Židům 11, 8 - 10: Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Vyjdi a půjdeš do země, jež se ti má stát novým domovem. Opusť to všechno, na co sis již zvykl a přijal, přeruš dosavadní způsob života. Odděl se od všeho známého a zajištěného, vydej se na cestu a jdi až na místo, které ti ukážu. Ano, to je úžasný Abrahamův příběh, ve kterém se on sám stává praotcem všech věřících. Praotcem následovníků ve víře a podobných pozemských poutníků, kteří se doposud s ničím vezdejším nespokojili a nadále proto očekávají ještě něco více. Je praotcem těch, kteří neustrnuli ve svém dosavadním hledání, nesnaží se zde natrvalo zabydlet a ukončit své stálé tázání a putování.
Ale na počátku vždy stojí a působí Boží oslovení. Svrchované povolání k životu, k jeho další proměně a růstu. Je zde trvale přítomna božská výzva, abychom také my vyšli na cestu a nespokojili se s již jednou dosaženým cílem. Aby se nám Kristovo evangelium nestalo skutečností přeci již dávno dobře známou, jež nás tudíž jenom stěží dokáže ještě něčím zaujmout či překvapit. Abychom snad nerezignovali ve svém žití a již v něm nedokázali nacházet cokoliv nového. Pak se může nakonec také stát, že zcela ochabneme a neočekáváme v našem světě a od života už naprosto nic. Jak od sebe, tak od druhých, a nakonec ani od Pána Boha.
Abraham ve víře uposlechl, když byl Bohem povolán. A skutečně jenom živoucí víra dokáže uposlechnout, vykročit a jít. A jedině ten, kdo uposlechne a vyjde, zajisté skutečně věří. Co však takové uposlechnutí může znamenat konkrétně pro nás? Máme věrně a bezezbytku napodobit Abrahama a také se vydat na cestu někam do neznáma? A kudy a kam taková cesta vlastně vede? Abraham vyšel a opustil svůj dosavadní domov. Biblická víra je tudíž pohyb, nové vykročení a připravenost k činu. Neboť člověk již nemůže spoléhat na své dosavadní zázemí. Přitakat Boží výzvě znamená, že začínáme být svobodni od své zabydlenosti a zajištěnosti. Již nemáme na prvním místě to všechno nám známé, blízké, ošahané, co zakládá a vytváří naše jistoty a pocity bezpečí.
Takové přehodnocení je pro nás většinou nepříjemné, často i přímo bolestné, neboť nám není vůbec vlastní. My jsme naopak velice rádi, když máme všechny věci pod kontrolou a víme naprosto přesně, co a jak bude dále následovat. Když se můžeme spolehnout na zaběhaný řád věcí, který zkrátka funguje a platí. To je ovšem stejně pouhá iluze, neboť nic takového v tomto lidském světě zkrátka není. Naopak, stačí tak maličko a všechno může být rázem úplně jinak. Víra toto ví, a proto pokorně a s důvěrou přijímá úděl svého prozatímního putování. Putování, jež ve svém vrcholném okamžiku přejití se bude muset dokázat oprostit a opustit naprosto všechno, dokonce i své vlastní žití.
Abraham se vydal na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Spolehnul se více na obdržené slovo než na svou prozatímní zkušenost. Uvěřit znamená začít žít ze zaslíbení a ne jenom z toho, co kolem sebe vidíme. Značí to přestat hledět na svoji slabost a omezení, na svoje nepatrné síly a možnosti. Poodstoupit od své zakoušené přítomnosti a připustit uskutečnění možné změny i začátek něčeho zcela nového.
Jsme na životní cestě a putujeme. Jdeme do země, kterou nám Hospodin teprve ukáže. A to je otázka nejenom nového a neznámého prostoru, nýbrž především nového, teprve přicházejícího času. Až se tak skutečně stane, tehdy nám bude Hospodin velice blízko. Cílem pro nás zůstává tento nastávající čas, doba trvalé Boží přítomnosti, kdy Pán bude přebývat mezi lidmi a oni budou jeho lidem. On sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.
Občas z této zaslíbené budoucnosti zakoušíme již jakousi předzvěst a závdavek toho, co je pro nás připraveno. Prožijeme potěšení, pocítíme dotek uzdravující božské milosti. Pak je náhle pro nás skutečnost zaslíbení velice blízká, reálná, prostupující a proměňující naše vezdejší žití. Za tímto cílem se tedy vydáváme. Prozatím jsme však nadále na cestě a veškeré pokusy o trvalé usazení končí nezdarem.
Tento cíl totiž nelze uchopit a násilně vtáhnout do přítomného věku. Jak takové panovačné pokusy nakonec končí, víme z nedávné historie velice dobře. Napořád se tudíž ve víře vykláníme dopředu ze své prožívané současnosti a poměřujeme ji s tím, co teprve k nám přichází. Takový výhled neznamená žádné její znehodnocení, nýbrž naopak propůjčuje jí stálé vědomí důležitosti a odpovědnosti. Neboť vždy znovu jsme jako lidé konfrontování s tím, co všechno býti má, ale prozatím mezi námi stále není. Proto máme k nějaké všelidské spokojenosti a odpočinku ještě příliš daleko.
