Čtení Písma: Efezským 3, 1 - 21
Text kázání: Žalm 103,1-5 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.
Hovořit k sobě samému je prý známka určité choroby. Varovný signál, že je s námi něco v nepořádku. Ale v biblickém světě, jak se zdá, toto nějak neplatí. Právě naopak. Víra je vždy bytostně spojena také s promlouváním, s jasným slovním vyznáním. Před svými blízkými, před ostatními lidmi, ba před celým okolním světem. A někdy také před sebou samotnými. Proto na mnoha místech biblických písní promlouvá žalmista sám k sobě, povzbuzuje či napomíná svoji duši, vede ji dále cestou Božího směřování.
A tak první div lidského vědomí je již to, že si dokáže uvědomovat samo sebe. Jsme schopni uvažovat nad tím, o čem a jakým způsobem zrovna přemýšlíme. Umíme od sebe poodstoupit a nahlédnout se tak trochu zvenčí. Dokážeme rozjímat své rozjímání. A to tedy znamená, že naše nejniternější podstata je něco více než jenom soubor vnitřního prožívání a rozvažování. Psychologie někdy mluví o tzv. bytostném, celistvém Já. Písmo by nejspíše hovořilo o duchu toho kterého člověka. Ale nejde nám o nějaké přesné věroučné či odborné rozlišení, nýbrž o zkušenost každého z nás dokázat promlouvat sám k sobě. Domlouvat si, povzbuzovat se i třeba napomínat a varovat před chybným rozhodnutím.
A v dnešním textu žalmista vede svoji duši k dobrořečení samého Hospodina. Aktivuje svůj veškerý vnitřní potenciál, svoji vůli, chtění, rozvažování i rozhodování k vědomé chvále Boží. A jak to většinou v takových případech bývá, často se jedná o situaci, která neskýtá žádné příhodné okolnosti k takové chvále a vděčnosti. Ale právě proto žalmista hovoří sám k sobě, aby překonal případnou vnější i vnitřní tíseň a pozvedl svůj hlas k oslavení svého Boha. Duše má doslova dobrořečit, vzdávat slávu ba přímo žehnat Hospodinu.
To je pro nás poněkud zvláštní, neboť dobře víme, že ten mocnější vždy žehná tomu slabšímu. Ani to jistě neznamená, že my nějak svým dobrořečením rozmnožíme zásobu požehnání u Boha samého. Vždyť on přeci přebývá nad vším požehnáním a bohatství jeho slávy nelze nikdy vyčerpat. Ale je možné takto vyjádřit svoji víru i vděčnost, promlouvat dobro k Hospodinu. Tím se pro nás vytváří životodárný vztah, ve kterém jsme zahrnuti do hojnosti i mocnosti svého Boha. Znamená to rovněž uznat Jeho štědrost i vlastní závislost na veškerém od Něho přicházejícím požehnání. Svým vzdáváním díků vyjadřujeme obdiv k Boží moci a jejímu působení.
A je snad tímto naprosto zřejmé, že takovýto zastávaný postoj je především dobrodiním pro nás samotné. Nejde přeci o to Pána Boha pohnout a dotlačit k nějakým důkazům své moci, ale otevřít nás pro jeho stálé požehnání a dobrodiní. Abychom si je v prvé řadě uvědomili a dokázali z něho opravdu plně žít. Proto má celé naše nitro, veškeré schopnosti, střed i síla naší osobnosti, dobrořečit jeho svatému jménu. Co to však vlastně znamená, když se v Písmu mluví o Božím jménu?
Pro biblický svět není vyslovení jména pouhým prázdným hlasem slova. Jméno vždy sebou nese tajemství jedinečné osobnosti svého nositele. Zastupuje jeho nezcizitelnou podstatu a přítomnost osobní skutečnosti. Proto je vždy zmiňována úcta ke jménu, zvláště pak ke jménu Božímu. Z toho důvodu je stanoveno též třetí přikázání, coby ochrana před zneužitím jména Božího. Myšleno především ve smyslu manipulace a jakéhokoliv magického používání. Neboť toto Jméno je svaté, neuchopitelné, a proto nesmí být jakkoliv zneužito.
