Čtení Písma: Ezechiel 36, 22 - 32
Text kázání: Jan 3, 1 - 8
Dokáže člověk opustit tmu své porušenosti a přejít do světla božského života? Může se vyprostit ze všech temnot své bytosti, které ho zahalují i prostupují a nechat se prosvětlit v Ježíšově světle? A je možné takovou proměnu zakusit již nyní v pozemském životě nebo je to pro nás připraveno až kdesi po smrti? Nám lidem je zkrátka přisouzeno stálé hledání a tázání, neboť toužíme po pravém a plném životě; lačníme po opravdové a trvalé lásce, jež dokáže člověka přijímat takového, jaký doopravdy je. Pochopitelně člověk toto toužebné hledání provádí mnohdy vskutku nešťastně a dokáže tak ubližovat nejenom sobě, ale rovněž mnohým ze svého okolí.
A právě evangelia jsou plná příběhů takovýchto lidí, které jejich touha přivedla k setkání s Ježíšem. Pán se nikdy takovým setkáním s těmito lidmi nevyhýbal; naopak, snažil se odhalit podstatu jejich hledání a odpovědět na jejich touhu i životní žízeň. Také dnešní evangelijní text jedno takové setkání popisuje. Nejedná se však zjevně o žádného člověka v problémech či ocejchovaného hříšným jednáním, nýbrž o představitele národní i duchovní elity. Tedy o řádného církevníka se vším všudy. A to prosím zcela doslovně a opravdově, bez nějaké známky sarkasmu či zkreslujícího zabarvení. Nikodém to myslí s Pánem Bohem naprosto vážně a celý jeho život o tom také vypovídá.
Dokonce není, jako mnozí ostatní, uzavřen do přijatého věroučného rámce myšlení, které nic nového nebo odlišného nepřijímá. Dokáže totiž správně vnímat ona Ježíšem vykonaná znamení, která svědčí o živém Bohu izraelských otců a jeho přítomném jednání. Neusoudí tedy předem - je to něco mylného, a proto scestného, co je nutné odmítnout - nýbrž jeho uvažování a dotazování ho přivádí k původci oněch vykonaných znamení.
Přichází v noci, což samo o sobě může v sobě ukrývat více důvodů. Snad se přeci jenom trochu bál o svoji pověst, možná naopak chtěl využít nočního klidu pro rozhovor a zastihnout tak Ježíše zcela o samotě. Ale pro symboliku čtvrtého evangelia nám jeho noční příchod může poukazovat na něco hlubšího. Nikodém přichází k Ježíšovi z noční tmy, přichází z temnoty lidského přebývání, mnohé naší převrácenosti a neschopnosti proměnit svoje smýšlení, jednání i častou tvrdost našich srdcí. Přichází, neboť hledá světlo, spásné východisko ze svého životního údělu a nočního tápání. Přichází, neboť touží po světle a skutečném prohlédnutí, touží po plnosti spásy.
A to je možná ona pomyslná rovina, která stále rozděluje lidstvo na ony dvě neviditelné a neuchopitelné části. A nebojme se říci, že toto rozdělení prochází neustále i mezi církvemi, ba také mezi námi samotnými. Buď je člověk uspokojený sám sebou, přijatým způsobem své existence, svým dosavadním duchovním žitím, což jej vždy pomalu začíná uspávat a činí více méně pohodlným. Přijímá za dané to, na čem postupně zůstává spokojeně stát a proč ztrácí potřebu hledat ještě něco dalšího. A nebo naopak, stále jej potom provází jistá nespokojenost, vědomí vlastní mnohé nedostatečnosti i trvalé touhy po něčem jedinečném, absolutním, po skutečné plnosti i bohatství života.
Snad právě takováto nespokojenost a touha přivádí Nikodéma v noci k Ježíši. A že nepovažuje Ježíše jen tak za někoho dokazuje svým oslovením: "Rabbi". Tak mnozí lidé zajisté sami říkali jemu, ale on tak nyní oslovuje toho, za kterým v úctě přišel. Nezačíná sice přímou otázkou, ale přesto takto zkouší zformulovat svoje určitá východiska. Ano, nikdo nemůže činit taková znamení, jestliže s ním není Bůh. Přišel jsi tedy Mistře od Něho. Ale chováš se přeci jenom trochu jinak, než by se očekávalo; stýkáš se s jinými lidmi, než by bylo nejspíše moudré; říkáš různá nevhodná a provokující slova, která zbytečně mnohé přítomné napětí vyhrocují a mohou způsobit nepříjemnosti či přímo vzbudit přehnaná očekávání.
