Čtení Písma: Izaiáš 43,8-21
Text kázání: Židům 12, 1 - 3 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
Panovník Hospodin činí něco docela nového a už to prý raší. A pro nás je vždy znovu jistým překvapivým úžasem ona stále nově prokazovaná i dosvědčovaná skutečnost, že rovněž my smíme patřit k onomu vykoupenému lidu. Svoji víru jsme proto neobdrželi ani nezískali tak nějak řečeno na zelené louce. Nejsme to až teprve my, kdo prorážejí cestu víry a bázně před Hospodinem i následování přijaté zvěsti. Proto při nás nejde o skutečnost něčeho zcela objevného, ale vždy pouze nově navazujeme na předešlé a pokoušíme se co možná nejlépe porozumět Božímu svědectví ve svojí době a prožívané přítomnosti. I když každý sám za sebe a vždy zcela osobně a jedinečně.
Právě ti všichni, na které navazujeme, nám mohou být v mnohém příkladem a velikým povzbuzením. Neboť nejsme nikterak osamoceni či ztraceni ve svých zápasech víry a prožívaných těžkostech. O tom vlastně mluví celá předešlá kapitola dnešní epištoly. Zde je poukázáno na ony Boží svědky, na dosvědčené a potvrzené svědectví jejich životů. I když vlastně žili před zjevným příchodem Kristovým, přesto byli svědky jeho utrpení i budoucí slávy. Neboť právě svojí věrností a vytrvalostí potvrzovali onen zaslíbený skutek spásy a zachraňujícího milosrdenství. A to i přesto, že sami ještě hmatatelně zaslíbení neobdrželi ani si je sebou cele neodnesli. Pouze je ve víře vyhlíželi a takto částečně okoušeli. Neboť, jak zmiňuje náš pisatel, oni neměli dosáhnout dokonalosti bez nás.
Takovými svědky jsme rovněž i my ve svojí veškeré slabosti a chatrnosti, ve svojí mnohé nedůvěře a strachu. Neboť nikoho jiného právě zde a nyní Pán Bůh nemá. A rovněž, jak nám ukazuje tento dnešní text, to všechno nezávisí pouze na nás samotných. Kdykoliv si myslíme, že jsme nějak opuštěni a vystaveni osamocení ve svých těžkostech, můžeme pomyslet na tento zmiňovaný oblak svědků vůkol nás. Na onu církev zvítězilou, jež nějak neuchopitelně i nadále kráčí s Božím lidem jeho dějinami spásy. Všechny naše zápasy a obtíže již také kdosi před námi probojovával a v nich dosvědčoval Ježíše Krista. Věrnost jeho povolání, vytrvalost v protivenstvích a zkouškách.
Právě v síle této skutečnosti můžeme a máme odhodit hřích, který nás obkličuje, a zbavit se jej dokud je čas. Neboť pozdržený hřích se na nás vždycky nějak podivně přilepí, zapatlá nás a nadále tak zůstává s námi. Stává se pro nás zátěží, přítěží, břemenem, jež nám znemožňuje, abychom pokračovali na cestě následování. Hřích nás totiž od Krista odklání a zabraňuje nám dosáhnout pravého cíle. Člověk se do něho zaplete a náhle nemůže dobře a správně pokračovat v běhu o závod svého života.
Tento životní běh je nám zkrátka určen a nemůžeme se z něho nikterak vyvléci a přijmout nějaký jiný. Jedná se tedy o závod života, o nezastupitelnost každého z nás, o tu nám Bohem darovanou možnost dorůst jednou svého lidství, jež je do každého člověka vloženo. Proto je nám zapotřebí trpělivosti, vytrvalosti i stálosti.
Trpělivosti především se sebou samými - nechtít hned obdržet cenu dokonalosti a být již „svatým“. Stát se právě tím bezchybným, o kterém máme každý svoji vlastní představu.
Vytrvalosti v započatém úsilí - nenechat se odradit případnými neúspěchy a selháními, které musíme pokorně přijmout a rovněž vydržet.
Stálosti v přijatém povolání - v kterém nám není zaslíbeno bezbolestné či pohodlné žití. Lidský život skutečně bolí a ani život s Bohem není žádnou výjimkou. Ale podstatný rozdíl je právě v tom, že i při každé bolesti a nesnázi můžeme nalézat smysl a neztratit ze zřetele společný cíl.
Ono totiž to slovíčko závod, běh, lze překládat také jako zápas nebo přímo boj. Není tím pochopitelně myšlen fyzický zápas s druhými lidmi, ale především potýkání se sebou samými a veškerou duchovní opozicí, která se může projevovat i skrze zlobu či útisk lidí, stojících právě pod vládou hříchu. Vždyť i toto můžeme přeci znát nejlépe sami podle sebe, ze svých bolestných zkušeností. Tak často chceme činit druhým pouze dobré, ale postačující moci k takovému úsilí se nám žel nedostává.