Ve zvěsti Božího zjevení je přímo až nápadná blízkost Boha a jeho jména. Až je možné hovořit o obou rovnocenně jako o činitelích jednoho spásného dění – Bůh je své jméno. Bůh má jméno, a tak je čitelný a zjevný. Zlo je však vždy bezejmenné. Bůh stojí svým jménem u všeho, co dělá, nepotřebuje se lekat zjevnosti světla. Ďábel miluje anonymitu, temnotu, Bůh má však své jméno.
Ale má tento postoj a způsob dobrořečení i vzývání Božího jména nějakou svou přímou motivaci a vnitřní sílu nebo se jedná o suchou povinnost, jež zkrátka pro nás platí za všech okolností? Žalmista říká své duši: nezapomínej na žádné jeho dobrodiní. I když zrovna zakoušíš tíseň a těžkosti, vzpomeň si na všechno dobré, co už jsi v životě od Něho přijala. Jenom dobře zavzpomínej, z jakých trápení tě tvůj Bůh již dokázal vyvést, jaká vítězství jsi mohla ve skrytu vybojovat. A právě vědomé rozpomínání je onou přímou cestou k upřímné i opravdové vděčnosti a chvále. Neboť skutečně máme všichni za mnohé Pánu Bohu stále děkovat.
V čem konkrétním spočívá tato všechna Boží pomoc a prokázané vysvobození? On ti odpouští všechny nepravosti. A když se píše, že všechny, tak skutečně všechny. Pokud člověk vyzná svoji vinu a provinění, Bůh nám pro Ježíše Krista odpouští a zapomíná. Kdo však nikdy nezapomíná, nýbrž neustále připomíná lidská selhání, je ďábel. Proto máme sami druhým odpouštět a zaujímat Boží postoj a nikoliv postoj našeho společného nepřítele.
Ale Boží odpuštění není pouze smazáním našich mnoha přestoupení vydaných přikázání Zákona. Slůvko, které je v hebrejském textu použito a překládáno jako nepravost, nese ve svém významu těžké provinění, trvalou vinu, samu podstatu zvráceného a zvrhlého jednání. Nejde tedy pouze o nějaké zbloudění či opominutí, nýbrž o čin, který vyvěrá z nesprávného smýšlení, celého životního zaměření, jež stojí v rozporu s Boží vůlí. Nejde o hřích z omylu, nýbrž o čin, který je páchán s jasným vědomím. A to je naše všelidské postavení, důsledek vědomé vzpoury, podstata každého hříchu – být sám sobě určujícím a nejvyšším posuzovatelem dobrého i zlého. To je naše bída, zaprodanost hříchu, neschopnost opravdu milovat a činit dobré. Jinými slovy, jedná se o naši slabost, trvalou nemoc i stále působící chorobu.
Ale Bůh tě uzdravuje a léčí ze všech nemocí, moje duše. I z této smrtelné a hubící. On sceluje a obnovuje tvůj život po všech jeho stránkách. Jsme tímto Božím lékařstvím připravováni na věčné obecenství s Ním. To nevylučuje ani nynější tělesné uzdravení, které je často pouze vnějším projevem probíhajícího procesu vnitřní obrody. To však neznamená, že se zcela vyhneme těžkostem a nouzi vezdejšího života nebo že zde již dokážeme přijmout veškerou plnost pro nás připraveného dědictví. Ale proces Božího lékařství při nás probíhá a vysvobozuje nás ze zahynutí i trvalé porušenosti. A to je pro nás oním nejdůležitějším základem, z něhož teprve všechno ostatní vyrůstá. Protože hlavním vždy zůstává, že Bůh vykupuje ze zkázy tvůj i můj život. A vyplatil jej svým životem, vlastním ponížením a zmařením, vzdáním se veškeré slávy a cti v Ježíši Kristu. V něm nás vysvobodil ze zahynutí i věčné odloučenosti.
