Lukáš 22, 31 - 34: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“
Mistr se svými učedníky právě slaví hod velikonočního beránka a zrádce před chvílí odešel do tmy. Ovšem zbylí učedníci stále ještě nechápou k jakému završení tento večerní děj vlastně směřuje. I v této pro Ježíše tak pohnuté chvíli jsou schopni se přít o to, kdo z nich je asi největší. Komu má přináležet větší úcta. Má to tento rabbi vskutku podivnou skupinku svých stoupenců a následovníků.
A jsme-li sami k sobě upřímní, tak velice dobře víme, že ani s námi to Pán Ježíš zrovna nevyhrál. Také my jsme prozatím stále ještě plni sami sebe, dojemné starostlivosti o svoji úctu a čest. Nemáme rádi, když nás někdo přehlíží a nebere dostatečně vážně. Chceme mít vždy poslední slovo, neboť my tomu přeci rozumíme nejlépe. Nakonec se člověk přeci musí vždycky spolehnout sám na sebe, na svoje síly a schopnosti.
Jenomže tento dnešní příběh je pro nás velkým varováním, upozorněním, jež nás má přivést k určitému vystřízlivění a pokoře. Ona ponižující cesta učedníka Petra je z části cestou každého z nás; a dokonce si troufám říci, že bez ní není pravého obrácení a odevzdání Bohu. Neboť poznání Boží jde ruku v ruce s rozpoznáním pravdy o nás samotných. A tady se nelze vyhnout osobnímu zlomení, bolesti a pláči.
To první, čeho si na celém tomto příběhu posledního večera můžeme všimnout, je Ježíšova úžasná trpělivost a láska. Znovu a znovu vysvětluje učedníkům smysl povolání, ke kterému si je vyvolil. Dokáže snášet jejich všemožné nepochopení i marnivé osobní ambice. Snaží se je připravit na následující trýznivé okamžiky; nemá totiž starost sám o sebe, ale především o své učedníky, aby je příští události neochromily a nezahubily jejich víru.
Proto místo rázného napomenutí, se za ně modlí a přimlouvá. “Šimonem, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsme však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.“ Ježíš tím vlastně říká - Pán Bůh dovolil ďáblu, aby všemožným utrpením a zklamáním útočil na vaší víru ve mne. Toho zkrátka nebudete uchráněni. To je součástí Kristova následování, přináleží to ke každé upřímné snaze o duchovní pravdivost a hloubku. Naše víra a důvěra k Bohu je příliš drahá na to, aby nebyla vystavena všemožným tlakům a tísním. To je realita křesťanova života.
Ale Ježíš se přimlouvá za víru svých věrných. Zde je osloven Petr jako představitel a mluvčí celého kruhu učedníků. Ale jsem přesvědčen o tom, že tato slova říká Pán vždy znovu ke každému z nás. Vždyť z janovských listů známe, že máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. Ano, On své poslání dovršil a zvítězil, proto jedině On se může za nás přimlouvat a bojovat. Naše víra v Krista je v celém svém rozsahu také Jeho vlastní záležitostí. On sám je jejím Vůdcem i Dokonavatelem. Neboť spoléhat pouze na pevnost a statečnost vlastní víry je nejsnadnější cesta k odpadnutí a zklamání. Nad Bohem i nad sebou. Ale víra má nejenom svůj božský obsah (tzv. předmět své víry), nýbrž také svoji kvalitu, charakteristiku. Je to víra Boží. A jenom taková může mnohé překonat a obstát.
“A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ To je poněkud překvapivé, když si domyslíme, komu to Ježíš zde vlastně říká. Vždyť Petr patřil k jeho prvním učedníkům. Minimálně po dobu jednoho roku jej neustále následoval, byl se svým Mistrem tak říkajíc vstávaje i lehaje. Zakusil moc Ducha svatého a skrze jeho službu se uskutečnily mocné Boží činy. A přesto má své plné obrácení teprve před sebou.
Je nám proto docela pochopitelná okamžitá Petrova reakce. Vždyť už přeci s Ježíšem zakusil mnohé, tak o jakém obrácení se tu mluví? „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ A nemusíme pochybovat o tom, že Petr myslí svá slova naprosto vážně. Nedokázal si prostě představit, jaká síla by jej mohla oddělit od jeho milovaného Mistra. A skutečně ve chvíli zatčení bude připraven bojovat a vytáhne meč. Ale prozatím ještě nepočítal s nepřítelem zrádně ukrytým ve svém nitru.