Proto je tolik důležité nehledět pouze na sebe a svoji všemožnou nedostatečnost, nýbrž na dokonalého Vůdce a Zakladatele naší víry. On je jejím stálým zdrojem i obsahem. Pouze On ji rovněž může dovésti k dokonalosti, svému cíli - sjednocení s Bohem. Ona totiž ta naše víra není tak docela jenom naše. A v tom je ukryta úžasná svoboda. Nemusíme ji ze sebe nikterak ždímat a ověřovat si stupně její vroucnosti, ale v důvěře se můžeme zaměřit k jejímu jedinému zdroji.
Z toho důvodu také Písmo mnohdy mluví o víře Ježíše Krista, bez onoho vsouvaného „v“. I sám Ježíš říká svým učedníkům „mějte víru Boží“ a ne pouze „v Boha“. Tím je totiž jasně naznačen její charakter, původ i obsah. Křesťan má vždy hledět od sebe ke svému Pánu. To jediné jej rovněž může postupně začít zbavovat zakořeněné a bolestivé sebestřednosti i všudypřítomného postoje sobeckého a zaslepeného „Já“. V tomto postoji se učíme odstupovat od sebe a vnímat druhého v jeho živoucím „Já“, které se před nás staví právě coby naše blízké a konkrétní „Ty“. K němu se bezprostředně vztahujeme.
A to platí i o našem vztahu a přístupu k Pánu Bohu. Nejde především a výhradně pouze o nás. A v tom je rovněž obsažena veliká svoboda a milost odpočinutí od všemožných nároků či nespokojeností. Náš Pán je nám jistě v mnohém příkladem. V některém svém konání je pro nás zcela nenapodobitelný a nezastupitelný, a proto je naším Spasitelem. V jiném zůstává naopak stálou výzvou k následovaní i napodobování, a proto je naším Vůdcem, Mistrem.
On se zřekl okamžité a nabízené radosti, aby mohl vyvolit radost trvalejší a sdílenou spolu s námi. Proto opovrhnul přichystanou hanbou a přijal - doslova strpěl - kříž, podstoupil ponížení a urážky. Vyšel do dusící opuštěnosti a prázdnoty, aby trpěl sám vně za branou. To všechno totiž pro něho znamenalo mnohem méně, než Otcem přichystaná náruč a objetí. Což neznamená, že si to všechno zcela reálně neokusil a nestrpěl na skutečně lidském těle a chvějící duši.
Na toto máme pomyslet a porovnat s jinými věcmi. Právě tehdy, když se cítíme ukřivděni, přehlíženi a druhými uraženi. Kdykoliv bojujeme o svoji pravdu, o svoje pojetí spravedlnosti a správný názor. Právě tehdy máme vzpomenout a porovnat, připomenout si Kristovo ponížení a odevzdat všechno do jeho rukou. Vždyť On dobře ví a rozumí. Prožil si to zcela reálně sám na sobě a nejlépe také zakusil, jak moc bolí láska.
To nám může pomoci, abychom neumdlévali a neustali tak ve svých duších. Abychom nevzdali onen zápas o náš život a nadále pokračovali v běhu o závod přislíbené věčnosti. Neboť takto ztratit odvahu totiž znamená počátek úpadku, vnitřní ochabnutí, ochromující strnulost a postupné uhynutí. A toto všechno v sobě podržet znamená přijmout zoufalství do svých myslí. A právě zoufalství je mnohými duchovními otci považováno za nejtěžší hřích, neboť právě ono Pánu Bohu zabraňuje učinit při nás duchovní obnovu a obživení. Zcela zatarasí cestu nabízené milosti a přijetí. Znemožní účinnou lítost a obrácení.
Ale nejlepším lékem na všechna tato nebezpečí je právě upřenost pohledu na našeho Velekněze a Přímluvce. Vždyť právě pro Něho můžeme a smíme přistupovat k trůnu milosrdenství, abychom obdrželi milost a pomoc v pravý čas. Neboť již nepatříme pouze sami sobě a rovněž naše spása nezáleží toliko na nás. A v tom je ukryto úžasné povzbuzení a svobodné vykročení na další cestě za Bohem, zpátky k Němu domů. Proto můžeme a rovněž máme přijímat tato povzbuzení, dosvědčovaná mnohými svědky při nás i vůkol nás.
Slovo poslání: 1. Petrova 2, 18 - 25
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26