A blahoslavený každý, kdo si toto připomíná a z této skutečnosti na každý den žije. Takový člověk potom prožívá, že jej Bůh neustále věnčí, doslova korunuje a zdobí svým milosrdenstvím. Neboť kdo zakusil hrůzu vlastní převrácenosti i zavržení, aby následně mohl okusit sílu a moc Božího odpuštění i vysvobození, ten již nemusí pochybovat o prokazovaném milosrdenství a slitování. Pak si ovšem také alespoň z nepatrné částky uvědomuje bolest Božího srdce nad veškerou hrůzou a nenávistí dnešního světa. Snad o něco více pochopí onu zmiňovanou Boží bezmoc vůči lidské svobodě rozhodování a schopnosti vykonat zlé. Ale bez této možnosti volby není možné opravdově milovat a rozhodnout se pro jakýkoliv přátelský a oboustranně vydaný vztah. Ovšem vždy spolu s oním rizikem bolesti z odmítnutí i poranění z nepřijímané lásky.
Závěrem dnešního oddílku žalmista stručně shrnuje - po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako orel. Celý náš život je dokladem Boží přejné vůle, milování a touhy. Nejsme zde náhodou ani pouhým nedopatřením. Kdyby si nikdo jiný nepřál naši existenci, tak Pán Bůh si ji přál a touží po nás, a to je ze všeho nejdůležitější. Bůh k nám promlouvá dobré a přejné slovo; v Kristu zaznělo trvalé Ano pro život každého člověka. Od jistoty Božího přijetí se teprve může odvíjet naše vlastní jistota i svoboda ve vztahu k druhým lidem. Teprve pak jsme schopni jim skutečně promíjet a zapomínat na strpěná příkoří i křivdy. Snažíme se je pochopit v jejich jednání, mít porozumění pro jejich nedostatky a selhání. Neboť sami též žijeme ze zakoušeného milosrdenství, které přikrývá naše mnohé slabosti, selhání i nevěrnosti.
A jak je to s onou obnovou našeho mládí? V Kristu jsme obdrželi pozvání i dar věčného života. Nyní jsme zde na zemi pro tuto novou kvalitu života připravováni. Všechno, co ve svém žití prožíváme, je proto důležité a má svůj trvalý význam. Smíme tedy věřit, že čím dále jdeme po cestě následování, tím se skutečně stále více obnovujeme k původnímu Božímu záměru stvořeného lidství. Stáváme se Božími dětmi, jsme čím dál více podobni svému Pánu. To není uniformita ani přikazovaná stejnost, nýbrž rozmanitost života v Boží jednotě.
A proč zrovna onen orel? Snad se zde myslí na jeho údajně dlouhý věk či na lehkost, s jakou se vznáší do výšin a plachtí v nich. "Ti, kdo důvěřují Hospodinu, nabývají nové síly, vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení," říká prorok Izaiáš. Rovněž Boží péči o jeho vyvolený lid lze znázornit péčí orla, který nese své mladé na křídlech vzhůru k jejich pravému cíli. Ale vždy se jedná pouze o přirovnání, jež zůstává nedokonalým přiblížením k tomu opravdu podstatnému.
A tak, až příště budeme někde sami a přistihneme se, že opět mluvíme sami k sobě, neděsme se toho. Ale přiberme si k tomu třeba slova tohoto 103. Žalmu a promlouvejme jeho povzbuzení k svojí duši. Vyhraďme si k tomu potřebný čas a on se nám bohatě zúročí. Vždyť co je skutečně pro nás, viděno z hlediska celého našeho života, vlastně to nejdůležitější? Proto dobrořeč má duše Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
Slovo poslání: 2. Korintským 1, 3 - 7
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26