Čtení Písma: Lukáš 24, 36 - 49
Text kázání: 1. Korintským 15, 12 - 20 Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.
Víte, ten váš Ježíš, o kterém mi vyprávíte, to byla skutečně velice zajímavá postava. Výborný učitel a takový hodný a dobrý člověk to byl. Ale ten jeho konec. Ne, to se vskutku nemělo stát. Ale on přeci jen tak nezemřel, nýbrž žije dál ve svých následovnících, jeho učení přetrvalo až do dnešních časů. A ještě pořád inspiruje mnohé umělce a tvůrce. Jeho příběh nadále fascinuje a přímo si žádá nějakého dalšího současného zpracování.
Jistě, tento úvod je určitá parodie, ale žel možná zase ne až tak přehnaná nebo nereálná. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, je toto všechno ostatní zcela marné a zbytečné. Skutečně k ničemu. On přeci nebyl pouze nějaký hodný a dobrý člověk. Velikonoční zvěst totiž stojí a padá s Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Nebyl-li totiž vzkříšen, pak evangelium přestává být onou radostnou a osvobozující zvěstí. Nedá se dále mluvit o proměněné a vykoupené skutečnosti ani o nadějném výhledu, nýbrž zůstává nám jedině nějaké to náboženské šidítko. Taková ta poslední útěcha, když už druhému vůbec není možno pomoci.
Pak by skutečně bylo stokrát lepší a upřímnější říci, že už není žádné naděje. Nač potom ještě mluvit o nějakém obecném vzkříšení a posouvat všechno někam do neznáma, do prázdné a nevyjasněné budoucnosti. Každý člověk prostě jednou zemře a dost. Co prožil, to prožil, a nyní ho už není více mezi námi. Nezbývá nám než očekávat nějaké veliké Nic, o kterém stejně nejsme schopni říci ničeho konkrétního. Ale neplatí-li naděje na naše vzkříšení, pak se skutečně nemůže ani hlásat, že Kristus vstal z mrtvých. Nevstal ani On, není-li vzkříšení z mrtvých. Jedno je provázáno s druhým a nelze od sebe bez následků oddělit, jak se někdy rovněž zapomíná. Stejně jako od sebe nelze bez následků oddělit Ježíšův kříž a jeho následné vzkříšení. Oba činy spásy se totiž navzájem potvrzují i podmiňují a tvoří tak nedělitelnou jednotu. Jedno není nijak nadřazeno druhému. Spása sama se neodehrála ani jenom na kříži ani pouze ve vzkříšení.
Čteme-li pozorně evangelia, tak si jistě dobře všimneme, že Ježíšův kříž je již zde vlastně skrytým vítězstvím. Ale toto vítězství je právě slavně potvrzeno až v Jeho zmrtvýchvstání. Dle prvotního svědectví apoštolů je Kristus vzkříšený a přemohl smrt. Je slavným vítězem, protože je zároveň dokonalou a účinnou obětí. Ježíšovým vzkříšením počíná Jeho nezpochybnitelná vláda, ale právě jako Ukřižovaného. Proto i sláva Vzkříšeného je zahalena pod protikladem celého pašijního příběhu. Je to nadále onen stejný Ježíš a rány na jeho těle jsou toho přímým a dostatečným dokladem.
A přesto jej učedníci tak těžko poznávají a jejich setkání s Ním jsou vždy prostoupena určitou nejasností, zahalena tajemstvím. A to právě tajemstvím velikonoční víry. Neboť nejenom samotné zmrtvýchvstání pro nás zůstává neuchopitelnou skutečností, jíž se nikdy nemůžeme objektivně zmocnit, ale také rovněž i tato setkání se Vzkříšeným. Pouze víra jim dokáže porozumět a přijmout je za skutečné a pravdivé. Proto nelze předávat zvěst bez tohoto zásadního prohlédnutí a nabyté velikonoční jistoty.
Protože jestli Kristus nevstal z mrtvých, je veškeré zvěstování církve prázdné a zbytečné. Marná i prázdná je naše víra, bezobsažné je naše vyznání a stali jsme se falešnými, lživými svědky. Vždyť tím vším, co společně děláme a proč se vůbec scházíme, dosvědčujeme něco velice důležitého. Svědčíme totiž o Bohu, že probudil k životu Krista. On jej však nevzkřísil, jestliže mrtví více nevstávají. Pak bychom dokonce svědčili proti Bohu a sami sobě k odsouzení. Ale tím se nám nakonec zboří naprosto všechno ostatní.