O tomto všem touží Nikodém diskutovat, vyložit Ježíši svoje mínění a nechat jej zodpovědět připravené otázky. Na toto však Ježíš nikterak nepřistupuje. Odpovídá proto zdánlivě zcela odtažitě a stáčí směr hovoru k naprosto jiným prioritám. Ale toto míjení je skutečně pouze zdánlivé. Ježíš dobře rozpozná, že také Nikodém k Němu přichází, neboť hledá stále odpověď na tu pro něho nejdůležitější otázku: Jak mohu být spasen? Co učinit, abych mohl přijmout jistotu věčného života a bezpečně vstoupit do Božího království?
A můžeme si být jisti, že toto všechno bylo pro Nikodéma skutečně důležité. Tomu podřídil veškerý svůj život, proto studoval svatá Písma a přijímal ústní tradici otců, aby mohl pochopit a nahlédnout hloubku nabízeného života i náležitě porozumět boží smlouvě s Izraelem. Byl si vědom výjimečnosti vyvolení, prokazované milosti a lásky, a proto toužil na toto všechno co možná nejlépe odpovědět celým svým životem. Chtěl činit jenom to, co činit skutečně má, a vystříhat se tak zla v každé podobě. Miloval Boha a chtěl mu být blízko. Vzal naprosto vážně výzvu, aby hledal cestu života a vystříhal se cesty smrti.
Ježíš tuto touhu rozpoznává, a proto na ni odpovídá: „Nenarodí-li se kdo znovu - shůry, nemůže spatřit království Boží.“ Všechno ostatní je prostě málo platné, neboť pomíjí to nejdůležitější, co si nikdy nemůžeme dát sami. Je to ono zaslíbené duchovní obživení, proměna našich srdcí, vnitřní pevné rozpoznání Boha a účast na jeho pravém životě; tak jak jsme mohli dnes slyšet u proroka Ezechiele. Bez toho nejen, že člověk do království nevejde, ale ani ho vůbec neuvidí.
To jsou pro Nikodéma velice tvrdá a nepříjemná slova, ale právě jemu s jistým záměrem lásky vyřčená. Nikodém to myslí s Pánem Bohem vážně a hodně se snaží. Patří k vyvolenému národu a jeho duchovnímu výkvětu; proráží cestu mnohým dalším, kteří jej následují; je jim vzorným příkladem, že lze s Bohem opravdově a plně žít; přijímá odpovědnost za náležitý výklad Tóry a je moudrým učitelem druhým. A přesto nemusí ani toto všechno stačit. Je potřeba ještě něco mnohem více. Ale jako se člověk sám ze svojí vůle nikdy nenarodí tělesně, tak ani duchovně. To Nikodém dobře chápe, ale nechce se mu to jenom tak lacino přijmout. Ještě se tímto nevzdává.
Proto se na první poslech možná trochu naivně ptá, jak se může dospělý člověk znovu narodit. Jak zopakovat ono prvotní vstoupení do života a začít v něm zcela znovu a čistě. To přeci není možné. A pokud to nejde ani na této tělesné rovině, což teprve na oné duchovní. To je naprosto nemožné. Člověk se může jenom dostatečně snažit a usilovat, ale nic více. A tady právě jasně slyší, že to je všechno stejně málo, doslova až zbytečné, neboť to rovněž nikdy nepostačí. Pak ovšem není žádná reálná možnost, jak vstoupit do království; všechno je potom vskutku marné, neboť člověk je bolestně vzdálen od Boží slávy a napořád zaprodán vládě hříchu i smrti.
Ježíš však pokračuje dále a mluví znovu o novém narození shůry. Ale tentokrát je konkrétnější a ve své výpovědi přidává, že se jedná o narození z vody a Ducha. Jistě mluví tak, aby Nikodém mohl rovněž dobře porozumět. Co tímto slovem Ježíš nejspíše asi míní? Nikodém určitě dobře znal mnohé obřadné koupele a různá očišťování; věděl také o vstupním křestním ritu u proselytů - na víru obrácených pohanů. Jistě již také slyšel o křtu pokání, který kázal Jan, řečený Křtitel. Ale možná se domníval, že toto všechno se jej zase až tak zcela netýká. On přeci toto již nepotřebuje.
