Čtení Písma: Matouš 28, 1 - 10
Kázání: 1. Korintským 15, 1 - 11
Je zbytečné hledat živého mezi mrtvými. Není ho zde, byl vzkříšen. Tak nějak mohly ženy zaslechnout onoho nedělního rána andělské poselství. Pán vstal z mrtvých, smrt je přemožena, pravý Život zvítězil a nadále působí i trvá. To je počátek zvěstovaného obsahu evangelia, dosvědčovaného svědectví prvotně hlásané zvěsti. Ta se pomalu začíná předávat dál, opětovně se promýšlí a formuluje do nejvýstižnějšího vyznání a vyjádření církve.
Ale všichni evangelijní svědkové se shodují na skutečnosti, že to byly právě ženy, které dokázaly překonat strach a jako jediné vyrazily nedělním ránem k jeskynnímu hrobu. Proto jsou to právě ony, které jako první uslyší zvěst o zmrtvýchvstání a také se nejprve ony potkají se vzkříšeným Pánem. Učedníci jsou ještě schováni a prozatím příliš nevěří tomu, co jim ženy ve svém rozrušení oznamují.
My již dnes možná nemáme tendenci hledat živého mezi mrtvými, neboť jsme si na Ježíšovo vzkříšení tak nějak zvykli. My již o něm přeci dobře víme. Pro nás už je to dostatečně známá událost, nechceme-li přímo říci tak trochu obehraná písnička. Kříž i hrob zůstaly prázdné, mrtvé tělo není nikde k nalezení. Ano rozumíme tomu, že se tak skutečně stalo. Kristus je živý. Je jediným vítězem nad hříchem i smrtí. V dnešní době však máme poněkud jiný problém. Slyšíme evangelium, ale možná již tak úplně nerozumíme, jaký to může mít konkrétní dopad do našich vezdejších životů. Zápasíme s tím uvěřit tomu, že Ježíšovým vzkříšením neskončil Boží zájem o tento svět, o naši pozemskou skutečnost, o naše všelijak zamotané a mnohdy bolestně prožívané životy.
Ale Ježíš přeci nevstoupil na nebe, aby zmizel z dějin světa, jakoby zde nikdy nebyl. Nezvítězil tím, že od sebe tento svět odvrhl a sám sebe z něho nadobro vytrhl a přenesl do nějakého bezpečného božského závětří. Vždyť On sestoupil do nejnižších hlubin našeho světa a stal se tak jeho živoucím středem. A rovněž tímto všechno obživujícím pramenem nadále zůstává. Proto je pro nás nejdůležitějším především prožít a zakusit onu skutečnost, že náš vzkříšený Pán není od nás toliko oddělen ve svojí nebeské slávě, nýbrž rovněž nadále přítomen v tomto našem pozemském žití.
Doprovází nás v našich životech, jde jednotlivě s každým z nás jeho osobitou cestičkou, ať je sebeklikatější či všelijak bolestně komplikovaná. A má-li skutečně evangelium ještě dnes člověka vůbec oslovit, zřetelně promluvit do jeho existence a nabídnout mu náležité řešení i východisko, pak jedině z pozice nově zakoušené a proměňující přítomnosti. Buď slovo evangelia dokáže dosvědčit svoji obživující moc a potvrdit věrohodnost zvěstovaného poselství nebo není proč se tímto křesťanským poselstvím nadále zaobírat.
A právě pro apoštola Pavla je pojem i obsah evangelia ústředním termínem a poselstvím. Vždy znovu se jej snaží ve svých listech vysvětlit a poukázat na hloubku v něm vyjeveného tajemství. Neboť ono samo je přítomná Boží moc, sloužící k záchraně pro každého, kdo věří. V něm se naplňuje i uskutečňuje Boží touha a plán spasení pro všechny národy. Předně pro Izrael, ale rovněž pro každého z ostatních pohanských národů, kteří se takto mohou připojit k vyvolenému lidu smlouvy a obdržet s ním společný podíl na veškerých vyřčených zaslíbeních.
Proto i v našem dnešním epištolním oddílku začíná apoštol vyjádřením, že chce věřícím připomenout evangelium, které sám v korintském sboru zvěstoval. Oni je radostně přijali a toto poselství se pro ně stalo pevným základem, na kterém nadále bezpečně stojí. Doslova řečeno: v němž jsou pevně zapuštěni, v jakémkoliv chvění přítomné doby spolehlivě zakotveni. Jedině skrze ně, tedy v tomto zvěstovaném a přijatém poselství jsou zachráněni. Ve slovu velikonoční události je možno dojít spásy, zakusit vysvobození. Pakliže se ho ovšem nadále přidrží tak, jak jim sám Pavel zvěstoval a nepochybně pečlivě oznámil. Ledaže by snad uvěřili zcela nadarmo, naprosto zbytečně. To si však apoštol nemyslí, vždyť přeci zná jejich víru a přijatý způsob života.
