Čtení Písma: Genesis 22, 1 - 19
Text kázání: Genesis 22, 1 - 2: Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“
Už jsme si možná navykli číst tento úděsný příběh z pohledu jeho šťastného vyústění. My přeci víme, že Abraham svoji chystanou oběť poslušnosti nebude muset nakonec dokonat. Bude včas zastaven a nalezne připravené řešení pro obdržený příkaz. Ale umenšuje to snad Abrahamův podstupovaný zápas nebo činí celou tuto zkoušku srozumitelnější a nám proto snadněji pochopitelnou?
Nemyslím, že tomu tak je. Z toho důvodu nepřestává tento příběh mnohé biblisty stále fascinovat a vždy znovu se pokoušejí o jeho další výklad a uchopení. Ať už z hlediska historického, psychologického či přímo teologického. Každý takový přístup má však svoje vlastní omezení a tudíž žádný výklad si nemůže činit nárok na úplnost. Z té stejné příčiny je tedy zřejmé, že ani naše dnešní zamýšlení nemůže být zcela vyčerpávající a pouze jediné platné. Přesto se pokusíme o ztotožnění s tímto příběhem a jeho nahlédnutí z naší přítomné situace. Neboť mnohé události z života praotců Izraele jsou určitými modelovými charakteristikami i na naší současné cestě víry a snahy o biblické následování. A to mnohdy i včetně jejich některých chyb a selhání.
Pro Abrahamovu cestu víry jsou rozhodující tři zlomové okamžiky. Předně je to vyjití do nové a pro něho neznámé země. Abraham opouští svůj dosavadní domov, jistotu zázemí i svého otce a další příbuzné. Tím se naprosto vzdává své minulosti, aby mohl začít žít v nové přítomnosti. Pokud by toto rozhodnutí neudělal, nikdy by do zaslíbené země nevstoupil. Tato nová přítomnost je proměněna narozením zaslíbeného syna. Po pětadvaceti letech čekání, mnohých zápasů i proher nedověry se konečně narodí Izák, dědic a pokračovatel přislíbeného požehnání. Ale nejprve museli oba staří manželé dojít až na samý konec svých veškerých možností a sil, aby poznali, že jedině a pouze Hospodinovo slovo je nositelem veškeré zakoušené přítomnosti. Proto jenom ono ji dokáže naplnit a uzdravit, učinit plodnou a smysluplnou.
A nakonec je to příkaz o obětování jediného, milovaného syna. Tímto aktem se Abraham naprosto vzdává své budoucnosti. Nemá ji ve svých rukou, nýbrž náleží naprosto a cele pouze Bohu. On sám je jejím garantem a uskutečňovatelem. I kdyby to znamenalo začít celé putování opět od samého počátku. I tak se může Panovník rozhodnout a Abraham je připraven jej v tomto též uposlechnout. Biblické vyprávění pojímá celý tento příběh jako zkoušku, které je Abraham znenadání vystaven. Viděno však pohledem popsaných reálií, nenacházíme zde žádnou příčinu, proč muselo k této zkoušce vlastně dojít. Nikde nám nejsou objasněny skryté Boží úmysly, jako v případě Joba, ani nečteme o žádném selhání, kterým by Abraham takovou zkoušku vyprovokoval.
To první, co nás na čteném příběhu zaráží, je Abrahamova poslušnost. Bůh mu řekl: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ Abraham se již naučil rychle odpovídat na Boží oslovení. Dobře ví o vzácných okamžicích tohoto zvláštního navštívení. Stojí již poměrně dlouho ve smlouvě s Hospodinem, aby byl připraven naplnit veškeré nutné požadavky takového výjimečného vztahu. Vztahu vzájemné vydanosti a naprosté důvěry. Proto, když jej Nejvyšší osloví, Abraham je připraven naslouchat.
A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Znovu a znovu můžeme pročítat tato stručná slova, za kterými je uschováno celičké drama Abrahamovy životní pouti. Velice rádi bychom nějak otupili ostří takového příkazu, ale nemáme jak to učinit. Slova platí tak, jak jsou právě vyřčena; nelze jim porozumět nějak jinak. Není to žádná hra na „jako obětování“, ve které jde pouze o důkaz vnitřní svobody. Ne, jedná se o poslušnost víry, jež je ochotna vyplnit i takovýto příkaz, který nenachází oporu v žádné dosavadní zkušenosti.
Předně víme, že Abraham nemá pouze jediného syna a dokonce Izák ani není tím nejstarším. Tím prvním nadále zůstává Izmael. Ale jakoby se nyní nepočítal. Jeho narození se událo coby náhradní řešení, když se již zdálo zhola nemožné, že by se Sára ještě mohla stát sama matkou. Tak nabídla svému muži svoji služebnou Hagar. Jak celá tato vynucená situace nakonec nešťastně dopadla, víme dobře.
Jedná se o výmluvný příklad toho, jak i naše rádoby nejlepší řešení jsou ve světle Božích zaslíbení veskrze špatná a nedostačující. Z toho důvodu není nyní Izmael vůbec zmíněn, přestože ho jeho otec zajisté miloval a také Hospodin se k němu sám přejně vyslovil. Neboť také on bude mít svoji určenou roli v Božím jednání s lidstvem.
