Čtení Písma: Žalm 73, 1 - 28
Text kázání: Lukáš 16, 19 - 31 text
Většinou se nám daří velice dobře. Nejsme sice zrovna pohádkoví boháči, ale hlady určitě netrpíme. A možná ani nevíme, co to znamená mít doopravdy hlad. V životě již nyní zakoušíme mnohou radost i potěšení a společně věříme, že radost skutečná a trvalá je teprve před námi. To je rovněž obsahem našeho vyznání, tak jsme porozuměli i přijali zvěst evangelia.
Ale dnešní podobenství nás poněkud zaráží a nejsme si moc jisti, co vlastně má pro nás znamenat, jak mu správně porozumět. Neboť jeho vyprávění vyznívá poněkud odlišně. Jakoby všichni ti, kteří již nyní radost okoušejí, o ni byli v budoucnu připraveni. A zase naopak, všichni, kteří se v tomto věku trápí, strádají a trpí nouzí, dočkají se v budoucnu hojného zaopatření, trvalého štěstí i radosti. Jak tomu tedy je s naší nadějí a očekáváním?
Předně je zde ukázáno na skutečnost, že zaopatření a přebytek jedněch přináší mnohdy nouzi a nedostatek druhým. V tomto smyslu není na světě spravedlnost ani rovnoměrné rozdělení podmínek a možností. Je tedy potom otázkou, co vlastně konkrétně znamenají proklamované skutečnosti jako přírodní bohatství jednotlivých národů, historický princip rozdělení státních útvarů, nedotknutelnost a podstata soukromého vlastnictví či ekonomická soběstačnost, stabilita a hospodářský růst té které země.
Proto máme náš vezdejší chléb jíst vždy spolu s modlitbou a prosbou. S modlitbou díků, že vůbec nějaký chléb máme, a s prosbou za odpuštění, neboť všelidská vina je nadále přítomna i v tomto nespravedlivém rozdělení. To zajisté nemá sloužit k trvalému pocitu provinění a odsouzení, nýbrž k vědomí společného údělu a vzájemně sdílené lidskosti, ve které zde všichni lidé žijeme a přijímáme z hojnosti naší země.
Ale podobenství nám chce jistě povědět ještě něco více, než jenom poukázat na tento obecný důraz. Jedná se zde především o autenticitu lidského života, jeho trvalé zaměření a naplnění. Jak sami dokážeme s tímto darem našeho lidství naložit a případně v něm dorůst svých obdržených možností i schopností. A tak nejspíše z této příčiny nemáme v textu uvedeno žádné jméno bohatého člověka. Být v biblickém světě beze jména znamená přebývat jakoby v prázdnotě a marnosti svých dní, nemít na zemi svůj jedinečný, osobitý a nezastupitelný příběh. Takový člověk není zapsán a uchován v Boží paměti, odchází tudíž do nicoty zániku a zapomnění.
Hlavní nouze a duchovní prázdnota bezejmenného boháče není ani tak v jeho bohatství a každodenním hodování, nýbrž v tom, že zůstává zcela uzavřen ve svém vlastním soukromém světě. Do tohoto světa již není vpuštěn nikdo další, ať třeba ve své radosti či pláči. Pravé já bohatého člověka pak nemůže zdravě vyrůst a rozvinout se, neboť mu k tomu schází ona blízká tvář druhého člověka. Proto boháč zůstává lidsky naprosto chudým, nevyvinutým. Jedná se o dospělé nedochůdče, o naprosté pokřivení a převrácení původního stvořitelského záměru. Není tedy divu, že si vůbec nevšiml chudáka jménem Lazar, který lehával u vrat jeho domu. Možná mu ani tak nešlo o ty drobty, které marnotratně padaly z jeho stolu, ale o naprostou neschopnost připustit si k sobě životní příběh někoho jiného. Dokázat se alespoň trochu vcítit do jeho prožívaného údělu, problémů, očekávání.
Nakonec smrt ukončila životy obou dvou. Tato hranice je pro člověka zkrátka nepřekročitelná a nelze se jí vyhnout. Ale není to smrt, jež snad nedopřává smysl a význam našim životům. Naopak, právě svojí neúprosností dokáže zdůraznit jejich vlastní hodnotu, důležitost a neopakovatelnost. Neboť o smysluplnosti lidského života v žádném případě nerozhoduje pouze jeho délka. Vždyť nekončící prázdnota nebo přímo zvěčnělá nuda či strach jsou spíše odstrašujícím obrazem pekla než čehokoliv jiného. Pro nebe začínáme žít už nyní tady nebo nikdy. A právě časová ohraničenost našeho pozemského přebývání je nám k tomu výraznou pomocí.
