Čtení Písma: Jóel 2, 21 - 3, 5
Text kázání: Jan 16, 5 - 11 Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Každé trvalé loučení je svým určitým způsobem podobno malé smrti. Něco nyní končí, zaniká, a my víme, že se již nic obdobného nikdy nebude či nemusí opakovat. A pokud snad přeci jenom někdy v budoucnu ano, již to nikdy nebude naprosto stejné. Neboť plynutí času v tomto ohledu vždy pracuje proti nám a my nedokážeme pozdržet prožité události neměnné a jednou provždy. To je výstižný námět pro silné romány či mnohá filmová zpracování. Proč? Protože každé takové loučení doprovází vnitřní bolest, pocit nejistoty, opuštěnosti a osamění. A člověka napadají případné otázky typu - Co si nyní počnu, co mám dělat a jak žít dál? A skutečně můžeme při tom zakoušet, že z nás někdo zaživa odřezává kousek našeho nitra.
A možná něco podobného prožívali rovněž Ježíšovi učedníci. Jejich Mistr je již po delší čas postupně připravoval na tuto chvíli rozloučení, ale oni stále jakoby neslyšeli a nechápali. Neporozuměli mu, protože nechtěli nic z toho pro ně nepříjemného skutečně uslyšet. Bývá to pro nás často nejsnadnější obrana před nepříjemnými fakty, že je prostě nepřipustíme, zkrátka neslyšíme. Je to trochu taková ta známá pštrosí strategie. Ježíš proto začíná mluvit stále otevřeněji a důrazněji. A právě v evangeliu podle Jana jsou tomuto popisu promluv loučení věnovány čtyři kapitoly, včetně Ježíšovy modlitby za učedníky.
A tak chtě nechtě, ono tíživé slovo k nim nakonec přeci jen doléhá. Zármutek naplnil jejich srdce. A to takovým způsobem, že se svého Mistra ani nedokáží zeptat: „Kam jdeš?“ Ne že by se ho již předtím takto víckrát nezeptali, ale nyní již nejde o nějakou řečnickou otázku, nýbrž o skutečně bytostné tázání za účelem porozumění a pochopení. Jde o připravenost k nahlédnutí a otevřenost, co to může pro ně všechno následně znamenat, na jakou změnu se mají připravit.
Ale právě toho nejsou učedníci nyní vůbec schopni. Proto se raději ani moc neptají. Neboť Ježíšův zvěstovaný odchod k nebeskému Otci pro ně znamená naprosté přerušení jejich dosavadního vztahu s milovaným Učitelem a Pánem. A to vnímají coby naprostý konec a opuštěnost. Veškerý smysl Ježíšových pronášených slov je však ubezpečit své učedníky právě o naprostém opaku. „Ale říkám vám pravdu, je pro vás užitečné, abych odešel.“ Kdyby již za tímto výrokem nic dalšího nenásledovalo, mohli bychom tato slova chápat jako výchovu k větší samostatnosti a určité dospělosti. To je jistě také velice užitečné, ale dá se pochybovat, že by tím mohl být přemožen strach i obavy posmutnělých učedníků.
„Neboť neodejdu-li, Zastánce k vám nepřijde; odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Ježíš svým učedníkům přeci nikdy nelhal a nic důležitého jim nezamlčel. To všechno, co se nyní děje, má jim opravdu posloužit k dobrému, k jejich prospěchu a užitku. A tak slovo o Ježíšově odchodu je paradoxně příslibem jeho další přítomnosti. Ovšem jiným způsobem, než na jaký byli až doposavad zvyklí. A Ježíš jej označuje za prospěšnější a užitečnější. Nyní jde o to, zdali mu tato slova doopravdy věříme.
Asi každý z nás jsme si již v nějakých těžkých chvílích posteskli - Jo, kdyby tak tady byl Ježíš přítomen. Kdyby mohl být nyní s námi. Stačil by jeho jediný dotyk, pouhé slovo a všechno by mohlo být jinačí. Ti učedníci, ti to měli dobré, byli stále s ním a mohli jej kdykoliv požádat o pomoc, přijít se svým trápením přímo k Němu. Ale právě dnešní slovo nám říká, že tomu zase tak úplně nebylo. I pro ně pozemská přítomnost Páně jednou skončila. A i když po prožitém utrpení Velkého pátku zakusí radost velikonoční neděle, ani tato následná setkání se Vzkříšeným nejsou časově neomezená. Pouhých 40 dní, a přitom ani přesně nevíme, kolikrát se takto s nimi Pán po svém zmrtvýchvstání setkal.
Jistě to pro ně všechny byla stěžejní událost i zkušenost, ale dokázali by jenom z ní žít trvale dál? A hlavně, dokázali by tuto skutečnost náležitě interpretovat a zařadit do dějin spásy, předávat věrohodně druhým lidem, kteří se, na rozdíl od nich, se Vzkříšeným již takto nesetkali? Ale přítomnost zaslíbeného Zastánce, onoho božského Přímluvce, je jim přislíbena již napořád. Proto nebudou osamoceni, opuštěni, nestanou se žádnými sirotky. V něm jim Ježíš opětovně daruje sám sebe. A je přeci naprosto zjevné, že autor Janova evangelia již toto nepíše pro ony učedníky, nýbrž pro své současníky a tím tedy i pro nás, kteří těmto slovům nasloucháme. Proto je zvěstování příchodu zaslíbeného Zastánce a Pomocníka pro loučícího se Ježíše ústřední myšlenkou, veškerou snahou připravit naň své zarmoucené učedníky.