Nyní se však Boží příkaz musí dotknout toho nejhlubšího a nejvzácnějšího, co se v Abrahamově srdci právě nachází. A tím je milovaný syn Izák, nositel obdrženého zaslíbení i jistota veškeré další budoucnosti. Vždyť on je nyní živoucím důkazem toho, že Bůh naplňuje své slovo a uskuteční vše dobré, co již Abrahamovi mnohokráte přislíbil – „Učiním tě velkým národem a dostaneš tuto zemi za dědictví.“ Dokud je zde Izák, pokud on dále žije, je stálou a viditelnou zárukou, že se slovo zajisté uskuteční. Proces záchrany a požehnání je nastartován, a proto ho již nic nemůže zastavit. Skoro bychom mohli říci, ať se již bude Abrahamův vlastní život ubírat jakoukoliv cestou, zaslíbení v Izákovi pokračuje a tudíž se samovolně uskuteční. I kdyby Abraham odpadl od víry a nezavršil dobře své pozemské dny, v Izákovi má viditelné zajištění již jednou přislíbené budoucnosti.
Ale je tomu opravdu tak? Jsou dějiny lidské spásy takovýmto až mechanickým procesem, jenž se nezadržitelně uskutečňuje, přestože jeho nositelé mnohdy nevydrží a odpadnou? Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá a v tomto čase ani nebude nikdy definitivní. Prozatím ještě nejsme na konci své všelidské pouti, završení dějin světa zůstává nadále teprve před námi. Přesto nám Abrahamův příběh svědčí o jednom jistém – Pánu Bohu záleží na jednotlivém člověku více, než na pouhém uskutečnění vlastních záměrů. Nejsme pouhými figurkami na božské šachovnici tohoto světa. A tak se Hospodin svého započatého jednání s Abrahamem jenom tak nevzdává. Z toho důvodu nyní Abraham dostává tento úděsný příkaz, aby jej v poslušnosti vyplnil. I tento jeho nejdražší syn náleží Bohu, pouze jej od Něho přijal ve stáří darem. Přesto se ani on sám nemůže svému otci stát odpovídající zárukou a automatickým ujištěním o zdárném dosažení cíle. Abraham musí stále znovu spoléhat pouze na Hospodina. Jedině On je pro něho pravým příslibem a nadějí, že slova vyřčené spásy dojdou svého naplnění.
Je tudíž možné, že něco podobného může Hospodin požadovat také dnes po nás? Čeká nás rovněž podobná cesta do oné země Mórija? Jak bývá již dobrým zvykem, odpověď na podobné stěžejní otázky většinou zní ano i ne. Právě završení celého tohoto jedinečného příběhu je jasným důkazem, že Bůh svatých Písem, Hospodin zástupů, lidské oběti nepožaduje. On sám je zdrojem veškerého života, a proto jej člověk nemůže uctít jeho zmařením. Po této Abrahamově zkušenosti nemůže již nikdo přijít s nárokem, že právě něco podobného po něm Hospodin rovněž žádá. Nelze tudíž utratit lidský život v Božím jménu, zaštítit se při zabití člověka vykonáváním Boží vůle. To je zřejmé poselství tohoto zvláštního a svým způsobem neopakovatelného příběhu.
Na druhou stranu může v životě každého z nás přijít chvíle, kdy Pán k nám přichází se svým bezvýhradným nárokem. S nárokem na to, co je nám právě tak velice drahé, že by se mohlo stát příčinou našeho selhání a odpadnutí. A to pro každého člověka může znamenat něco docela jiného. Ať už se jedná o naše nejrůznější partnerské či rodičovské vztahy, vlastní představy o směřování a naplnění našich životů, o skryté poklady našich tajných snů a přání. V tom všem se můžeme setkat s neúprosnou výzvou obdrženého slova. Hospodin k nám přichází se svým požadavkem, abychom mu právě toto pro nás drahé odevzdali. Od něho jsme to stejně všechno obdrželi, a tak On sám má právo to rovněž od nás žádat zpět. Někdy z toho důvodu, abychom se upřímně přesvědčili o své skutečné svobodě a časem se znovu k stejnému navrátili již v novém postavení i uchopení celého svého života. Jindy se však může jednat o takové osvobození, které bude znamenat naše vážné rozhodnutí dokázat se zříci toho, co nám bylo doposud vzácné a stalo se nepostradatelnou součástí našeho žití. Sami se proto musíme přesvědčit, zdali je pro nás Hospodin nadále ještě tím vzácnějším a nepostradatelnějším.
A proč to po nás Pán Bůh vlastně žádá? Naše ochota, poslušnost a volnost ve vztahu k Bohu je jediným reálným předpokladem pro svobodné nakládání se skutečnostmi tohoto světa. Jedině tak máme jistotu, že nám nic nezacloní ono místo, které náleží pouze Jedinému; že nevyměníme slávu věčnosti za pomíjivost stvoření; že se nespokojíme s ničím menším, než je Hospodin sám. V tomto smyslu je biblický Bůh žárlivě milující. On se o nás nemíní s nikým jiným dělit. Ne pro svůj uražený majestát, nýbrž pro nutnou podmínku naší záchrany a spásy. Pak tedy i pro nás může přijít chvíle, kdy se budeme muset vydat na pouť do své země Mórija. Tam se uskuteční naše nové setkání s Pánem, tam budeme muset vykonat svoji oběť zlomení. Ale i v takové chvíli je nám Hospodin nablízku. On zůstává stále s námi a je nám blíž, než si mnohdy sami myslíme. Právě v tom je nám Abrahamův příběh i nadále živoucím příkladem. Amen
Slovo poslání: Jakub 2, 14 - 26
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26