Čtení Písma: Žalm 139
Text kázání: Matouš 6, 7 - 8 Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Slova, slova a zase jenom slova. Kolik nových zpráv každý den zaslechneme nebo přečteme na internetu? A často se zdá být naprosto nezbytné přesně vědět, co se všechno během dneška stalo, neboť včerejší dohody již zase dávno neplatí. K tomu se mnohdy přidá ujištění, že přeci ten pronesený výrok nebyl míněn v oné vyslovené rovině, a proto mu má být rozuměno naprosto jinak.
Je to sice smutné, ale je to zkrátka hořká skutečnost našich dní. A těžko bude brzy lépe. Prožíváme inflaci informací, a tudíž musíme neustále třídit a vyhodnocovat, co má smysl ponechávat v čerstvé paměti a nač bude lepší raději rychle zapomenout. A tak dnes víme velice brzy a poměrně přesně, co se zrovna událo na druhém konci světa; ale to nám ještě vůbec nezaručí, že více porozumíme sobě a druhým lidem v naší blízkosti. Celosvětová síť propojení ještě není žádným předpokladem, že jako lidé se tím zbavujeme pocitu samoty a odcizení. Vždyť i dobrovolný odchod z našeho světa je dnes možné sledovat v přímém přenosu.
A pokud slovo ztrácí svoji působnost a věrohodnost, je nutné zvýšit jeho intenzitu. Přitvrdit a použít hrubší kalibr na případného oponenta. Však ono se to pak zase nějak uklidní, vymete ze studia či parlamentu a časem určitě zapomene. Vždyť kdo si má pamatovat, co dotyčný řekl před měsícem nebo dvěma. A pokud to snad řekl, tak je to zajisté vytrženo z kontextu a zlovolně překrouceno novináři… Jak je potom občerstvující setkání s člověkem, jehož slova nepadají prázdná na zem, ale mají svoji hodnotu i vážnost. Jsou vyřčena s rozmyslem a s plnou odpovědností. A dotyčný si za nimi stojí a je ochoten je obhájit či doložit. Neboť skutečně řekl to, co tím také mínil. A pokud je mu takto přímo porozuměno, pak je to určitě dobře.
Platí tedy zajisté biblické přísloví, že mnohé mluvení nebývá bez hříchu, kdo pak zdržuje své rty, opatrný jest. A k podobné ostražitosti nabádá i Ježíš shromážděné posluchače, tedy své tehdejší i nynější učedníky. Varuje před mnohomluvností během modlitby: Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Co všechno však může toto varování pro nás znamenat? Předně to, že se máme modlit. Modlitba je něco na způsob duchovního dýchání. Kdo přestane dýchat, brzy umírá. Pokud nám někdo tvrdí, že k svému duchovnímu životu modlitbu nepotřebuje, nevěřme mu. Takový člověk je již dávno ve stavu duchovní klinické smrti, pouze o tom prozatím neví.
Potom to odkazuje k tomu, že modlitba není možná beze slov. Jsou zajisté chvíle mlčení, rozjímání a zbožného ticha. Ale dlouhodobě není možné pouze mlčet. Každý zdravý vztah potřebuje slovní komunikaci, tedy i vztah s Pánem Bohem. Pokud dvěma zamilovaným lidem stačí být pouze spolu a mlčet, je to zcela v pořádku. Pokud ale spolu mlčí po deseti letech manželství, je to vážným signálem, že je něco důležitého v nepořádku. Každé důvěrné sdílení je nám předně umožněno slovním projevem. Proto i Pánu Bohu říkáme všechno, co je v našich životech, čím právě procházíme, co je předmětem našich obav, starostí i radostí. V tom zajisté není žádný problém a je to naprosto v pořádku. Pánu Bohu nejde především o naši poslušnost, nýbrž o naše srdce, naši důvěru a lásku.
Potíže nastávají ve chvíli, kdy nám na něčem velice záleží a my o to Pána Boha úpěnlivě prosíme. Ať se jedná o naši vlastní nouzi nebo někoho jiného, na kom nám záleží. Potom často voláme, křičíme, slibujeme, smlouváme, nabízíme, pokoušíme se pohnout s Bohem tak, aby už konečně začal jednat. Je nám to myslím všem blízké, z mnoha důvodů i pochopitelné a částečně též omluvitelné. Nebezpečí přichází v tom okamžiku, kdy se pokoušíme s Pánem uzavřít určitou obchodní transakci. Buď mnohé slibujeme, ale svá slova nemíníme s úplnou opravdovostí. Pak je lepší nic takového neříkat, neboť Pán Bůh bere naše slova velmi vážně. Proto co před Bohem slíbíš, to splň, praví se rovněž v Písmu.
Nebo slibujeme doopravdy a chceme si tím druhou stranu nějak zavázat. Připoutat svou nabídkou. Ale právě zde často vycházíme z mylného předpokladu, že vlastně máme Pánu Bohu co nabídnout. A tak se o to rovněž všelijak snažíme a pokoušíme. Potom mnohé nabízíme a slibujeme. Chceme Pána nějak umluvit a naklonit si jej. Nedůvěřujeme totiž, že On chce pro nás lidi skutečně dobro, má nás opravdu rád a je vždy na naší straně. V takovém přístupu narážíme hned na několik chybných podmínek. Především přicházíme do chrámu v onom pohanském způsobu uctívání – dávám ti, Bože, abys dal. Já nyní posloužím tobě, potom zase ty mně. Ale na takový kupecký handl biblický Hospodin nikdy nepřistupuje. My to zajisté dobře víme, ale přesto je v nás tento způsob chování hluboce zakořeněn. Vždy znovu si musíme dávat pozor, abychom nesklouzli na tuto rovinu uvažování.
