Čtení Písma: Lukáš 15, 1 - 3. 11 - 24
Text kázání: Lukáš 15, 25 - 32
Říká se, že doma se člověk vždycky chová nejhůře a nejvíce si zde dovolí. A skutečně není snad většího trápení a hořkosti nebo zase mnohé důvěry a bezpečí, než právě v rodině a v jejích vzájemných vztazích. Zde se odehrávají malá každodenní dramata, odtud člověk vychází do světa a vlastního samostatného života. Není proto asi známějšího lukášovského podobenství, než je právě toto dnešní o marnotratném synu. Ale možná se při jeho výkladu poněkud zapomíná na skutečnost, že se zde vlastně jedná o syny dva, neboť příběh obou dvou je ve vyprávění stejně důležitý. A pokud je příběh mladšího syna v tomto podobenství nakonec šťastně uzavřen, příběh staršího naopak zůstává - nejspíše zcela záměrně - nadále otevřený.
Ježíš vypráví toto podobenství především pro farizeje a zákoníky, kteří reptali, že do jeho blízkosti přicházejí hříšníci a On je přijímá a jí s nimi. Vypráví je s jistým záměrem, neboť mu na zákonících i farizejích záleží a protože rovněž ví, že jejich zbožnost i nasazení na cestě za Bohem jsou opravdové a jejich životy to často dosvědčují. Je zde proto přítomen naprosto zřetelný záměr, s kým se ta která skupina jeho posluchačů může ztotožnit a sebe sama tak v podobenství dobře rozpoznat. I když to ve vyprávění není zcela otevřeně řečeno, z podobenství je zřejmé, že otec obou synů zde svým jednáním znázorňuje Pána Boha v jeho vztahu k nám lidem. Stejně jako Bůh respektuje naši lidskou svobodu i jistou nezávislost, tak i otec synů ve vyprávění. Proto rovněž mladšímu z bratří nečekaně dovolí zpeněžit jeho dědický podíl a odejít s ním pryč z domova. Celý jeho tragický příběh, šťastný návrat i otcova bezpodmínečná a věrná láska jsou úžasným vyjádřením Božího milosrdenství i slitování nad námi.
Příchod mladšího bratra i následná radost a společné rodinné veselí se prozatím odehrává bez přítomnosti staršího syna. Ten mezitím poctivě pracuje na poli, stejně tak, jako činí každý jiný všední den. Pečlivě obhospodařuje rodinný majetek, jehož se jednou stane právoplatným dědicem a jediným hospodářem. Z jeho úspěšného hospodaření bude mít užitek mnoho dalších lidí celé jejich veliké domácí čeledi. Je svědomitý a je si proto dobře vědom odpovědnosti, která je na něho vložena, i co se od něho všechno právem očekává. Vždyť již zde otci zůstává jedinou nadějí a oporou pouze on sám, potom co se jeho bratr ukázal být naprosto nespolehlivým, nevděčným i nehodným tohoto dědického úkolu a rodinného poslání. A v tomto všem je starší syn skutečně protikladem svého mladšího bratra. On nikdy otci nezpůsobil bolest ani jej zbytečně nezarmoutil. Na něho se otec může vždy cele spolehnout.
Starší syn se navrací z pole domů a na rozdíl od mladšího tak může činit bez nejmenší stopy strachu či nejistoty. Každý den zdárně vykoná požadovanou práci a naléhavé úkoly. Přichází k svému domovu, když pojednou z něho uslyší něco naprosto neobvyklého - ozývá se tady hudba, tanec, halasný smích a společné veselí. Je tímto náhle tak zaskočen, že již nechce pokračovat dále a dojít až domů. Je mu totiž zřejmé, že se v domě odehrává něco zcela zvláštního a že nejspíše je u nich nějaký mimořádný host. Zavolá si proto nejprve jednoho ze svých služebníků, aby se vyptal, co se to vlastně u nich doma nyní děje. Služebník mu odpovídá a ve stručnosti rychle popisuje, co se všechno v době jeho nepřítomnosti doma přihodilo. „Vrátil se tvůj mladší bratr a tvůj otec rozhodl zabít vykrmené tele a začít radostně hodovat, že ho zase má doma živého a zdravého.“ Služebník toto všechno popisuje jako docela normální událost. Vlastně se zase nic tak mimořádného neděje, neboť taková reakce je naprosto pochopitelná a očekávatelná.
