Čtení Písma: Izaiáš 40, 12 - 31
Text kázání: Římanům 11, 32 - 36 Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i poznání! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! `Kdo poznal mysl Páně a kdo se stal jeho rádcem?´ `Kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel vrátit?´ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.
Život každého z nás je tím největším dobrodružstvím, jaké vůbec můžeme zakoušet. Dokonce přímo musíme. Neboť nám není dána možnost jej odmítnout, vystoupit z něho a zkusit vyměnit za nějaký jiný. Naše žití k nám zkrátka trvale patří a my to velice dobře víme. A tento zázrak a dar vlastního života můžeme pouze vděčně přijmout a spolupodílet se na něm. Nikdo jiný jej za nás prožít nemůže, další takový shodný život zde na zemi není a rovněž nikdy více nebude.
My lidé však toto bohatství mnohdy přijímáme pouze jako strohý fakt, jako cosi předem daného a samozřejmého; jako něco, nad čím se již není nutné v údivu pozastavit . Potom si většinou musíme určitou záživnost a přítomnost čehosi dobrodružného dodávat odněkud zvenčí. Neboť vlastní žití již k tomu samo nestačí. Jeví se stále stejné, obyčejné a vůbec nijak nepřekvapující. Pak se zdá lákavé všechno výjimečné a mimořádné, ale často žel pouze to, co zakoušejí ostatní. Ať už v reálném životě nebo ve smyšlených příbězích. A tak lidé prožívají se zájmem životy druhých, ale již ne svoje vlastní. Mnohdy takto utíkají od sebe pryč, neboť nejsou spokojeni se svým žitím, s jeho všedností a nezáživností. Ale takový přeci není život ani jednoho člověka! Vždycky je zcela ojedinělý a neopakovatelný; nezasloužený a přitom vzácný před Bohem.
A jak se pomalu vytrácí údiv ze stvořeného světa i daru života jako takového, mizí postupně údiv i očekávání před Bohem. Ani On již ničím nepřekvapuje, nikterak se nevkládá do dění našeho světa. Mnohá zaslíbení se zdají být příliš vzdálená a Boží proměňující soudy zpomaleny na nejnižší možnou míru. Víra snad ještě zůstává součástí lidského příběhu, ale již bez výhledu a očekávání něčeho nového, ohromujícího a nečekaného. Žádná změna se nekoná. Ani při nás, ani u druhých ve světě kolem. A tak nejhůře na tom není ještě ten, kdo v Boha nevěří či jej přímo aktivně popírá, nýbrž ten, kdo od něho již pranic neočekává. Ničeho již vlastně z bohatství evangelia nepotřebuje. Je nadále spokojeně nespokojený, smířlivě nenaplněný. Ale je tisíckrát lepší se s Pánem Bohem hádat, než se k Němu otočit bez zájmu zády; raději vykřičet všechnu svoji zlobu či naštvanost, než neočekávat vůbec žádnou možnost změny a nového oslovení.
A proto nám možná apoštol předkládá jeden takový chvalozpěv údivu a úžasu nad Bohem samým a jeho jednáním se světem i s námi. A není to pouze nějaká liturgická vložka, taková zbožná výplň na závěr jednoho epištolního oddílku, který je věnován obrazu dějin spásy a tajuplnému Božímu jednání s Izraelem i veškerým ostatním lidstvem. Pavel, horlivý farizej a později neohrožený zvěstovatel Krista, sám dobře věděl o dvojím nebezpečí, jež na každého zbožného a opravdového člověka víry stále čeká. Jednak je to nebezpečí zoufalství a jednak záslužnictví.
Zoufalství nad sebou a nemožností vlastní spásy. Člověk bolestně prožívá oddělenost od Boží slávy, vlastní převrácenost i neposlušnost. A to je vskutku pravý zármutek podle Boží vůle, jenž však nás má vždy vésti k Bohu ještě blíž. Vždyť kam bychom mohli jít s tímto břemenem také jinam? A Bůh skutečně uzavřel všechny lidi pod neposlušnost, ale právě proto, aby se nade všemi mohl smilovat. Neboť v Písmu nikdy není vyjevení lidského hříchu a provinění pouze k odsouzení či zatracení, nýbrž k pokání, obrácení a proměně.
Proto zoufalství jako takové nikdy nepochází od Boha a je duchovními otci považováno za největší hřích – za veškerý souhrn a vyvrcholení lidské rebelie, odcizení a odloučenosti od Boha. A proč právě zoufalství? Protože člověk se tímto postojem zcela zásadně odřezává od Božího smilování a znemožňuje Pánu Bohu, aby mohl zasáhnout a jednat. A to právě s mým hříchem, vlastním odsouzením a vinou. Jsem na tom tak zoufale, že mi již ani Bůh nedokáže a nemůže pomoci. Ale takový postoj je pouze umně skrytá pýcha a sebestřednost.
A na druhé straně je stále přítomné nebezpečí záslužnictví a samospravedlnosti. Vědomí vlastní dostatečnosti a nasazení před Bohem. Schopnost mít se čím vykázat a co kvalitního nabídnout. Spolehnout se na svoji praktikovanou zbožnost, přejatou víru, zastávanou tradici, církev. A potom to vše skutečně hodnotné a dobré může opět člověka zcela oddělit od smilování a nabízené spásy. Víme sice o Božím obdarování a naší stálé závislosti na něm, ale přeci jenom raději žijeme ze svého vlastního základu. A přitom zapomínáme, že i tento není jenom tak docela náš a pouze z nás samotných. Neboť všechno, s čím můžeme u sebe nakládat a případně to přinášet dále druhým lidem, je pro nás samotné milost a obdarování. Vždyť máme snad něco, co bychom předtím sami od Boha nevzali?