Abraham věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec. Abraham prochází zemí, ve které si musí připadat jako vetřelec a v níž mu nepatří vůbec nic. Přesto staví svému Bohu oltáře a vzývá Jeho Jméno. Ve víře zabírá tuto zemi pro Hospodina, který mu ji ve svém příslibu dává. Země přináleží Pánu a On sám rozhodne, kdo v ní bude sídlit. Na kom se ve svůj čas naplní zvěstované zaslíbení.
I naše země, náš celý svět, patří jedinému Pánu. Také pro nás platí zaslíbení dobré budoucnosti, výhled přicházejícího Božího království. Jeho nynější působnost však často naráží na naši neochotu a nezájem, je ze všech sil hledat a toužebně očekávat, i na houževnatý odpor nepřítele. Z toho důvodu také my zatím nadále stavíme své duchovní oltáře a zabíráme celou zemi zpět pro Hospodina. Vyznáváme skutečnost Kristova díla, šíříme zvěst Jeho evangelia. Přemáháme ďábelské lži pravdou Božího slova, jež jediné nás osvobozuje a přináší do lidských životů světlo naděje i doufanlivého očekávání.
Abraham dobře ví, že se ho vyřčené zaslíbení bytostně týká, neboť skrze něho má být rozmnoženo na mnohé národy. Jak však vypadá jeho přítomná situace? Bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení. Nositelé zaslíbení přebývají ve stanech, mají daleko k nějaké trvalé usazenosti. Synovec Lot to zkusí a víme, jak to nakonec s ním i jeho dcerami dopadne. Ne, Abraham se ani v této zaslíbené zemi nedočkal bezpečné zabydlenosti, zajištěnosti. Není mu dopřáno opustit způsob života pastevce a kočovníka.
To je výmluvný předobraz, že ani zemi zaslíbenou nelze jednoduše ztotožnit s oním přislíbeným cílem. Praotcové jsou v ní, a přesto na plnost zaslíbeného života nedosáhnou. Zde prožívají své zápasy a zkoušky víry. Nesmějí však toto své přítomné žití jednoduše ztotožnit s tím, co teprve ve víře očekávají a vyhlížejí. A tak se trvale nikde neusazují. Jsou stále v pohybu. Pravda, mnohdy kvůli svým selháním a chybným rozhodnutím, ale vždy znovu na cestě následování a víry, neboť Hospodin je neopouští. Nikdy se ovšem neodvažují položit pevné základy, usadit se na nějakém místě napořád. Míjejí mnohá města, sami však do nich nevstupují. To není místo vhodné k jejich přebývání.
A proč vlastně ne? Abraham totiž očekával ještě něco více. Proto upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Tak přeci jen nakonec město. Ano, ale nebude postavené z lidské snahy o zajištěnost, samostatnost a uzavřené, soukromé přebývání. Zde si musíme uvědomit, že město je v biblické symbolice obrazem pro lidskou opovážlivost, nezávislost, a tím i odcizení Bohu. Domy v něm jsou budovány pro vyvýšení lidské důstojnosti, domýšlivosti a vzdálenosti od Boha. Města se stávají symbolem lidské zkaženosti a pýchy. Vrcholem takového protibožského postoje je potom město Bábel a nešťastná stavba jeho věže. Tato snaha nevede nakonec k lidskému sjednocení a oslavení, nýbrž naopak jenom k další roztříštěnosti a neschopnosti se spolu domluvit. A ze zamýšlené brány boží se stává onen posměšný blábolov.
Na druhé straně se však má stát Jeruzalém místem Božího přebývání a radostí Izraele. Biblické dějiny začínají zahradou v ráji a končí městem, sestupujícím z nebe na zem. Pozemský Jeruzalém je symbolem nebeského Jeruzaléma a předobrazem lidského vykoupení. Ovšem podobně, jako se člověk nemůže zachránit vlastní silou a spasit sám sebe, musí i zde přijít ke slovu Boží zásah a jednání. Jenom Duch svatý může proměnit bábelské zmatení jazyků ve fungující společenství Boží rodiny.
Pak se nebeský Jeruzalém stane nejen svatým střediskem rozptýleného Božího lidu, ale i středem nového světa, který stvoří Bůh. On sám si v něm učiní příbytek, a proto v něm nebude žádného chrámu. Ten již nebude potřeba, neboť celé město je vlastně takovým jediným chrámem. Zde dochází odvěká lidská touha po nebi i nové zemi svého naplnění. To je náš cíl, který prozatím nedokážeme lépe popsat či jinak vystihnout. Přesto se o to dodnes mnozí výtvarníci a hudebníci pokoušejí. A je tomu tak dobře. Tím vším jsme upozorňováni, abychom nezapomněli, že ono více, ony trvalé základy, to vše je teprve před námi. Proto se zde zatím nemůžeme natrvalo usadit. Náš život je stálou cestou a putováním. Putováním za Bohem, který sám prošel celičkým lidským žitím. Jeho proto následujeme a napodobňujeme. Tím je našemu údělu propůjčena velikost, každému člověku svěřen důležitý úkol i zaslíbena nepomíjející sláva.
Slovo poslání a požehnání: Efezským 1, 15 - 23, Numeri 6, 24 - 26