Neboť jeho příchod a seslání je nejdůležitějším znamením úspěšného završení Ježíšova pozemského díla, dosvědčením jeho vzkříšení a oslavení. V tomto smyslu jsou Letnice naplněním Velikonoc. V Duchu svatém bude pozemský Ježíš své obci nadále přítomný, učedníci budou moci žít z jeho slova i moci. Dokonce tato nová božská přítomnost má být kvalitativně i kvantitativně účinnější a s mnohem větším dosahem i dopadem pro celý náš svět. Ovšem Ježíš neodejde jinak než skrze kříž Golgaty a vybojované vítězství. Jedině proto může Zastánce přijít.
Tak vzniká úzký a trvalý svazek mezi posláním Syna a Ducha svatého. Poslání Ducha není možné bez kříže a zmrtvýchvstání Ježíše z Nazareta. Poslání Synova vykoupení se v jistém smyslu završuje až příchodem Ducha. Poslání Ducha svatého však z Kristova vykoupení nadále čerpá a rozvíjí je. Protože pokud vykoupení na objektivně platné rovině uskutečnil Syn, je toto vykoupení ustavičně dokonáváno v srdcích a svědomích věřících po všechen čas dějin právě přítomným Duchem svatým. Bez tohoto působení bychom nebyli schopni uvěřit ani vytrvat. Bez jeho stálé účinnosti by byla skutečnost Kristovy církve již pouze historickou událostí.
Příchod Zastánce k učedníkům však bude dále znamenat nové jednání se světem. „On přijde, přinese světu svědectví o hříchu, spravedlnosti a soudu.“ A pokud jeho přítomnost znamená pro církev účinnou pomoc, ba živoucí podstatu jejího trvání, smíme očekávat, že také pro okolní svět bude jeho jednání k dobrému, k záchraně. Duch vydá svědectví o hříchu, že nevěří ve mne, říká Ježíš. Ano, hřích je v lidech, spravedlnost a právo v Ježíši. Soud je již nyní v tom, na jaké straně člověk stojí. Odmítnutí Ježíše nemusí být pochopeno coby jediný hřích, nýbrž jako určitý archetyp a korunovace všech hříchů, jež nakonec vede k ukřižování. Člověk odmítá ruku podanou k svojí záchraně, nechce se podřídit vedení lásky ani přijmout nabízené odpuštění. On si přeci vystačí sám a dokáže rozhodovat o tom, co je pro něho dobré a co ne.
Pro evangelistu je již Ježíšova pozemská přítomnost neustálé vyjevování probíhajícího soudu, očistný proces oddělování i rozhodnutí. A tento proces svědectví o hříchu nadále ve světě probíhá. A jak? Skrze věřící obec učedníků a vyznání církve. To pochopitelně není žádným důvodem pro nadřazenost, spíše pro stálou bázeň před svěřenou odpovědností. A na hřích je poukazováno pouze z jednoho a zásadního důvodu - aby mohl být nahlédnut, vyznán a opuštěn. Protože kdykoliv nám slovo Písma slouží k usvědčení, nabízí zároveň odpuštění a možnost pro nový začátek. To je všechno jiné než odsouzení a nepřijetí.
Duch vydává svědectví o spravedlnosti, že odcházím k Otci a již mne neuvidíte, pokračuje dále Ježíš. Právo i věrohodnost víry je prokázána tím, že Ježíš je Otcem ospravedlněn i oslaven. Vzkříšení je vrcholnou manifestací Božího přiznání k jeho dílu, potvrzení pravdivosti jeho slov. Ježíš přišel naplnit Otcovu vůli, právo i čest; nehledal však svoji slávu, neboť o tu se mu postaral sám nebeský Otec. Následkem spravedlnosti je, že ani učedníci jej již takto více nespatří, neboť Ježíš přebývá u Otce. A to kvůli naší spáse.
Ale Duch také vydává svědectví o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Poslední a trvalou jistotou je skutečnost, že nevěra, vzpoura i přebývání ve smrti svůj proces před Bohem prohrály. Ten, kdo tímto vším vládne, je již odsouzen. To se již plně stalo a proto nadále účinně platí. Soudní proces je uzavřen, nabyl své právní moci, pouze se čeká na konečné vykonání rozsudku. Bůh soudí svět, aby obnovil jeho řád a uvedl do pořádku jeho narušené vztahy. To doprovází rázné zakročení proti zlu, jež přináší člověku osvobození a novou příležitost připojit se k vyvolenému lidu. A Boží soud nad vlastním lidem je vždy očistný a spásonosný.
A to je evangelium, radostná a dobrá zpráva. Vždyť Otec neposlal svého Syna, aby svět soudil a odsoudil, nýbrž spasil, obnovil. Soud, který má být k odsouzení, je pronesen nad knížetem lži a temnoty. A toto platné Kristovo vítězství uplatňujeme každý den svojí vírou, důvěrou a poddáním se Bohu. K tomu je nám Duch darován, s ním a v něm jsme účastni Boží výchovy a lidského zrání. A nejenom pro naši spásu. Ale možná, aby se nás jednou mohli naši sousedé či známí zeptat, jak to jen děláme, že se můžeme chovat i jednat jinak, než bývá obecně v kraji zvykem. A pak je možné vyznat a nezapřít, dosvědčit přijaté obdarování. Neboť nejsme sami na světě a bez přítomnosti našeho Pána. Vždyť Bůh nám daroval sám sebe a my tento trvalý dar nazýváme Duchem svatým. Amen
Slovo poslání: 1. Korintským 2, 6 - 16
Požehnání: 2. Korintským 13, 13