Ale na staršího bratra je toho všeho najednou nějak moc, až přespříliš. No to snad nemůže otec ani myslet vážně. Místo, aby svého nezdárného syna vypráskal a vyhnal svinským krokem pryč, tak ho nejenom přijme domů, ale ještě mu vystrojí okázalou hostinu. Ale tomu on ovšem nikterak napomáhat nebude. Nechá-li se ošálit starý otec, on tedy rozhodně ne. Náhle je starší syn plný hněvu a pocit oprávněné ukřivděnosti i roztrpčení vykonává při něm svoje dílo. Dokud zde bude u nich přebývat ten darmošlap, on se domů nenavrátí. A tak opět musí otec jít v ústrety svému zbloudilému synu. Již má doma zase pouze jednoho, který se před malou chvílí navrátil. Druhého zrovna v tomto okamžiku ztrácí.
Otec přijde k staršímu synovi a domlouvá mu. Snaží se jej přesvědčit a usmířit s mladším bratrem. Přeje si, aby se také jeho starší syn znovu navrátil do rodného domu a radoval se společně s nimi. Jenže on toto nemíní udělat a také to otci hned zhurta poví. Jeho odpověď je najednou plná výčitek a hořkosti. Návrat mladšího bratra jakoby pouze uvolnil všechno to, co se v něm již dlouhou dobu hromadilo. Náhle se ukazuje potlačované napětí, které tento syn prožívá ve vztahu k svému otci a vlastnímu postavení v rodině. Pod zdáním svědomité poslušnosti a vyrovnanosti je však také přítomno dráždivé neuspokojení a rozmrzelost. Říká otci: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz.“ A skutečně, nejspíše pracoval po celou dobu svého dospělého života a určitě i v čase, kdy jeho mladší bratr nepobýval doma. Ale jeho deklamovaná poslušnost nevyplývala ze svobodné a radostné lásky. Možná mu v ní nebylo zase až tak dobře, ale bál se učinit něco jinak a porušit otcovy příkazy. Potřeboval se před ním vykázat svojí bezúhonností, prokázat se vlastní spravedlností, která jediná má nárok na odměnu - požadované dědictví. Jeho stálá poslušnost a vykonaná práce byla jeho největším bohatstvím. On zatím stále neprožil potřebu milosti a bezpodmínečného, nezaslouženého přijetí.
„A mně jsi nikdy nedal kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ Stále očekával pouze odměnu za svoji vykonanou práci. Věděl, že mu jednou má všechno patřit, ale neodvážil se otci o nic z toho předem říct. Pouze čekal na to, co mu otec sám nabídne. Nedokázal s ním mluvit o svých potřebách, tužbách ani prožívaných starostech. Neuměl se otci svěřit s tím, co skutečně sám prožívá. Neodvážil se před ním zmínit, že není zase tak úplně spokojený a šťastný, jak to snad může navenek vypadat. Že ho ta stále vykonávaná práce také občas nebaví, a proto i on zatouží po nějakém rozptýlení a nové radosti. Ale odváží se toho nejspíš až ve chvíli, kdy bude na hospodářství jediným pánem, tedy až po otcově smrti.
„Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ Největší osten přítomné bolesti je nakonec také vyřčen. Já jsem se vlastně doma nikdy neradoval, ale když se vrátil tenhle tvůj syn - nenazývá jej již svým bratrem, nýbrž pouze otcovým synem. Pokud otec k mladšímu synu ještě nepřerušil svůj vztah, on, starší bratr, to již dávno udělal. Již nemá bratra. Odešel od nich, a proto pro něho již více není, zkrátka neexistuje. Promrhal společný majetek, a proto nyní nemá nárok vůbec na nic. Pouze starší a poslušný syn je jediným a oprávněným dědicem.
Vrátil se ten, který s děvkami prohýřil tvé jmění. Jak to však mohl tak dobře vědět? Možná k nim časem pronikly nějaké zprávy o rozmařilém způsobu života mladšího bratra. Ale třeba zde také zaznívá potlačovaná touha i závist nad tím, co si mladší bratr mohl dovolit a čeho se v životě odvážil. Netrápila staršího syna po celou dobu neodbytná představa, jak si právě jeho mladší bratr tam někde ve světě užívá a co si všechno může bezstarostně dopřávat bez otcova výchovného dohledu? Kdežto on tady stále jenom dře a plní všechny otcovy příkazy i přání. Kdyby se on sám odvážil odejít z domova, také by jistě dokázal pěkně si užívat a dopřávat si vrchovatě všeho toho, čeho se mu zde nedostává. Ale on k tomu nikdy odvahu nenašel, a proto možná bratru ve skrytu své duše záviděl jeho kuráž a schopnost prosadit si svoje. Jistě nesouhlasil s takovým postojem a způsobem života, ale všechno zapovězené přece vždycky velice láká.
