Čtení Písma: Římanům 11, 1 - 16
Text kázání: 1. Královská 19, 1 - 13a
Velice jsem horlil pro Hospodina zástupů, ale už nemohu dál. Jsem na konci své cesty. Už dost Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové. Tak promlouvá prorok Elijáš, jedna z největších a nejúžasnějších postav SZ, a posléze i hlavní představitel, zástupce všech ostatních proroků. Touto svojí slabostí se nám velmi přibližuje a stává se tak lidštějším a pro nás též pochopitelnějším. To je zarážející skutečnost na většině biblických hrdinech, která je činí více živoucími a opravdovějšími.
Prorok Eliáš před časem dobojoval svůj největší zápas na Karmelu. Byla to veřejná manifestace Hospodinovy slávy i pevné víry a neohroženosti jeho služebníka. Ne nadarmo Elijášovo jméno vyznává – mým Bohem je Hospodin. Však také všichni přítomní Izraelci v úžasu volali: „Jen Hospodin je Bůh!“ Nyní však je sám Elijáš znovu na útěku. Pokud snad byl král Achab scénou na Karmelu ohromen a nalomen, ne tak jeho žena Jezábel. To právě ona stojí za veškerým duchovním smilstvem, kterého se v Izraeli lid smlouvy dopouští. Ona přivedla do země baalovy proroky a vede vyhlazovací válku proti Hospodinovým vyznavačům. Z toho důvodu poprava baalových proroků vyvolala její hněv a planoucí touhu po pomstě. Slibuje proto Elijášovi stejný úděl, kterého se dostalo oněm pobitým prorokům. A ten se má hned zítra naplnit.
A Elijáš již náhle nemá sílu bojovat dál. Ví dobře, co Jezábel dokáže. Proto odchází, aby si zachránil holý život. K čemu to nakonec stejně celé bylo? Ani po takovém vítězství se nic nezměnilo a v zemi nadále vládne tato dračice. Eliáš je tedy znovu na útěku. Čeká ho dále život v úkrytu a podivná hra na schovávanou, při které nalezený zaplatí svým životem. Docela dobře rozumíme jeho strachu, obavám i touze utéci odtud honem pryč.
A tak se vydává směrem na jih. Prochází Judskem, ale ani tam se nikde nezastavuje a putuje se svým mládencem stále dál. Ale prorok Elijáš potřebuje být úplně sám. Proto, když dorazí do Beer-šeby na samé jižní hranici Judského království, mládence propouští a zanechává ho tam. Dále již putuje Elijáš pouze sám. Jde celý den pouští zahloubán do svých chmurných myšlenek a roztrpčenosti.
Když na večer přijde k nějakému keři, usadí se pod ním a má jediné přání - rychle zemřít. Utéci z této nešťastné situace, odejít nadobro pryč, na všechno úplně zapomenout a sám být též všemi zapomenut. Pozvedne svůj hlas a řekne Hospodinu: "Už, dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." Jsem na tom úplně stejně jako oni, Panovníku, neboť jsem nakonec ani já ničeho nedosáhl. Země je nadále pod správou zlého a já sám jsem už zcela vyčerpán, unaven až k smrti. Můj život dohořívá, tak prosím sfoukni jeho svíčku a vezmi mě odtud k sobě.
Ale Hospodin tentokráte Elijáše nevyslyší. Na prorokovo slovo přestal padat z nebe déšť a nastalo drastické sucho. A opět jedině na jeho slovo nebesa vydala vláhu a země byla zachráněna. Nyní jsou však Elijášova slova nevyplněna a Bůh mu neodpovídá. Nebesa nezvykle ztichla a nadále mlčí. To však přesto neznamená, že by Eliáš snad volal do prázdna, nebo že Panovník nenaslouchá tomuto jeho lkání.
Elijáš z únavy usíná a noří se do oné malé smrti, jíž je náš spánek. A myslím, že tomuto znavenému chlapíkovi dobře rozumíme. Možná jsme se již sami ocitli v podobné situaci, kdy už neočekáváme vůbec nic, přejeme si pouze zemřít a zapomenout. Kdy nevidíme žádné východisko, všechna řešení jsou stejně špatná, zbytečná a těžká malomyslnost zmáhá naši vůli i chtění. Ale pokud my již ničeho neočekáváme, nevyhlížíme Boží jednání a nechce se nám už činit vůbec nic, neznamená to ještě, že také Hospodin přestává s námi jednat. Tak tomu nikdy není. A přesvědčí se o tom brzy i prorok Elijáš.
Elijáš spí, ale v tom se ho dotkl Boží posel a probouzí ho. Má pro něho jasný příkaz: "Vstaň a jez!" Elijáši postav se znovu do života a přijmi nutný pokrm k jeho dalšímu trvání. Elijáš se rozhlédl, a hle, u hlavy mu leží podpopelný chléb a láhev s vodou. Pojedl, napil se a znovu usnul.
Jak úžasná je tato naše schopnost dokázat odpočívat a znovu se nořit do vnitřní říše snů a fantaskních představ. Posel však zasahuje podruhé. "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" Ještě jsi nedošel, Elijáši, stále nejsi na konci své cesty, tvůj úkol neskončil. Proto nebudeš odvolán, jak si přeješ. Naopak, Nejvyšší nadále potřebuje tvých služeb. To byla ona Boží odpověď na prorokovu modlitbu.
