naděje se nedá prostě zapomenout. A pokud člověk nemíní naslouchat svým pochybnostem a všelikému znejistění, musí je nějak umlčet. Odstranit. Potřebuje to všechno nestálé v sobě zahnat a přebít aktivitou. A to nejčastěji namířenou přímo proti zdroji těchto pochyb. Je třeba je zcela vymítit, zlikvidovat, aby nemohly již více trápit, škodit a zneklidňovat. Neboť žádný fanatismus nesvědčí pouze o pevnosti a jistotě svého přesvědčení, nýbrž také otevřeně promlouvá o svých skrytých pochybách a přítomném strachu.
A jelikož se naštěstí nikdy nedokážeme zmocnit toho, co je samo absolutní a trvalé, jsme ve stálém nebezpečí, že z předposledního uděláme právě ono poslední, definitivní. Tak se ztotožníme se svými zastávanými názory, články věrouky a přejatými principy, že se pro nás stanou onou poslední a jedinou jistotou. Pak již nedokážeme zaujmout postoj opravdové důvěry a svobodné otevřenosti před Bohem, jež se nebojí poznávat nové a duchovně růst na cestě víry, naděje a lásky.
A to byl možná také Saulův případ. Svoji nejistotu a pochyby přebíjí aktivitou a nasazením pro "svoji - božskou" věc. Ve své nesmiřitelné horlivosti se rozhodne vydat dál za hranice Judska. Sám se aktivně nabízí a chce se podílet na vyhubení křesťanské komunity v sousedním Damašku. Proto nezaváhá a vyrazí asi na 260 kilometrů dlouhou cestu, aby je přivedl spoutané k soudu do Jeruzaléma. Ale onomu osudovému setkání před branami Damašku nejspíše předchází tento dlouhodobý a skrytý vnitřní zápas. Boží milost, která se má Saula zmocnit a proměnit jej, nebyla zcela náhlá a překvapivá, nýbrž již dlouho postupně připravovaná. Neboť Pán viděl do Saulova rozechvělého srdce. Pokud se Saul rozhodl zajít ještě dále a jednat, bude nyní přímo jednat i Hospodin. Proto ta neobyčejná forma božského odhalení a svrchovaného zastavení na nastoupené cestě. Jinak to už prostě s tímto zatvrzelcem nešlo. Ale i zde je nejdůležitější Boží slovo, které k němu konkrétně promlouvá.
"Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?" Opět slyšíme nejprve osobní oslovení jménem a tázání se po postavení člověka v jeho jedinečném žití. Kde jsi, Saule, ve svém životě a kam tě až zavedla náboženská horlivost, nejistota a strach? Proč znovu a znovu umlčuješ své pochybnosti a pronásleduješ zvěstující hlas slova? "Kdo jsi, Pane?" Saul se takto otevřeně ptá, neboť si možná počíná uvědomovat, že Nejvyšší může být ještě zcela jiný, než si až do této chvíle myslel. Boží cesty mohou přesahovat sebevětší lidské poznání a přinášet další skutečnosti doposavad zastávané spásy. A Pán se mu představí tím naprosto obyčejným a tehdy běžně používaným jménem - Ježíš. Zazní ono biblické a vyznávající - Já jsem - ale právě onen Ježíš, kterého ty tupíš a pronásleduješ. V sobě i navenek. Těžké a marné je však tvé počínání. Proto vstaň, jdi do města a tam ti bude řečeno, co máš dělat. A Saul se v té chvíli rozhodl a zvolil, nebyl více neposlušný tomuto nebeskému zjevení.
Ale Saul náhle nevidí. Ten, který na všechny působil, že má přeci v Božích věcech takové jasno a bezpečně ví, co je vskutku správné, nyní zůstává v naprosté tmě. Odkázán na pomoc druhých. Tři dlouhé dny a tři noci. Samota a zpytování. Modlitba, pokání, pláč a roztržené srdce. Nadále přetrvává tělesná temnota, ale duch již obdržel světlo božského odhalení. Pochybnosti, zloba, nenávist i vlastní odsouzení odcházejí a Saul poznává, že již nikdy nebude zanechán sám bez doprovázejícího světla života i slova odpuštění.
Přesto to však není ještě všechno. Ani takovýto svrchovaný projev Boží moci se neobejde bez lidského přispění. Jako bylo na počátku Saulova obrácení potřeba Štěpánova hrdinného svědectví, nyní bude třeba poslušnosti a služby Ananiáše. A on je také hrdina. Neboť překoná zcela pochopitelný strach i obavy z tohoto vyhlášeného nepřítele církve a uvěří slovu svého poslání. Proto půjde a poslouží Saulovi křtem i naplněním Ducha k věčnému životu. Vykoná skutek Boží vůle a zase nám zmizí do anonymity svědků prvotní církve. Ale je neobyčejně důležitý a ve svém úkolu nezastupitelný, stejně jako každý z nás. Nezáleží totiž na tom, co kdo velikého v církvi dělá, ale jestli koná právě to, co před Bohem činit má.
A tak Saul stojí teprve na počátku svojí další duchovní i životní cesty. A mnohé prozatím neví. Naštěstí. Neboť bude teprve postupně poznávat i zakoušet ono slovo vyvolení. Ke slávě i k utrpení. Protože Saul, nám od této chvíle známý coby Pavel, apoštol pohanů, bude pokračovat ve Štěpánově díle svědectví, které jemu již nebylo umožněno dokončit. A tak bude Pavel přinášet Ježíšovo jméno před mnohé národy, vladaře i syny Izraele. Bude mu dáno vykonat veliké věci, ale také mnoho vytrpět pro jméno Páně. To je cena jeho vyvolení a obdržené milosti. A jejich vnitřní podstata a význam jsou stejné a platné ještě dnes i pro každého z nás.
Pane náš, prosíme za stálou otevřenost před Tebou, ve které dokážeme trpělivě unést veškeré své pochybnosti, nejistoty, hledání i selhání. Aby naše jediné zabezpečení a spolehnutí bylo založeno na Tobě samém a nejenom na našich vlastních jistotách či vyznáních. Abychom se stále učili žít cele z Tvojí milosti a svrchovaného povolání a vstupovali tak společně do Tebou připravených skutků. Amen
Slovo poslání: 2. Timoteovi 2, 1 - 13
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26