Čtení Písma: Izajáš 52, 13 - 53, 12
Text kázání: Matouš 27, 32 - 50
Dnes, na Velký pátek, si chceme všimnout několika skutečností z tohoto pašijního oddílu, jak nám je zaznamenal ve svém svědectví evangelista Matouš. Předně Ježíš se svým křížem přichází nejprve na místo zvané Lebka. A to je vskutku velmi výstižné označení. Jedná se totiž o místo, kde všechny podoby života i jeho sláva ustávají. Zde se příběh člověka obnažuje až na samu dřeň a vyjevuje bídu a hrůzu lidského hříchu. Tady skutečně nezní ono označení - "to je člověk" - nikterak hrdě. Naopak je to místo nejvyššího studu a hanby. Nelze si představit větší bezmoc, opuštěnost a ponížení.
Ale právě na tomto místě se vyjevuje, co je vlastně evangelium. Kam až je ochotno Boží slovo, ona dobrá a radostná zpráva, sestoupit a vyhledat člověka. Kde nás Bůh každého nalézá a oslovuje. To je to jediné a pravé místo k vyslechnutí a obrácení. Že je nám to nepříjemné, až nás to trochu uráží? To je sice dobře možné, ale nic to nemění na pravdivosti tohoto výroku. Všichni totiž stojíme na podobné lebce své obnaženosti a nahoty před Bohem. V normálním životě se nám daří mnohé před druhými maskovat a všelijak si vylepšit. Ale ne tak před Pravdou samou.
Nikdo nemáme pod sebou pevnou půdu a nejsme vykročeni k zajištěnosti a trvalosti života. To je pouze klamná iluze, kterou se všichni žijící pokouší vzájemně sdílet a ujišťovat. Stačí tak směšně málo a odcházíme cestou zapomenutí všelikého těla. Pak vskutku zbývá pouze ona lebka našeho těla, ono stále přítomné memento mori - pamatuj, že zemřeš. A pouze z nepředstavitelné milosti a dobroty Boží smíme poznávat a zakoušet, že někdo jiný prožil za nás tuto vrcholnou obnaženost a bezmoc. Přijal lebku – onu hrůzu a tíseň našich životů, aby je proměnil a zakotvil na skále. Na skále svého zaslíbení a věrnosti. To je naše jediná naděje ve veškeré hořkosti a slabosti lidského údělu.
Druhá skutečnost, které si můžeme povšimnout, je ta, jak výstižně Ježíšovi nepřátelé o něm samém hovoří. Začal to již Pilát svým výsměšným nápisem. Alespoň tak chtěl vrátit židovským představitelům onu potupnou porážku, kterou mu před chvílí připravili. Byl přinucen jim vyhovět a odsoudit na smrt prokazatelně nevinného člověka a naopak propustit pověstného vězně. Ale ať si. Mají, co sami chtěli. Tady tedy visí na kříži váš král. To je postavení židovského národa pod mocí Říma. Jenom ať si někdo zkusí tuto moc nějak zpochybnit či napadnout a dopadne naprosto stejně jako tento pomatený židovský učitel. Stejně skončí všechny vaše mesiášské aspirace a bláhová očekávání na vysvobození.
A židovským představitelům nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a snést toto veřejné potupení, které jim Pilát nakonec připravil. Přesto zde však visí skutečný král. A nejenom Židů, nýbrž všech národů. Král, který je hoden opravdové úcty, slávy a vděčnosti. Tak Pilát nevědomky svědčí o této Ježíšově skryté slávě. Ale jsou zde ještě mnozí kolemjdoucí. Potřásají hlavami na znamení výsměchu a všelijak Ježíše slovně urážejí a vybízejí, aby sestoupil z kříže.
K tomu se přidávají kněží spolu se zákoníky a staršími: “Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: Jsem Boží Syn.“A zase tím nevědomky vysloví hluboké a pravdivé poznání, přestože se sami vrhají do veliké lži. Chtějí vidět zázračné a potvrzující znamení, ale nevidí přítomné znamení Boží. Neboť to je vskutku výstižná výpověď, že Ježíš může zachránit pouze všechny ostatní, ale nikoliv sám sebe. To je znamení jeho mesiášství, úkolu, který od Otce přijal. Jiné zachránil. Neboť svět, do kterého přišel, zakusil jako svět, který potřebuje záchranu. Přišel k těm, kteří se sami zachránit neumí ani nemohou, byť se tak neustále a usilovně tváří. Nechtějí si připustit past, ve které se ocitli. Ale nyní sama smrtící past padla do pasti svého zániku.
Ježíš proboural vězeňské zdi hříchu, jež nás obkličovaly. Přinášel uzdravení, vysvobození, odpuštění. Přišel dát lidem možnost nového počátku, naději, že lze začít znovu a lépe. Nyní se mohou přimknout cele k Bohu a jít dále v síle Jeho přijetí a lásky. Sami smějí přinášet usmíření tam, kde doposavad vládla pouze nenávist. Ježíš zkrátka odejmul náhrobní kameny našich temnot, abychom mohli povstat k nehynoucímu a pravému životu, k následování Boha, jež nikdy nekončí. To je Jeho evangelium, které zvěstoval všem chudým, všem naslouchajícím.