Elijáš vstal, znovu pojedl, napil se a šel v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Těchto 40 dní nám připomíná Mojžíše a jeho dobu strávenou na hoře v blízkosti Boží. Ale také Ježíšovy dny na poušti po kterých prochází zkouškou pokušení. K takovému pobytu na poušti, místě mnohých zápasů a přemáhání, je potřeba nadpřirozené božské posily a pomoci. To nám představuje onen darovaný pokrm a nápoj.
Elijášova cesta má však daný směr a cíl. Přijde proto až na místo, které mu bylo určeno. Tam vchází do jeskyně, aby v ní přenocoval a vzápětí také okamžitě usíná. Ve spánku je Pánem osloven a zaznívá k němu jasné slovo: "Co tu chceš, Elijáši?" A Elijáš má nyní příležitost vylít své srdce, vyslovit všechnu svou hořkost i zklamání. Zároveň skládá účty ze své služby. Proto z něho již nemluví pouze slabost a malomyslnost. Nyní také promlouvá jeho horlivost pro Hospodina.
"Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen já sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mně o něj připravili." Elijáš může vyjádřit své vnímání a pochopení celé situace, vylíčit všechno její zoufalství i beznaděj. Hospodin na jeho nářek hned neodpovídá, ale později mu bude předloženo Boží vidění celého současného stavu, jaký v Izraeli panuje.
Nejprve má však Elijáš udělat bezprostřední zkušenost s Bohem. Jeskyně není místo, na kterém se mu Bůh chce ukázat. Musí vyjít do volného prostoru. "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A Elijáš vychází, aniž by co řekl, v síle své poslušnosti, která se v něm vždy znovu mocně projevuje a vede ho dle Božího příkazu z jednoho místa na druhé. Dosud měl vždy někam jít, aby tam něco učinil; nyní je mu oznámeno něco jiného: má vyjít ven, aby se setkal s Bohem, který se chce setkat s ním.
A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem však přicházejí znamení a jsou to samé předzvěsti. Přichází silný vítr, rozervávající zemi, jakoby se silné nebe sklánělo nad zemí. Přichází zemětřesení, jako znamení, že země nemůže odolat náporu větru. Jaký strach pociťuje Elijáš při těchto událostech se neříká. Bůh v nich není, jsou to pouze svědectví jeho moci, hrozby. Uprostřed těchto hrozeb nadále přebývá Boží dobrota. Hospodin nenechává svého služebníka, aby v bouři a zemětřesení zahynul, neboť má být nadále svědkem.
Pak přichází oheň. Elijáš poznal moc, kterou Bůh může ukázat v ohni, když oheň strávil zápalnou oběť politou vodou a pozřel vodu i okolní kameny. Ale teď v něm Bůh není. Bůh nestravuje. Pak přichází On sám jako tichý vánek a prorok si zahalí svou tvář. Toto setkání se ještě neděje v tělesném patření, neboť Bůh se ještě nestal člověkem. Neukazuje se, ale přesto je v ševelícím větru. Elijáš se tam však nedívá. Nedostal žádné jiné pokyny, než aby byl zde. Ale on ví, že si musí zahalit tvář, že by pohledění bylo nesnesitelné, že je Bůh zatím nechce.
Elijáš nechává Pána projít kolem sebe. Stojí tam, kam ho Bůh postavil, a poznává Jeho přítomnost. Víc se neděje. Ihned Hospodina poznal. Poznává ho nejen z protikladu, že nebyl v bouři, zemětřesení a ohni, ale především v plnosti jeho přítomnosti. Jedno takové setkání stačí; prorok si už nechce vyprošovat nic víc. Bůh dává přemnoho, vždyť kráčí kolem. Je zde určité poznání; je pravdivé, ale děje se zahaleně, aby v ničem nepředcházelo zjevení při příchodu Božího Syna. Zároveň se stává znamením lásky Boha Otce k svému prorokovi, jemuž potvrzuje charakter života ze zaslíbení. Elijáš smí, ale zároveň i musí zůstat prorokem v plném slova smyslu.
Později se hlas větru stane promlouvajícím slovem a prorok se dozví další úkoly a poodhalí více smysl svého poslání. Pochopí, že Hospodin nadále panuje a proto zachová v Izraeli sedm tisíc svých věrných. To je číslo plnosti, jež zůstává příslibem, že všude tam, kde se rozmáhá hřích a vzrůstá nepravost, nepřestala působit k záchraně Boží milost. To je jediná naděje pro nás a naši přítomnou dobu. Hospodin může proměnit život této země a učinit s našimi národy veliké věci.
Ale najde zde Pán ještě ty, kteří jsou ochotni za Ním jít na svůj Choréb a vystavit se tam Jeho přítomnosti? Dokázat čekat až uslyší onen tichý hlas ševelícího vánku? To je trvalá výzva tohoto úchvatného příběhu, jež k nám osobitě promlouvá a znovu se nás dotýká. Ale odpověď na toto oslovení již zůstává na nás samotných. Amen
Slovo poslání: Židům 12, 18 - 29
Požehnání: Numeri 6, 24 - 26