Zároveň se mnohdy domníváme, že můžeme nabídnout něco ryze vlastního, co Pánu Bohu udělá radost, neboť to nějakým způsobem potřebuje. Schází mu to pro Jeho naprosté uspokojení. Tak třeba slíbíme, že budeme více číst Písmo, pravidelně se modlit a omezíme pobyt před televizní obrazovkou. Každou neděli půjdeme do kostela a zvýšíme svoji finanční obětavost. Žádná z těchto věcí není pochopitelně špatná, ba právě naopak. Ale jedná se pouze o naši odpověď na Boží štědrost a péči, kterou zde zakoušíme. Vracíme pouze to, co sami předtím bohatě přijímáme. Až v jedné chvíli dojdeme k poznání, že všechno, co je tzv. naše vlastní, je nám toliko zapůjčeno pro vymezený čas této vezdejší pouti. A že pokud nám Pán ve své lásce dává sám sebe, ani my nemůžeme darovat o nic méně.
Potom již je jenom krůček k pochopení, že pokud někomu záleží na nás či jakémkoliv jiném člověku, pak je to především Bůh sám. Vždyť On svojí láskou a dobrotou stojí za celým naším stvořeným světem, za každým lidským životem. Takže pokud my snad máme o někoho starost, zakoušíme obavy či úzkost, tak Hospodinu je něco takového naprosto cizí? Není právě On sám zdrojem našeho vlastního soucitu a slitování? Nevyslovíme pak v modlitbě a prosbách pouze to, co On sám předtím vložil do našich srdcí? Potom taková naše otevřenost před Boží tváří dovoluje Duchu svatému, aby se v nás přimlouval podle Boží vůle. Pak vlastně Bůh sám skrze nás vyslovuje a uskutečňuje svá přání.
Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Je potom vůbec nutné se ještě modlit, když stejně vyslovíme pouze to, co Hospodin již přeci dávno ví? Pán Bůh to zajisté ví, ale velice často to nevíme my sami. Proto je modlitba nejenom setkáním s Bohem, nýbrž také s námi samotnými; v naší veškeré nahotě, slabosti, nesoustředěnosti či úzkosti. Na modlitbě se učíme formulovat i rozlišit podstatné od věcí vedlejších. Naše soběstačnost a pocity důležitosti, nepostradatelnosti se v modlitbě hroutí a mnohé skutečnosti našich životů se začínají postupně ukazovat v novém světle. Díky modlitbě poznáváme, na čem doopravdy záleží.
Modlitba nám napomáhá k upřímnosti a pravdivosti. Před Bohem dokážeme otevřít své srdce a vyslovit i pojmenovat to, co od nás žádný člověk třeba nikdy neuslyší, protože mu to z mnoha nejrůznějších důvodů nedokážeme říci. Na modlitbě nemusíme nic přehrávat ani maskovat, smíme být naprosto svými, pravdivými, neboť Pán Bůh o nás stejně všechno ví. A přesto nás přijímá, bere zcela vážně a nikdy se nám nevysmívá. Takový svobodný, otevřený a upřímný postoj činí modlitbu pro lidský život naprosto jedinečnou a nenahraditelnou. Jedná se o „chvíli pravdy“, kterou člověk jinak a jinde nepozná a nezakusí.
A Pán Bůh na naše modlitby opravdu čeká. Modlitba je projevem naší víry, důvěry, pokory a očekávání. Právě v modlitbě je vytvářen duchovní „časoprostor“, kdy jsme oslovitelní a otevření pro to, abychom dokázali uvidět a přijmout změnu. Při modlitbě nám Bůh dává sílu, odvahu, nový pohled na věc, uklidnění, rozhodnost, prožíváme Jeho blízkost a oporu. Přímluvné modlitby mají blahodárný dopad na ty, za které se modlíme, a zpětně působí i na nás samotné – proměňují náš vztah k lidem, za které se přimlouváme. Dokážeme jim třeba více porozumět a pochopit je v jejich jednání, které nemusí být dobré či přijatelné.
Bez uvážlivého použití slov však nic z toho nefunguje. Ale jejich rozvážná volba i správné použití již zůstává na nás. „Vždyť ještě nemáme slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno“. Díky této skutečnosti smíme být na modlitbě svobodní a naprosto otevření. Nemusíme se snažit Pána Boha umluvit a pohnout Jím pro množství svých slov. Vždyť náš Otec ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme.
Pane náš, postav stráž k našim rtům, abychom se dokázali vyvarovat marnivých a zbytečných slov. Ať se naučíme vážit svá slova před Tvojí tváří a vyslovit v modlitbě to, co Ty sám si přeješ říci. Abychom tak více rozpoznávali Tvé záměry a přejnou vůli pro sebe i svět kolem nás. Amen
Slovo poslání: Efezským 4, 25 - 32
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26