Čtení Písma: Jan 16, 16 - 28
Text kázání: Jan 16, 16 - 20 Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte, neboť odcházím k Otci. Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.
Zármutek i radost. Pláč i veselí. Všechno to je pevnou součástí lidských životů a sami to jistě velice dobře známe. A ani přítomnost učedníků u jejich milovaného Mistra je nečiní imunními či lhostejnými vůči těmto proměnlivým zkušenostem života. A právě velikonoční období, kterým stále ještě procházíme, je velice výstižnou ilustrací těchto životních protikladů. Nejprve vždy vstupujeme do období příprav vlastního zpytování a rozjímání nad bolestí i utrpením našeho Pána. Po překonání nejtemnějšího bodu opuštěnosti, žalu a umučení postupujeme přes fázi smutečního ticha a pohřbení až k radosti vzkříšení i přislíbené věčné slávy.
Do pravé radosti se tedy vchází nesnadnou cestou ponížení a trápení, chvílemi žalu i soužení. Ale to neznamená, že by snad toto všechno nepříjemné a bolestivé, co zde na zemi zakoušíme, mělo být zbytečné či nedůležité. Ba právě naopak. Jedině tak jsme schopni dosáhnout skutečné hloubky života i jeho opravdovosti. Mnohým zdolaným utrpením jsme vnitřně upevněni i otevřeni pro připravené bohatství. Podobně jako nelze vnímat kříž bez završující události vzkříšení, neboť to samotné by ještě nepostačilo pro naši spásu; tak ovšem ani vítězné vzkříšení není myslitelné bez předcházejícího ponížení a úděsné smrti na kříži.
A toto podstatné se Ježíš pokouší ozřejmit a předat svým učedníkům ještě před svým samotným zatčením a umučením. Oni však bývají podobně nechápaví, jako jsme často my sami. Teprve přímé a osobní prožití smutku a bolesti je dokáže otevřít pro smysl a hloubku Ježíšových slov. Až přímé setkání se Vzkříšeným jim umožní mnohé si propojit a oni postupně porozumějí podstatě zvěstovaného evangelia. To nejdůležitější v těchto janovských řečech na rozloučenou je ona skutečnost, že učedníci nezůstanou ve světě bez Mistrovy přítomnosti. Nemají být nikdy sami. Přítomnost jiného Zastánce a Přímluvce je jim zaslíbena již napořád. Ta je pro ně dokonce důležitější než stávající pozemská přítomnost jejich milujícího Učitele a Pána. A tím se toto zaslíbení a ujištění stává tím nejdůležitějším také pro nás, kteří jsme nikdy nemohli zakusit tělesnou přítomnost Páně.
Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte, neboť odcházím k Otci. Pro učedníky jistě nesnadná výpověď. Co tato slova přesně znamenají a týkají se rovněž nějak i nás dnes? Především je v těchto slovech obsaženo ono zůstávající napětí mezi smutkem a bolestí pašijních událostí a velikonoční radostí vzkříšení. Učedníci znovu uvidí svého Pána. Ale tak jako skoro u Jana pokaždé, jde i na tomto místě ještě o něco více, než je pouhé tělesné vidění. To by vskutku bylo vyhrazeno pouze přímým účastníkům těchto popsaných událostí a již nikomu jinému více. Ale mluví-li se zde o vidění, myslí se tím ještě další, zcela nový kvalitativní význam slova. Jedná se o prohlédnutí k pravému životu, vidění ve víře, přímé vstoupení do události a působnosti vzkříšení. A to je přeci něco, co se nás samotných také dotýká. Jak jinak by rovněž mohla mít událost Ježíšova vzkříšení pro nás svůj platný význam, kdyby se nás přímo netýkala a my do ní nebyli zahrnuti?
