Čtení Písma: Skutky 16, 16 - 34
1. Petrova 3, 13 - 17 Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, blahoslaveni jste. Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal, o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám jako zločinci, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni. Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.
Neradi trpíme. Je to zakódováno v naší lidské přirozenosti, pokud není něčím vážně narušena a deformována. Vždyť je-li to alespoň trochu možné, je zajisté lepší se případnému utrpení vyhnout a zbytečně se mu nevystavovat, nevyhledávat je. Bohatě nám postačí všechno to, co sami ve svých životech pokazíme a zač potom často musíme nést nepříjemné a bolestivé následky. Ale trpět za dobré jednání a prokazovanou spravedlnost? To se nám skutečně nikomu příliš nechce. Přesto i tato odvrácená tvář života víry ke křesťanskému následování patří a pokud je chceme vzít skutečně vážně, pak se této celistvosti života nesmíme za každou cenu vyhýbat. Neboť je zde jistá hranice, za kterou bychom neměli nikdy zajít – jedná se o naši věrnost přijaté pravdě a spolu s ní i zastávané postoje a přesvědčení.
Víme, že na obecné rovině více méně platí, že pokud činíme dobro a chováme se k druhým lidem hezky, přiměřeně a s úctou, potom se nám mnohé z toho navrací zase zpět. Kdykoliv dokážeme překonat osobní naštvanost, uraženost či hněv a reagovat s chápající vstřícností i vlídností, pak dokážeme zabránit mnoha konfliktům a odstranit narůstající překážky hned v jejich zárodku. Víme, že to není vůbec snadné a vyžaduje to naše časté zapření, pokoru i notnou dávku odvahy stále znovu v tomto začínat.
Přesto se může stát, že my sami působíme druhým pokoj a dobro, a stejně od nich sklízíme mnohé ústrky, ponižování či přímo nenávist. Je to zajisté nepříjemné, ale i toto zkrátka náleží k našemu společnému lidskému soužití. Písmo o takové situaci dobře ví a mluví o ní jako o našem utrpení pro spravedlnost. Ale pozor, není zde ani náznakem řeč o naší představě spravedlnosti či jejím uplatňování, nýbrž jde o spravedlnost Boží. Teprve z této jediné a skutečné spravedlnosti všechno ostatní přiměřené jednání vychází a k ní se neustále vztahuje i poměřuje.
Neříkejme však nikdy sami o sobě, že snad trpíme pro spravedlnost, ale počkejme, až to o nás budou říkat druzí. Neboť všichni jsme většinou úžasnými mistry v tom, jak si dovedně dokážeme mnohé okolnosti vyložit po svém a nereálně nahlížet svoji osobní účast v nich. Z toho důvodu není vždy setrvávání na svých pozicích a zastávaném přesvědčení právě tím nejšťastnějším způsobem, jak máme prosazovat spravedlnost či dosvědčovat skutečnost evangelia. Potřebujeme totiž stálý korektiv, abychom neobelhávali sami sebe, nýbrž směli upřímně a čestně zastávat vlastní mínění. Tím je pro nás výzva, abychom posvěcovali Krista ve svých srdcích. To jednoduše znamená brát s plnou vážností jeho slovo, řídit se jím a uskutečňovat ho ve svých životech. Neodmítnout výzvu následování v celé její šíři a žít své pozemské dny v úctě před Boží tváří. Neboť naše poslušnost zvěstovanému slovu je nejúčinnější obranou proti veškerému strachu, úzkosti, zoufalství. V poslušnosti Bohu totiž nalézáme svobodu od všemožných jiných nároků.
A naše vlastní zkušenost s pravdou a mocí evangelia je zase stálou přípravou k obhajobě naděje, která v nás přebývá. Neboť nejvěrohodnější svědectví je vždy to, které sami žijeme a můžeme je proto osobně druhým dosvědčit. A lidé kolem nás to dobře rozpoznají. Nepotřebují pouhé informace na způsob vzdělávání, nýbrž konkrétní slovo, které je nalézá v jejich prostředí, v zakoušených problémech a situacích. Zde k nim osobitě promlouvá a ukazuje možná řešení i východiska.
