Čtení Písma: Jeremiáš 16, 14 - 21
Text kázání: Jan 21, 1 - 14 Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť - byl totiž svlečen - a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi - nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket - a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Po Ježíšově zmrtvýchvstání se s Ním jeho učedníci několikrát znovu setkají. Ale ani tato setkání se Vzkříšeným nejsou zcela běžnou a očekávanou událostí. Naopak, jsou vždy velice překvapivá a proto vyprávěna s určitým ostychem i značnou neuchopitelností. Není to samozřejmě až víra učedníků, jež snad Ježíše povolává z hrobu, na druhou stranu však, pouze věřícím v Něho se dostává těchto proměňujících a zmocňujících zkušeností. Přestože učedníci dobře vědí, že je to Ježíš, kdo se s nimi takto setkává a dává se jim opětovně poznávat, nikdy s Ním o tom přímo nemluví. A onu určitou nevyjasněnost i bázeň učedníků velice pěkně vykresluje dnešní janovský text.
Podle čtvrtého evangelisty již učedníci přijali od Ježíše Ducha svatého i osobní poslání z tohoto obdarování vyplývající. To nikterak nevylučuje událost samotných Letnic jak ji známe ze Skutků apoštolů. Spíše jsou u Jana na ni učedníci předem připravováni. Samotné seslání Ducha se také bezprostředně týká asi 120 lidí najednou a nikoliv pouze tohoto nejužšího kroužku.
A právě v této přechodné době, před přímým zmocněním Ducha, zastihujeme Ježíšovi učedníky. Pobývají na severu země v rodné Galileji a jsou možná tak trochu bezradní a nejspíše nevědí, co mají přesně dělat. Až jeden z nich, Šimon Petr, se tedy rozhodne, že využije volna k svému starému rybářskému řemeslu. A ostatních šest přátel se hned rozhodne, že mu s tím pomůžou. Proto všichni šli a vstoupili na loď.
Čtenář evangelií však již velice dobře tuší, že v tomto popsaném rybolovu se nemusí jednat pouze o úlovek vodních živočichů. Petr přeci rybářské řemeslo již kdysi opustil při svém povolání k učednictví. Tehdy mu Ježíš rovněž zaslibuje, že od té chvíle se stane rybářem lidí. A právě tato dřívější scéna zázračného rybolovu se nám zde velmi nápadně připomíná. Proto je možné za tímto nočním rybolovem vyčíst ukrytého ještě něco více. Možná se učedníci sami pouštějí do misijní práce a šíření evangelijní zvěsti, ale prozatím s velice ubohým výsledkem. Jsou plni horlivosti a proto se jim zdá čekání na přímé Boží pověření zbytečně moc dlouhé. Vyzkouší si proto sami, jak by mohla taková jejich aktivita také dopadnout.
A výsledky nejsou nikterak oslnivé. Namáhali se celou noc, ale nic nechytili. Možná nám tento noční lov může také signalizovat určitou utajenost i skrytou obavu při jejich práci. Vrací se tedy až k ránu s prázdnou sítí a nikomu z nich asi není moc do řeči. Ale Pán již na ně na břehu trpělivě čeká. A nezačíná s ničím jiným než otázkou: „Přátelé, nemáte něco k jídlu?“ To můžeme rovněž chápat dnešním žargonem jako něco na způsob: „Tak co, berou, berou?“ Je myslím zbytečné dodávat, že při takové otázce se chce dotyčnému člověku něco jadrného odseknout. Práce se mu nedaří a někdo druhý si do toho ještě jedovatě rýpne.
A našim učedníkům nezbývá nic jiného než pokorně přiznat: „Nemáme.“ Ale Pán je nemíní svoji otázkou ani podráždit nebo jen pokořit, ale především se napřed sám učiní před nimi potřebným, aby je mohl následně obdarovat. Proto také nás mnohdy musí nejprve nechat dojít k naprostému selhání a přiznání vlastní neschopnosti i bídy, abychom vůbec dokázali od Něho přijmout všechno to, co má pro nás připravené. Dovolit mu, aby nám mohl posloužit nabízenou milostí a štědrostí.
Když učedníci přiznají svůj noční neúspěch, dostávají zcela konkrétní příkaz: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Takové slovo už k nim jednou kdysi zaznělo. Ale od toho staršího zázračného rybolovu se přeci jenom hodně změnilo. Petr si prožil mezitím mnohé a proto se nediví ani neprotestuje. Snad se již naučil spoléhat méně na sebe a krotí tak svoji horlivost. Petr s ostatními zkrátka poslechne slova neznámého muže a hodí znovu do vody své sítě. Kdoví, kolikrát to již během celé noci takto učinili. A hle, náhle uloví tolik ryb, že je ani nemohou utáhnout. Podobně jako tehdy před těmi několika lety.