Ale tady je právě znovu veden k takovému novému narození z vody. Z životodárné vody Božího slova, které je obživené Duchem a jehož poslušnost je symbolicky manifestována vnějším ponořením a očištěním. Ovšem to se právě uskutečňuje z moci Božího ducha, neboť jedině On může obživit, učinit zvěst slova konkrétní a oslovující, umožňující onen zázrak narození shůry, z Boha samého. Pokud se toto nestane, pak tělo skutečně zůstává tělem - nevykoupený člověk zůstává nadále nevykoupeným. Ne snad pro svoji fyzickou tělesnost, která je dobrým Božím záměrem, nýbrž právě pro svoji duševní pokřivenost, uzavřenost do svého sobectví, neschopnosti milovat a žít ve své přijaté přirozenosti s Bohem. Nejedná se tedy o žádný protiklad těla a ducha, nýbrž o protiklad lidské nevykoupenosti a duchovního, božského obživení. Stojí zde proti sobě život z pouhé lidské síly a nový život z moci Boží.
„Proto se nediv, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu, shůry.“ Bez toho není možné mít podíl na Duchu života a tím dále zůstávat ve společenství s Bohem - s milujícím Otcem i s tím, kterého On poslal. Ale to se vskutku nedá pouze rozumově či věroučně uchopit; této Boží reality se nelze zmocnit jednou provždy a podržet si ji tak ve svém vlastnictví. Neboť Duch vane, kam chce. Můžeš zaslechnout jeho hlas, zpozorovat jeho působení, ale nemůžeš jej ovládat a na požádání zavolat k svému použití. On je naprosto svobodný a nelze jej zneužít, zotročit nebo si jej nárokovat pouze pro sebe. Je dán církvi, ale není pouze její. Je zde pro její službu, ale nikdy nepřestane sloužit a pomáhat také ostatním. I když na ně třeba církev bude zapomínat a přestane se o ně starat.
„Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ To ovšem nemá znamenat naši nespolehlivost a povýšenost v tzv. obyčejných a pozemských záležitostech, kdy, jak se potom někdy smutně říká, je lépe spolupracovat s nevěrcem, než s vlastním bratrem v Kristu. Tak takhle to náš Pán jistě nemyslel. Ale je zde tím vystižen onen zázrak žití a našeho přebývání v Duchu, pod jeho působením a vedením. Je to ona neustálá překvapivost života s Bohem, dobrodružství víry, do kterého jsme povoláni. Neboť právě Duch v nás probouzí ono veškeré další hledání a působí neklid, který nám nedovolí spokojit se s daným stavem věcí. A to ani u sebe, v církvi či kolem nás.
Pokud se tedy některé skutečnosti při nás a mezi námi nehýbají z místa, není to důvodem k tomu se s tímto stavem zkrátka nějak smířit a nechat to být. Připadá-li nám, že Duch snad již nějak dlouho nevane a my už více neslyšíme jeho hlas, pak je nutné učinit všechno proto, aby se toto mohlo změnit. Pán k nám jistě touží dále promlouvat, vést nás nově k pokání, proměně, stále větší svobodě i vzájemné otevřenosti. Možná čeká, jestli opravdu začneme k Němu volat. Zdali také za Ním přijdeme z naší nejrůznější temnoty, nočního tápání a s touhou jej znovu oslovíme. On, Boží Syn, nikoho nevyžene ven, žádného neodmítne; není nikterak skoupý na svá obdarování. Otec mu všechno daroval, každého člověka, spásu celého lidstva. A proto společně přicházejí k nám ve svém Duchu, abychom se mohli znovu narodit. Vždyť nenarodí-li se kdo shůry, nemůže vejít do království.
To však není žádné slovo zamítnutí či odsouzení, nýbrž přímé pozvání a naprosté přijetí. Vždyť Hospodin sám nás zachraňuje i očišťuje; co bylo při nás v troskách On znovu vybuduje; zpustošená země našich vztahů budě opět obdělána a vydá žádané ovoce. To je dílo Jeho Ducha při nás a mezi námi. Nedivme se proto, že také nám dnes říká: „Musíte se narodit znovu - shůry.“ Amen
Slovo poslání: Titovi 3,1-8
Požehnání: Numeri 6,24-26