Z toho důvodu jsou těmi nejpřísnějšími zastánci požadované morálky často lidé, kteří nebývají spokojeni se svým životem a ve skrytu duše závidí těm, kteří se odváží žít jinak. Můj bratr si mohl klidně užívat a já ne! Když to nemohu dělat já, tak ani nikdo jiný. Proto není na místě žádné odpuštění a opětovné přijetí do rodného domu. Starší syn je v tomto tvrdý a nesmiřitelný, neboť sám ještě neprožil ani nedosáhl radosti odpuštění. Nezakusil synovskou svobodu, nedorostl do otevřeného a upřímného vztahu se svým otcem. Vlastně po celou dobu svého života zůstával spíše služebníkem než milovaným synem. On si nárok na své dědictví zasloužil, a proto se o ně nyní nemíní s nikým jiným dělit. Mladší syn si užil svého ve světě, kdežto on zde vytrval a pracoval, proto rodinný majetek musí patřit pouze jemu.
Otec mu na toto všechno vyřčené odpovídá: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.“ Nikdy jsi nezakusil hlad, ponížení a hrůzu z bezprostřední smrti. Má láska ti cele patří a nemusíš o ní nikterak pochybovat. Dávám ti naprostou svobodu, jak ty sám se svým životem budeš chtít naložit. Jsi tady přeci doma jako můj milovaný syn a ne pouze jako služebník, který si musí pobyt a stravu zde nejprve zasloužit. Můžeš také odejít a vždy budeš mít tady svůj domov. Všechno, co je moje, patří přeci tobě, neboť už jsem ti dávno ve své lásce daroval sám sebe. Na tobě mi záleží ze všeho nejvíce. Náš vztah je pro mě to nejdůležitější; je to neskonale více, než pouhý majetek. Miluji tě jako syna a ne pouze jako přičinlivého a užitečného služebníka. Chci se s tebou rovněž radovat a dopřát si vzájemného potěšení i obveselení, že můžeme být takto spolu.
„Ale nyní máme skutečně důvod, proč se radovat a veselit, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Není to přeci pouze můj syn, ale také tvůj vlastní bratr. Vždyť má láska je dost veliká pro vás oba, ba ještě více. Tvůj bratr si myslel, že ji nepotřebuje, že je mu spíše na obtíž, a proto se bez ní klidně obejde. Tak odešel a zkusil žít bez této lásky a vzájemné důvěry. Mnohé si vyzkoušel, aby poznal, jak bytostně ji potřebuje a je neschopen žít bez ní. Nyní je tady společně s námi a to je veliká věc i důvod k naší radosti a veselí. Ale pouze ten, kdo skutečně zakusil radost z osobního přijetí i vlastního nalezení, se může radovat, když se stejné děje také ostatním. Neboť ví, že se o svoje přijetí a dědictví nemusí nikterak bát, že je ho dostatek pro všechny ostatní potřebné. Všichni mohou být přijati a milováni. Mnozí se smějí v důvěře navrátit do otcovského domu a být uznáni za právoplatné dědice. Nikdo není tak daleko a vzdálen, že by nemohl být znovu nalezen a obživen. Potom taková společná radost je osvobodivou skutečností i projevenou vděčností otci.
My již však nevíme, zdali starší syn nakonec přijal otcovo pozvání a znovu vešel do otcovského domu. Jistě bychom si přáli, aby se tak stalo. Ale je stejně důležité, aby se tam mohl vrátit jako skutečně milovaný syn, kterému všechno doma patří, a ne pouze jako pracovitý služebník, jenž si musí vše nejprve zasloužit a poctivě vydřít. Aby také on mohl prožívat radost z otcovy věrné lásky a důvěrného přijetí. Neboť teprve v tomto přijetí si můžeme být zcela jisti a nepodléhat strachu. Nemusíme se bát vyjádřit, co všechno opravdu prožíváme a po čem rovněž v životě toužíme. Člověk může totiž po léta věrně zůstávat v otcovském domě, ale přitom nezačít být skutečně milovaným synem. Může po celou dobu přebývat velice blízko a přesto být prozatím stále ztracený.
Prosíme Tě, drahý Otče, vyučuj nás svobodě svých dětí, které napořád žijí z tvého milostivého přijetí a trvalého odpuštění. Daruj nám společnou radost z Tebe samého i společného domova a otevři nás pro postoj přejného potěšení, pokud se tak děje také druhým okolo nás. Amen
Slovo poslání: Efezským 2, 4 - 10
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26