Z té příčiny nás Písmo mnoha způsoby ujišťuje, že spolu s Kristem probudil Bůh k životu také nás a spolu s Ním jsme povstali na cestu nového, oslaveného života. To však předpokládá nejprve skutečné naslouchání zvěstovanému slovu, jeho poslušné přijetí a osobní víru, že se tak opravdu stalo. Pak se teprve uskuteční onen nezastupitelný a z lidských sil nepředatelný zázrak, že obsah slyšeného slova začínáme zakoušet ve svých životech. Pak náhle skutečně víme i opravdu vidíme. A to je právě dílo Ducha svatého, onoho zaslíbeného Zastánce a Pomocníka při každém z nás. Jedině proto je vůbec možné předávat zvěst evangelia dále a zakoušet sílu a působnost jeho slova v lidských dějinách. Vždy znovu, z generace na generaci. Ale bez osobní angažovanosti a plného vydání, bez rozpoznání, že se zde jedná o moji věc, která se mě samého bezprostředně dotýká, toto není možné.
Proto svět Ježíše více neuvidí, protože nepřijímá kázané slovo a nepodřizuje se jeho slyšenému obsahu. Posledním pohledem světa tudíž zůstává pouze umučené tělo na kříži. Ono stále trvající pohoršení a striktní odmítnutí. Tohle že je Spasitel světa? Nenechte se vysmát, vážení. Copak Bůh sám může trpět nebo dovolit takovýhle hrůzný konec pro svého Nejmilejšího? Ale Bůh to opravdu ve své lásce strpí, aby tím vyjádřil i nesmazatelně dosvědčil svůj vztah k nám. Aby nás přesvědčil o svém nepomíjejícím zájmu a prokazované dobrotě.
Zároveň to však nebylo poslední slovo v příběhu Ježíše z Nazareta. Stejně tak, jako nemá být smrt a hrob konečným vyústěním našich životů. Všichni lidé jsme více, než jenom to, co nyní můžeme kolem sebe zahlédnout. A na to nesmíme nikdy zapomenout. A klidně si přiznejme, že bez přijaté skutečnosti vzkříšení nám potom opravdu zůstává pouze tento bolestný pohled na popraveného muže, zbývají jen slzy smutku a dojetí. To si rovněž museli prožít sami učedníci, aby mohli vstoupit do zaslíbené radosti a kvalitativně nového vztahu se svým Pánem. Protože On nyní odchází k Otci.
Co to však přesně znamená? Bůh Otec se nejenom přiznal k zástupnému dílu svého Syna tím, že jej vzkřísil z mrtvých, ale znovu jej také uvedl do své věčné slávy. Slávy, kterou Syn neuloupil jako kořist ani po ní nevztáhl svou netrpělivou ruku, nýbrž s důvěrou počkal, až mu ji nebeský Otec sám předá a cele navrátí. To je onen zásadní rozdíl mezi jednáním božského dědice a ďábelsky vznášeným nárokem na jemu nikdy nepatřící čest i slávu. A my lidé se vždy znovu rozhodujeme, jaký že zvolíme životní postup a přístup ke skutečnostem našeho světa. Zdali se necháme Pánem Bohem obdarovat nebo si mnohé raději vezmeme bez ptaní i čekání sami.
Syn dokonal svěřené dílo, naplnil všechnu božskou spravedlnost, a proto je nyní vyvýšen nad všechno myslitelné i nemyslitelné stvoření. Ale nebylo tomu tak, že musel svým utrpením a bolestí nejprve usmířit tvrdého a přísného Boha, který jedině pak mohl teprve lidem odpustit. Nic takového. Syn zcela dobrovolně a v Otcově lásce přijímá za svůj tento společný úkol božské Trojice. A pokud snad Syn úpěl a procházel temnotou našeho hříchu i hrůzou zavržení, může snad milující Otec přitom sám netrpět a nic hrozného neprožívat ? A nejspíše až v nebeském království budeme moci více pochopit sílu Boží Otcovské lásky i všechnu vytrpěnou bolest pro nás.