A zřejmě někde tady leží onen pomyslný klíč k porozumění, skutečnému nahlédnutí i přisvojení přinášené evangelijní skutečnosti Ježíšovy smrti a vzkříšení. Jak sám apoštol Pavel přijal evangelium, které s takovým nasazením a neohrožeností zvěstoval? Podle jeho mnohokráte opakovaného svědectví víme, že přímo od vzkříšeného Pána. A právě jemu, jako tomu nejposlednějšímu, se dává Ježíš zcela svrchovaným způsobem poznat a radikálně zasahuje do Saulova pevně nasměrovaného života. Pro zbožného farizeje je to takové zemětřesení dosavadní zastávané duchovní zkušenosti, že se okamžitě dává do služby přijaté zvěsti, jež postupně naprosto přetváří jeho způsob života. Tak se Pavel sám zařazuje do seznamu těch, kteří také uviděli Pána. A právě setkání se Vzkříšeným je onou jedinou proměňující zkušeností, jež odstartovává následný proces proměny a dává vzniknout prvním společenstvím církve, živoucím buňkám nově povolaného lidu.
Dobře, můžeme si říci, a co ti všichni další, kteří se již takto nemohli s Pánem setkat? A co my sami? Zde je důležité si uvědomit, co vlastně bylo a je ústředním obsahem evangelia. Je to naplnění Starozákonních Písem a očekávaných zaslíbení. A také jedině na horizontu poselství Starého zákona mohli apoštolové postihnout, co se skutečně o Velikonocích v Jeruzalémě odehrálo. Ve světle již zapsaného slova až dodatečně porozuměli události vtělení, celému Ježíšovu životu i pašijnímu dění božského Slova. Neboť, ať je jejich Mistr na svoji cestu kříže sebevíce připravoval, stejně nakonec všichni selhali. Nechápali, neporozuměli, rozutekli se a schovali ve strachu za zavřenými dveřmi, neboť jejich dosavadní výhled života ztratil najednou svůj smysl a cíl.
Oni teprve musí zakusit a plně si uvědomit, kým pro ně doopravdy byl a nadále zůstává jejich Mistr a Pán. A od samého počátku učedníci nehlásají vlastně nic jiného, než co se skutečně o svátcích stalo a jak to všechno souvisí s biblickým poselstvím i obsahem uzavřené a stále platné smlouvy s Izraelem. A samo zvěstované slovo, obyčejnými lidmi přinášené poselství, je potvrzováno přítomností Vzkříšeného. Nic jiného ani nemůže být z lidské strany více učiněno. Ovšem takto hlásané slovo se vždy znovu potvrzuje jako Boží moc dostatečná k záchraně i proměně lidského života. Neboť slovo kříže je Duchem zpřítomňováno a obživeno v srdcích těch, kteří skutečně uslyší. A jedině tomuto slovu a jeho moci mohou být nově věřící nadále svěřeni. Vždyť evangelium v nich samo opětovně tvoří to, o čem s takovou hodnověrností hovoří.
Proměňující událost Golgotského kříže i skutečnost vzkříšení je tak rovněž ve slovu bezprostředně přítomna. Pokaždé znovu ve svém okamžiku zvěstování na jakémkoliv místě světa i v kterékoliv době. Zvěst slova je onou vždy nově tvořící silou, ve které se vyjevuje Boží vykupující spravedlnost; Boží moc a síla, jež formuje i tvoří dějiny. A pouze tato síla je dostačující k naší záchraně a spáse. Proto je vůbec možné k evangeliu zaujmout osobní stanovisko, neboť v jeho oslovení prožíváme, že se jeho událost rovněž nás samotných přímo dotýká. My sami se stáváme součástí tohoto vyprávěného příběhu. Zde jde rovněž o naši věc.
Tak jsme ubezpečeni o Ježíšově přítomnosti nejenom v obecném dění tohoto světa, ale také uprostřed našich životních příběhů a prožívaných událostí. Porozumíme, že již nejsme a nebudeme nikdy více sami, opuštěni ve světě. Ne, jsme proměňováni a vtahováni událostí slova do božského života i slíbeného zakoušení přicházející slávy. Tím se tedy jako církev společně podílíme na události zvěstování a předávání poselství evangelia. A věříme, že pouze ono je jedinou skutečnou odpovědí na veškerou přítomnou bídu, lidské trápení a nejrůznější bolesti.
A nemusíme se vskutku stydět za evangelium, neboť je to stále přítomná a proměňující moc k záchraně pro každého člověka. Vždyť Kristovo vzkříšení, které si dnes spolu s celou církví připomínáme je toho naprosto svrchovaným důkazem. Přesto ono bývá tím největším pohoršením a nejčastějším terčem výsměchu. Ale na nás nezůstává povinnost obhájit a prokázat tuto skutečnost, nýbrž pouze ji trpělivě dosvědčovat ve svých životech a vyjádřit zvěstí svěřeného slova. Neboť zvěstujeme jedině a pouze to, čemu jsme sami uvěřili, co při nás prokázalo svoji věrohodnost.
Radujme se a jásejme v tento veliký den. Náš Pán vstal z mrtvých, byl slavně vzkříšen a proto jednou budeme také i my. To je nehynoucí naděje nejenom pro nás a naše blízké, nýbrž jediná proměňující perspektiva, jež nadále zůstává vložena do základu veškerého stvořeného světa. A to je rovněž jediný opodstatněný důvod, proč každý rok znovu společně slavíme Velikonoce a zpřítomňujeme skutečnost smrti i vzkříšení našeho Pána. Amen
Slovo poslání: Koloským 3, 1 - 4
Požehnání: Židům 13, 20 - 21