Lidé touží po skutečné naději, ale mnohdy se již bojí, aby se zase nespálili a někomu či něčemu nenaletěli. Proto svědectví živoucí naděje musí být zaštítěno našimi vlastními životy. Pochopitelně se nabízí otázka – máme-li vskutku takovou naději v sobě a zdali z ní sami opravdu žijeme? Ale to se právě nejlépe rozpozná ve chvílích tlaku, obtížných okolností, kdy se nám mnohé nedaří a my náhle zůstáváme nepochopeni a poníženi. Právě tehdy nemůžeme brát sílu a povzbuzení jen z uznání od druhých lidí, nýbrž jedině a pouze z Božího přijetí a potvrzení, z naděje, oné přepevné kotvy naší duše.
To nás učí vydávat svědectví s opravdovou tichostí a bázní, neboť jsme si dobře vědomi vlastní chatrnosti a nepevnosti. Již dávno víme, že nejsme žádnými majiteli pravdy, o které snad rozhodujeme, a určujeme, komu a jak ji objasníme. My tuto pravdu pouze klopýtavě následujeme a doufáme, že jí dokážeme zůstat věrni. A to i v dobách nesnadných, kdy se zdá zcela bláhové usilovat o něco tak mlhavého, jako je ctnostný život a dobré svědomí.
Ale pokud chceme mít podíl na Kristově slávě, pak musíme zůstávat věrní. Bohu i sobě. Nesměnit hodnotu věčného a trvalého života za momentální výhodu, úlevu, získání nečestné převahy. Rozhoduje se právě v naší přítomnosti a na tom místě, kde zrovna jsme. Je bláhové chtít nečinně čekat a v myšlenkách utíkat zpět do minulosti nebo budoucnosti, o které zatím nic nevíme. Pokud nedosvědčíme naději evangelia zde a nyní, možná ji nakonec nedosvědčíme už vůbec.
Dnes a zítra si připomínáme svátek Kristových svědků, služebníků církve, kteří se vydali cele do služeb nebeského Krále a vzali s plnou vážností svěřený úkol zvěstování slova. Přijali břímě evangelia, aby ho mohli dosvědčit i druhým lidem. Jejich dobrý způsob života byl mnohdy hanoben, tupen a znevažován. Jednali dobře, a přesto mnohdy trpěli, prožívali rozčarování, obelhání a zradu. Ale po vzoru svého Mistra toto vše přijali coby součást Boží vůle. Raději utrpení s Kristem než pohodlí bez Něho. Raději zvolit cestu pohanění, vedoucí k pravému životu než následování prázdné slávy, končící ve smrti. Neboť zachování lidského života za každou cenu není tou nejvyšší ani jedinou hodnotou, pokud se má nakonec změnit v pouhé přežívání ve slabosti a zradě. Tuto hořkou pravdu jim bylo dáno bytostně pochopit i s bolestí naplnit.
My lidé neradi trpíme. Raději bychom vždy zvolili tu snadnější a pohodlnější možnost. A je to pochopitelné. Ale není to Boží. O tom nás Bůh přesvědčil v životě a díle Ježíše z Nazareta. Jeho nyní následujeme, neboť již nemůžeme jinak. Sami jsme slabí a bezmocní, neschopni vytrvat a obstát. Ale naděje, která v nás žije, roste a sílí, tak sama dosvědčuje pravdivost evangelia. To se stále znovu zvěstuje a předává dál od člověka k člověku. Stali jsme se součástí tohoto procesu, rozšířili bezpočetný zástup Kristových svědků. Zůstaňme proto jimi i nadále.
Pane náš, prosíme, postav stráž k našim rtům a zdržuj je od zlých slov, abychom se mohli stávat vyslanci pokoje a dobra. Ať se dokážeme cele rozhodnout pro pravdu Tvé spravedlnosti, v ní vytrvat a dosvědčovat ji svými životy v přítomném světě. Amen
Slovo poslání: Římanům 12, 9 - 21
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26