I umřel ten chudák a andělé ho přenesli do klína Abrahamova. Nejspíše se nekonal žádný honosný pohřeb, ale to již vůbec není důležité. Lazarův život má radostné pokračování, byť v jiné dimenzi a kvalitě. A jistě nejenom kvůli prožitému utrpení a nouzi. Lazar má své jméno, a proto je svým celým životem zapsán v Boží paměti. Nebude tudíž zapomenut. Vždyť hebrejská podoba jeho jména zní Eleazar, což znamená: Bůh pomáhá, Bůh pomohl.
Zemřel také boháč a měl nejspíše významný a okázalý pohřeb. Ale ani to mu nezajistilo trvalé místo v paměti. Ani v Boží natož pak v té lidské. Přejde tudíž do říše podsvětí, která je pokračující podobou existence na způsob pouhých stínů a hlubokého zapomnění. Neboť co jiného znamená peklo, než naprostou oddělenost od zdroje života jako takového?
Přesto i v této zásvětní oblasti vyprávěný příběh pokračuje dále. Boháč z prostředí svého temného přebývání uzří Lazara v jeho nynějším místě. A místo u Abrahama nám zde může symbolizovat nebeskou oblast přímého Božího působení. Prosí tedy o ulehčení ve svém trápení, o drobné svlažení svých rtů. Ale ani tato úleva mu nemůže být dopřána. I kdyby Lazar sám chtěl vykonat tuto drobnou službu a pomoci mu, tak zkrátka nemůže. Mezi jejich dvěma světy je nepřekročitelná propast, jejíž hranici nelze nikterak prolomit. To je varující slovo o nezměrném významu našich pozemských životů – rozhoduje se právě zde. Žádná další možnost či příležitost nám není v Písmu zaslíbena.
Zajímavá je však proměna, která se s boháčem postupně děje. Když nemůže získat pomoc a vysvobození pro sebe, začíná se přimlouvat za své žijící bratry. Oni jsou nyní ve smrtelném nebezpečí, že také skončí v místě nynějšího boháčova údělu. Právě z toho důvodu je tyto bratry nutné varovat, vyburcovat je k jinému životnímu přístupu.
Je zbytečné spekulovat, zdali by Lazar mohl tuto varující úlohu vůbec vykonat. Důležitá je pro nás Abrahamova odpověď: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ Vždyť mají stále k dispozici svatá Písma, knihy Zákona, proroků a ostatních spisů. Zde mohou číst vše potřebné, uslyšet živoucí slovo varování i zaslíbení. Bůh se od počátku stvoření setkává s lidmi a přistupuje na způsob jejich komunikace. Promlouvá k nám srozumitelným slovem, jež se nakonec stává tělem; přijímá za svůj lidský život nám ve všem podobný kromě hříchu. Více již není možné člověku z Boží strany darovat, přiblížení a ztotožnění s naším postavením je naprosté.
Boháč však dále prosí: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Odpověď je však naprosto stručná: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Víra vždy žije a roste ze slyšeného slova a nikoliv ze zázraků. Ty mohou zvěstované slovo pouze doprovázet a potvrzovat. Nejsou však základem, na kterém ve víře stojíme. Tím je pro nás vždy slovo Kristova evangelia. Dokonce i jeho samotné vzkříšení přijímáme ve víře skrze kázanou zvěst slova a ne coby očití svědkové jeho zmrtvýchvstání. Až teprve přijaté slovo v nás toto vzkříšení dosvědčí a upevní. Ve víře proto nežijeme ze skutečnosti prázdného hrobu, nýbrž ze zakoušené přítomnosti živého a oslaveného Pána. V křesťanství na prvním místě nejde o věroučný systém, nýbrž o vztah důvěry a následování víry.
Tato zkušenost je pro nás ústřední a motivuje nás ve všem jednání. Nečekáme na zázraky, nýbrž svými životy uskutečňujeme přijímané slovo, které postupně proměňuje nás i naše vztahy. A to, jak dobře víme, je skutečný zázrak, neboť sami toho většinou nejsme nikterak schopni. Ale záleží na naší přítomné otevřenosti pro Pána Boha a jeho slovo; na ochotě připustit k sobě příběhy druhých lidí. Nejprve těch v naší blízkosti, jejichž jsme sami součástí, později i těch, o kterých pouze slyšíme. Neuzavřít se ve svých životech do pohodlného soukromí, nenechat se uspat lhostejnou spokojeností. Neboť dosavadní radost je vždy doprovázena vědomím smutku a strádání u někoho jiného. Pravá radost je skutečně teprve před námi; ale má to být radost svobodná a společně sdílená.
Prosíme Tě, Pane náš, abychom dokázali ve svobodě vládnout veškerými věcmi svých životů, dokázali je moudře spravovat i používat všechno to, co nám v nich bylo darované. Prosíme za milost, ať dokážeme každý nový den přijímat od Tebe a prožíváme jej s opravdovostí i s otevřeností před Tebou. Dej nám skutečně zaslechnout Tvoje oslovení a nechat se neustále vést i utvářet Tvým slovem. Amen
Slovo poslání: 1. Timoteovi 6, 6 - 16
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26