A tak se mnohdy děje i nám samotným. Jsme sami zaskočeni právě z té strany, odkud očekáváme pevnost a oporu. Ve chvílích milosti si říkáme, že již nás nic nedokáže oddělit od Boží lásky, že vždy zachováme poslušnost a věrnost. A stačí tak velmi málo a my jsme opět na tvrdé zemi, rozlámáni ve své křehkosti i slabosti, ve své neschopnosti vytrvat.
A protože Ježíš toto všechno dobře ví, nebude Petra nikterak přesvědčovat. Chce ho jenom připravit na onu přetěžkou chvíli bolestného prozření a poznání vlastní zbabělosti a nevěrnosti. Ten, který byl odhodlán tasit meč a bít se, bude za krátkou chvíli zapírat a zříkat se svého Mistra. Ne, on ho přeci nezná, s ním nemá a neměl vůbec nic společného.
Ale naštěstí Ježíš zná Petra a je s ním spojen pevným poutem. Proto může vyřknout své prorocké varování: „Pravím ti Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“ Je opravdu s velikým podivem, že církev zachovala tato slova i příběh Petrova selhání. Nebylo by mnohem lepší něco tak ponižujícího zamlčet a raději již více nepřipomínat? Tam, kde jde pouze o lidskou čest a domnělou důstojnost, by to zajisté lepší bylo. Vždyť je to tak nepříjemné a trapné. Ale když v evangelium jde o čest a důstojnost Boží, které se naplní tím největším ponížením a potupením. Jedině to je totiž možná cesta i k následnému lidskému oslavení a spáse.
Ale nejprve musíme zakusit onu hořkou pravdu o nás samotných. Pravdu o vlastní slabosti, úzkosti, bojácnosti. O neschopnosti vytrvat, přetrvat všemožné těžkosti a obstát ve vlastní síle. A čím se člověk více takto na sebe spoléhá, tím může být jeho prozření nepříjemnější. Pak nás jako Petra čeká pláč, zármutek i zklamání. Ale jedině skrze poznání vlastní slabosti se můžeme stát účinnou posilou druhým v jejich vlastních zápasech a těžkostech. A jiné cesty zde pro nás zkrátka není. Na to mají naše životy před Pánem příliš velkou cenu, než aby nás nebeský Otec ponechával v omylu a v iluzích. Vždyť jedině pravda Jeho slova nás osvobozuje a činí skutečně volnými. Svobodnými od mnohých představ a nároků, které všichni nadále máme.
Slavíme dnes první neděli v začínajícím postním období. Má to být pro nás čas zpytování, pokoření a přiblížení k Pánu. Abychom ještě více mohli zakusit milost Boží a otevřeli se Pánu a jeho slovu. Ale buďme připraveni i na tu skutečnost, že zároveň se nejvíce dozvíme o sobě samých. A nebývají to záležitosti nikterak příjemné. Ale to není důvod k zoufání, nýbrž ještě k většímu spoléhání a důvěře. Vždyť Pán Bůh to o nás již všechno ví a přesto nás přijímá a miluje. Ujišťuje nás svojí přízní a prokazovanou dobrotou. Abychom tak i z dnešní svátosti přijali posilu a povzbuzení do příštích dnů. A mohli tak slavit nastávající velikonoční svátky, ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.
Pane náš, děkujeme za Tvoji velikou trpělivost, laskavost i starostlivost, kterou nám neustále prokazuješ. Vždyť Ty sám zakládáš, vedeš a dokonáváš naši víru. Nemůžeme se proto spoléhat na svoje schopnosti, sílu či věrnost. Děkujeme za milost, že všechny naše propady a klopýtnutí se nám mohou obrátit k dobrému a vést nás ještě blíže k Tobě. Pak se můžeme sami stávat citlivými a být účinnou pomocí i povzbuzením pro ostatní kolem nás. Prosíme, naplň svojí milostí tento předvelikonoční čas a vyučuj nás, abychom ve svém konání zůstávali v otevřenosti před Tebou. Amen
Slovo poslání a požehnání: 1. Petrova 1, 3 - 9, Numeri 6, 24 - 26