Ale to všechno činil jedině z té podmínky, že nezachrání sám sebe. Že se vzdá veškeré osobní výhody a přijme lidský úděl až po samu nepředstavitelnou mez jeho hrůzného zakončení. To bylo a je potvrzení jeho mesiášství, pravost vykonaného zachraňujícího díla. Neboť jeho smrt byla výkupným, dobrovolně přineseným za mnohé. Stala se obětí, jejíž podstatou je, že Ježíš zcela zapomněl na sebe. A touto svojí nezměrnou a bezednou láskou zachraňuje celý svět.
To však dokáže uvidět pouze toužící víra, které se náhle vyjeví ponížení a ztroskotání kříže jako čin hledající a obětující lásky Boží. Ale právě toho nebyli Ježíšovi posměvači schopni. Jiné zachránil, ale nyní je bezmocný a umírá. Nastává dusící temnota a Ježíš z kříže hlasitě volá: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? V tomto výkřiku nám zazní veškerá bolest a tragédie celého lidstva. Je zde vyjádřeno trýznivé vědomí opuštěnosti od Boha. Jedná se o chvíli nejhlubší tmy, ve které je Mesiáš Izraele skutečně opuštěn a oddělen od Hospodina.
Evangelista nám tím chce s velikou odvahou říci, že vyvrcholením Ježíšova utrpení bylo skutečné, nejen zdánlivé opuštění od Boha. Skutečné prokletí a zavržení, jakého žádný jiný člověk neokusil a jaké by ani nevydržel. A jedině v tomto tkví výjimečná velikost Ježíšova utrpení a podstoupené bolesti. V tom se právě také projevovala jeho mimořádnost, jeho mesiášství. V tomto skutečném opuštění pravého Spasitele a jediného Pána Izraele, se děje odpykání a smíření hříchů vyvoleného lidu i celého světa. Proto bylo Ježíšovo mesiášství tak odlišné od jakékoliv slávy a vnější moci, že ani jemu samému nebylo v okamžiku vrcholného utrpení nikterak viditelné. Tím byly překročeny hranice toho, co je lidsky postižitelné a zachytitelné. Z té příčiny jsou všechny pokusy o přiblížení tohoto spasitelného dění odsouzeny zůstávat pouze na povrchu skutečnosti a ulpívají tak jenom na podstoupeném tělesném utrpení. Ale to není zvěstný ani svědecký zájem evangelia.
Přesto v onom hlasitém výkřiku zaznívá ono výmluvné proč, kterým se nyní Ježíš obrací k Bohu. A snad můžeme k tomu navíc říci, že ono semitské lama - proč, se netáže především po příčině, nýbrž po účelu a cíli daného jednání. Otázka tedy v sobě může zahrnovat nevyřčený předpoklad, že na ni existuje odpověď; že cesta, po které je Ježíš nyní veden, má přes svou okamžitou temnotu přeci jen svůj světlý cíl. Ježíšův výkřik je tedy výrazem úzkostné otázky po smyslu a cíli onoho skutečného opuštění, nikoli však projevem pouhého zoufalství či beznaděje.
Tomu ovšem kolem stojící neporozumí. Domnívají se, že Ježíš volá Eliáše sobě na pomoc. Neboť podle židovského očekávání právě Eliáš má znovu přijít jako předchůdce a připravovatel konečného mesiášského království. Ale čtenář či posluchač evangelia již ví, že Ježíš volá právě k Bohu, neboť mu nejde o vnější vysvobození ze soužení, nýbrž o to, aby pronikl k cíli a účelu svého opuštění. Aby jím prošel až ke konci, který je jistě v rukou Božích.
S touto poslední důvěrou Ježíš skonal, odevzdal ducha do rukou Božích. A v tomto svém doufání a očekávání nebyl zahanben. Naopak byl ospravedlněn a potvrzen, neboť jeho vykonané dílo nebeský Otec přijal za své. A pouze díky této skutečnosti kříže přijímá i nás samotné. Pro poslušnost Jediného mohou být mnozí ospravedlněni, zachráněni. To je pro nás trvalý odkaz Velkého Pátku, stále přítomná naděje pašijního příběhu našeho Pána.
Pane náš, děkujeme, že ve své lásce jsi byl ochoten učinit naprosto nepředloženou a bláhovou věc a šel jsi místo nás cestou bolesti i utrpení až k hrozné vlastní smrti. Kvůli nám jsi se ztotožnil s naším hříchem a na svém těle jej vnesl na dřevo kříže. Svojí smrtí jsi rovněž nás osvobodil od její trýzně a vykoupil lidstvo z věčného zahynutí.
Neboť naše vzpoura byla Tebou odstraněna a navždy ponořena do oceánu Božího zapomnění. Otče Svatý, nyní již nic zlého nemusí zůstávat mezi námi a Tebou, neboť dveře Tvého království zůstávají nadále otevřeny a pozvání milosti platí pro každého, kdo je uslyší a s radostí přijme. Amen
Slovo poslání: Efezským 5, 1 - 2
Požehnání: Židům 13, 20 - 21