Neboť není-li Kristus vzkříšen, je naše víra nejenom marná a prázdná, ale my navíc všichni zůstáváme ve svých hříších. I kdyby nám bylo vyhlášeno jejich odpuštění, uskutečnění tohoto odpuštění se zkrátka nekoná. Nemůže. Není totiž jak. Neboť teprve Kristovým vzkříšením je prokázána vykupující spravedlnost na které můžeme mít svůj záchranný podíl. Bez tohoto vzkříšení není naší záchrany ni spásy. Pak tedy rovněž zahynuli všichni ti, kteří již ve víře v Krista zemřeli a nás předešli. Ale což nepostačí mít alespoň naději pro tento vezdejší čas života? Je přeci vždycky lepší něčemu věřit, zvláště když to přináší určité morální standardy a závazky. Pak se lidé k sobě alespoň lépe chovají, snaží si navzájem pomáhat a budují zde společně na zemi něco jako ono zvěstované boží království.
Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí, napíše stroze apoštol. Doslova těmi nejžalostnějšími, neboť jsme se naprosto minuli s něčím hluboce podstatným, ošidili tak svoje životy, neboť jsme je utvářeli podle něčeho, co není. Co více netrvá, neplatí, neboť vzkříšení se nekoná. Ani Kristovo ani naše. Pak sice můžeme o mnohé usilovat a společně se podílet na obecně prospěšných věcech, ale není to naplnění onoho stále zůstávajícího lidského hledání. Není to dostatečná odpověď na otázku po smyslu a cíli našich životů. Schází zodpovězení naší obdržené existence před Bohem.
Však, jistě, věru, nyní Kristus vstal z mrtvých. Byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli, pokračuje dále apoštol. To jediné tvoří potřebný a nepostradatelný základ. Ten jednak neruší reálnost smrti, ale zároveň ji překonává. Smrt již nebere našemu životu smysl, ale naopak propůjčuje zde prožívanému času jeho kvalitativní a nezaměnitelnou hodnotu. Obkličující strach ze smrti je překonán, ne snad důvěrou v sebe nebo přesvědčením o nesmrtelnosti naší duše, nýbrž důvěrou v Krista a jeho zmrtvýchvstání. Vždyť ve smrti se člověk nenoří do nicoty, nýbrž právě do Krista, do jeho smrti a vzkříšení. Byl-li totiž On vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli, znamená to, že jednou budeme i my. Naše Já bude vykoupeno spolu s naším tělem, záchrana se týká celého člověka. Neboť podle Boží vůle je každý z nás zcela nezastupitelnou osobou, člověkem žijícím navždy pro Boha a před Bohem. Proto vůbec můžeme na sebe vzít osobní odpovědnost a být postaveni pod Boží vykupující soud.
Vzkříšení znamená rovněž proměnu dosavadní staré skutečnosti, z jejíž smrti tato obnovená skutečnost nově povstává. Je to nové stvoření ze stvoření; obživující obnova současného, dočasného světa. To neruší jeho platný smysl, nýbrž propůjčuje slibný výhled i účinnou naději. Kristovo vzkříšení je tedy příslibem pro celou naši stvořenou skutečnost, že přítomnost není ještě všechno to, co můžeme a máme očekávat. A to je právě postoj víry, nesený jistotou Ježíšova vzkříšení a nadějí budoucí účasti na něm.
Proto náš současný život v Kristu nemůžeme pokládat ještě za definitivní plnost, nad kterou už nic nemůžeme a nepotřebujeme očekávat. Přicházející je více než to současné. Proto se jistota Kristova vzkříšení stává ve víře určující silou celého přítomného života, jenž zde naplňujeme v následování. A to rovněž znamená jít za Ježíšem na jeho cestě kříže. Ani Kristovo vzkříšení z nás toto břímě následování nesnímá, ale propůjčuje mu svoji vítěznou sílu. A to právě uprostřed veškerých těžkostí, bolestí, zklamání, které společně prožíváme a jež doposavad k našemu životu také patří. To je náš přítomný úděl. Ale smíme jej nahlížet ve světle Kristova vzkříšení, v obnovující moci slova velikonoční zvěsti - Kristus slavně z mrtvých vstal. A to je jediný důvod i základ naší víry, jediná naděje vůči veškeré porušenosti světa kolem nás.
Slovo poslání: Římanům 5, 6 - 11
Požehnání: Židům 13, 20 - 21