A je to právě milovaný učedník, který ze všech nejdříve rozpozná, kdo že je ten neznámý muž na břehu. Proto hned řekne Petrovi: „To je Pán.“ Ne každému je dáno rozeznat stopy Boží přítomnosti v naší současnosti. Ale pokud to někdo dokáže, pak si nemá takové poznání ponechat pouze pro sebe, neboť je skrze něho dáno celé církvi. Neboť právě ona má být schopna číst správně znamení své doby. A je žel smutnou skutečností, že se tak mnohokrát v dějinách nestalo, církev zaspala vhodný okamžik a nedokázala pozvednout svůj burcující hlas.
Jakmile Petr uslyší, že je to Pán, oblékne si nejnutnější šat a skočí do vody. Začne se takto ihned brodit k břehu, který je vzdálen asi sto metrů. Na první pohled poněkud prostoduché a snad i zbytečné gesto. Ale přesto pro nás důležité. Někdo jiný totiž jako první uvidí a rozpozná, druhý zase jako první začíná jednat a strhne ostatní. Oba dva se však navzájem v církvi potřebují. A potom všem tragickém a bolestivém, co Petr nedávno prožil, se již nestydí pro Ježíše namočit a třeba se tím případně nějak ztrapnit.
Ostatní připlavou za chvíli na lodi a táhnou síť plnou ryb. Když vystoupí na břeh, spatří ohniště a na něm rybu a chléb. Pán již připravil všechno potřebné pro jejich nasycení i posilu. A učedníci nemusí nikterak předstírat, že oni snad ničeho nepotřebují. Potřebují, neboť jejich vlastní aktivita vyšla zcela naprázdno a skončila fiaskem. Jenom díky Ježíšovu slovu a jeho následnému naplnění mají nyní vůbec nějaký úlovek a od Mistra právě připravenou snídani. Na Ježíšův příkaz je to opět Šimon Petr, který odchází přinést několik ryb z bohatého úlovku. Těch ulovených ryb bylo 153. To je nejspíše symbolické číslo, snad vyjadřující počet tehdejších známých národů. Tento úlovek na Mistrův příkaz tedy zahrnuje všechny obyvatele světa a nastiňuje budoucí poslání učedníků i nově vzniklé církve. Ale takové světové poslání je možné jedině na daný příkaz a pověřující vyslání.
A mezi učedníky a jejich Pánem je náhle přítomna veliká bázeň. Všichni vědí, kdo On je, ale nikdo se ho neodváží zeptat. Nastává chvíle tiché adorace v Boží přítomnosti, ve vědomí radosti i blízkosti. Sám Pán se postará o své učedníky a dává jim připravený pokrm k nasycení. Pro čtvrtého evangelistu teprve nyní, až po Ježíšově vítězství a oslavení je možná pravá eucharistie, přijímání pokrmu ve velikonoční radosti a se stálým díkčiněním. To je stávající zvěstný úkol církve, dokud její Pán opět nepřijde. Tak je vždy znovu v církvi potvrzována přítomnost Vzkříšeného. Tuto přítomnost neumožňuje naše víra ani od ní není nikterak závislá, ale přesto ji my sami pouze ve víře zakoušíme a jedině ve víře s ní můžeme počítat.
Tak se již potřetí zjevil Ježíš svým učedníkům po svém vzkříšení. Všechna tato zjevení utvářela jejich víru v Něho a formovala kázanou zvěst evangelia. Ale tato zjevení byla časově omezena na dobu 40 dní. Přítomnost a blízkost vzkříšeného Pána však v jeho církvi pokračuje bezmála již dva tisíce let. V tomto smyslu jsme rovněž my sami zařazeni do nesčetného zástupu Jeho vyznavačů a nositelů slyšeného slova. Mysleme na to v příštích dnech a týdnech, kdykoliv budeme třeba zvažovat možnost promluvit či nepromluvit slova evangelia a svědčit tak druhým o Kristu. Nemusíme se před lidmi stydět a připomeňme si, že někdy je zkrátka dobré se pro Pána Boha třeba i trochu namočit. Protože On se nikdy nestydí za nás, přestože by jistě mohl. Amen
Slovo poslání: 1. Petrova 1, 3 - 9
Požehnání: Židům 13, 20 - 21