Protože Syn odešel k Otci, můžeme nyní nově zakoušet jeho přítomnost. Ovšem jedině ve víře. To je právě ona trvající podmínka, která dokáže přestát ono zůstávající napětí Boží přítomnosti - nepřítomnosti, až do úplného naplnění závěrečné parúsie, tedy viditelného příchodu Páně. Pak se veškerý lidský zármutek a tíseň definitivně promění v trvalou radost. To je naše důvěrné očekávání i naděje. Ale něco z této přislíbené radosti již máme jistě zakoušet zde nyní. Co je však obsahem takové radosti a proč ji svět nemůže poznat?
Díváme-li se na dění našeho přítomného světa, pak musíme přiznat, že mnoho důvodů k nějaké hluboké radosti vskutku nenalézáme. Časté opakující se události nás neustále upozorňují na všudypřítomnou bolest, násilí, cynickou zvůli, znevažování lidské důstojnosti i posvátnosti života, za které jsme my lidé schopni ještě volat Pána Boha k zodpovědnosti. Překonat tuto trvající beznaděj není nic snadného. A většinou máme před sebou dvě možnosti - buď sobecké uzavření do vlastního a bezpečného světa nebo riskantní otevření víře, naději a lásce.
Buď se pokoušíme radost a štěstí obstarat ze stvořených skutečností, které samy o sobě ještě nemusí znamenat nic špatného. Kámen úrazu však nastává tehdy, když od těchto věcí neustále očekáváme více, než ony jsou schopny nám poskytnout. To je zdrojem mnohého lidského zklamání, rozbitých vztahů i nenaplněných tužeb. Neboť nelze z pomíjejícího a pouze odvozeného bytí chtít učinit bytí trvalé, samostatné a nehynoucí. A nebo začneme základ radosti hledat ve vztahu k Pánu Bohu a jeho zjeveném slovu. Pak již podstata samotného zjevení Boha jako Stvořitele i Spasitele vzbuzuje v člověku radost ze smyslu i cíle celého stvoření.
Pozorování Božího díla v dějinách spásy i láskyplné jednání s vyvoleným lidem Izraele jsou rovněž důvodem radosti. Vždyť On je přeci Bůh pro nás i s námi. Pokorná vděčnost z vlastního daru života a jeho sdílení s milovanou osobou i všechna přijatá obdarování jsou oprávněným důvodem radosti před Boží tváří. Vždyť za veškerým zakoušeným požehnáním můžeme rozpoznávat Boží Otcovskou péči.
Ale evangelium nám chce darovat ještě více. Sám Hospodin přichází pozvat své služebníky do jeho vlastní radosti a otevřít jim do ní stálý přístup. Jsme pozváni k účasti svatby Beránkovy, kde budeme zároveň vzácnými hosty i ženichovou zářící nevěstou. Později pak docházíme k dalšímu porozumění, že Bůh sám je hlavním zdrojem radosti v lidském životě; prožijeme, že slovo boží je pro nás radostným občerstvením v těžkých dobách zkoušek a protivenství. Dokonce však samy zkoušky se pro nás mohou stávat ukrytou radostí kříže a budováním pozemského Kristova těla, jeho církve. Kdy i ve strádání smíme zakusit vnitřní radost, které často sami nerozumíme a nechápeme, kde se v nás zrovna bere.
A tak se můžeme každý ptát sám sebe, kolik že se této radosti při nás nalézá; a zdali je pro nás poznávacím znakem Božího království, které je již přeci přítomno mezi námi. Nakolik dovolíme Duchu svatému utvářet i přetvářet náš život k vděčné radosti a mnohé chvále. To však nemá být slovo k našemu zarmoucení či odsouzení, nýbrž naopak k otevření se pro božskou kvalitu života, jenž se v nás má stávat hlubokou i trvalou radostí. Vždyť ten, který dává život i smysl všemu stvořenému světu, je nám blíže než jsme my sami sobě. On nás přijímá a spolu s námi prožívá naše boje, zápasy i strádání. A právě toto vědomí Boží blízkosti je skutečným důvodem pravé a trvalé radosti.
Slovo poslání: Filipským 4, 4 - 9
Požehnání: Židům 13, 20 - 21