A tak apoštol chválí hloubku Božího bohatství. Neboť všechno stvoření trvá pouze z této věčné podstaty a spolupodílí se na přijaté kvalitě života samého. Života ne jako pouhé náhody, nýbrž přejného rozhojnění. Neboť náš Pán neustále ve své štědrosti rozdává, nadále obdarovává z plnosti svého bytí, kterého nikterak neubývá. K tomu se přidává Pavlova chvála moudrosti a poznání. Neboť Bůh sám pro nás zůstává pravou moudrostí, oním jediným a řádným rozlišováním mezi dobrem a zlem. To je skutečně čistá a pravá moudrost, kterou nikdy nemáme sami ze sebe. Nejsme zkrátka schopni pouze ze své vlastní přirozenosti tohoto správného rozlišení. Proto v základu každého hříchu je uschována ona lidská snaha, sám si rozhodovat o tom, co je pro mě dobré a co ne. Nebýt v tomto smyslu na nikom závislý ani podřízený.
Ale my můžeme o tuto moudrost prosit a žádat si ji. A pak je nám tento dar správného rozlišování poskytnut shůry jako následek Božího sebezjevení a odhalení v Kristu. Neboť v Ježíšově životě poznáváme Moudrost, jež je vždy spoluúčastná veškerého Božího konání a přání. Ale mít takové obzvláštní poznání, duchovní vhled, prý vždy znamená mít určitou moc. Nějakou převahu. Něco navíc oproti druhým. Ano, tak tomu bývá.
Ale jak Ježíš s tímto obdarováním naložil a k čemu je sám používal? On ho vnesl do své služby druhým lidem, využil k tomu, aby rozpoznal a naplnil spasitelnou vůli svého nebeského Otce. Neboť poznání Božího se nelze nikterak zmocnit vlastní snahou a úsilím, náročným studiem nebo tajným zasvěcením. Vždyť naše veškerá řeč, jež má vůbec něco málo vypovídat o Bohu, je výhradně pouze řečí před Ním a s Ním. On vůči nám lidem nikdy není jako pouhý objekt nějakého našeho zájmu či výzkumu, o kterém můžeme v nezaujatém odstupu něco chytrého vypovídat. Naopak platí, že lze Jím být zcela osobně poznán. Pak se pro nás takové obdržené poznání stává tajemstvím vlastního vyvolení a zdrojem věčného života. Takové odhalené tajemství lze pouze vděčně přijmout a odpovědět naň svou věrností a poslušností.
Ó jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nepostižitelné Jeho cesty! A přesto se nám v nich dává Pán Bůh vždy nějak poznávat a oslovuje nás. Neboť vykonání soudu působí jako obnova původního záměru s člověkem a dosažení jeho zamýšlené záchrany, podílu na kvalitě božského žití. A takovým vykonaným skutkem soudu – a tedy vlastně i lidské spásy, je celý Ježíšův život a dílo. On sám se stává jedinou platnou cestou božského žití, definitivním a provždy působícím skutkem naší vlastní záchrany. A jedině z tohoto vyjeveného spásného skutku můžeme alespoň z částky rozpoznávat úmysly Nejvyššího a Jeho vůli při nás. Stávat se spolupracovníky na Jeho díle. Z obdržené milosti vyvolení smíme být těmi, kteří se mohou spolupodílet na obnově a proměně celého stvoření. A to modlitbou a svým osobním rozpoznáním, přijetím vyjevené vůle pro nás. Dobrovolným přitakáním pro jedinečnost pozemského úkolu svých vlastních životů.
A tak tedy všechno to, čím ve svém žití vládneme, vždy pouze opět navracíme Tomu, od koho nám bylo již předtím darováno. Z naší strany neplatí žádný nárok ani čekání na odměnu. Všechno je pouhá přízeň, štědré obdarování a zaopatření. A čím více takto obdržené navracíme a mezi druhé rozdělujeme, tím ještě více znovu dostáváme. A touto neustálou výměnou požehnání za požehnání, milostí za milost, smíme soustavně dosvědčovat i potvrzovat Boží slávu. To je naše veliká výsada. Ne, že bychom ji snad tímto nějak vytvářeli a něco k ní přidávali navíc, ale naše uznání a přitakání je dostatečným svědectvím celému duchovnímu světu. Žijeme zde ke slávě Boží.
A darovaný Duch svatý, jehož seslání jsme si v minulém týdnu připomínali, je jejím závdavkem. Předzvěstí toho, co teprve přichází, ale jež nadále zakládá všechno přítomné. Proto budoucí očekávání slávy je pro církev stále více, než současné dění. Obsah zaslíbení nebyl ještě zdaleka vyčerpán. Pozastavme se tedy občas v úžasu nad životem svým i kolem nás a rozvažujme chvíli nad hloubkou vyjevovaného bohatství. Jak celého stvoření, tak i Kristova evangelia. Vždyť Jeho slovo zaslíbení nadále všechno udržuje i připravuje k veliké proměně. Zlo bude provždy soudem odstraněno a cesta Boží záchrany dovedena k svému cíli. Ovšem jedině a pouze z Něho, skrze Něho a pro Něho. Ale také s námi, neboť smíme mít na tomto dění svůj podíl a účast. Neboť ona věčná sláva se nemá naplnit bez nás. Amen
Slovo poslání: Efezským 1, 15 - 23
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26