Marek 8, 34-38: Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Byla to jedna z prvních evangelizací. Na podobné akci je vždy potřeba rychle přitáhnout posluchače a získat jejich zájem. Ve stručnosti objasnit hlavní a důležité prvky svého zvěstování. Barvitě ve svém poselství vylíčit výhody a připravená dobra, podnítit fantazii i touhu po slyšeném. Nadchnout shromážděné lidi a vést je k rozhodnutí a odevzdání.
Víme, že přesně takhle to nějak dnes funguje. Život s Bohem či práci s prosperující zahraniční firmou je potřeba vylíčit přitažlivě a jednoduše. To, co se zde zaslibuje, platí pro každého a není nutné se ničeho obávat. Je to jedinečná a snadná cesta z trápení i úzkostí; hojnost požehnání i bohatství je připravena a je možné si pouze brát. Zaplatí totiž jiní. Jenom hlupák váhá a připravuje se tak sám o pohodlný a nenáročný způsob života. Jistě by stálo za větší pozornost a hlubší sociologickou sondu, kolik mají společného tyto dnešní druhy náboru, ať se již jedná o propagaci nových výrobků nebo o ryze náboženský produkt. Někdy si je totiž obojí až mrazivě podobné.
Ale nechceme si dělat legraci z druhých nebo se navážet do jiných podob křesťanského následování. Ono nám bohatě postačí to, co jsme dnes slyšeli ve čteném evangeliu. To je totiž slovo, jež se nás nepříjemně dotýká a vede k rozhodnutí. A jeho závažnost i náročnost je vskutku veliká. Mluví se v něm o zapření i ztrátách, o nesení kříže a odvážném přiznání tehdy, kdy se druzí lidé obávají a stydí.
Předně je zajímavá ona skutečnost, že spolu s učedníky volá Ježíš k sobě i zástup ostatních. Tito lidé jej sice pravidelně doprovázeli, ale vždy tak trochu z povzdálí sledovali, jak se vše bude vyvíjet dále. Byli zvědaví, ale nechtěli si zase příliš zadat. Rádi si nechávali pootevřena zadní vrátka, aby mohli případně ještě stačit rychle vycouvat. A myslím, že mají naše pochopení. Vždyť i my jsme rovněž takoví a jsme jenom rádi, když jsou nám naše jistoty blízko a tudíž kdykoliv k dispozici.
Ale je zarážející, jaký způsob zvěstování nyní Ježíš zvolí. Skutečně s tím nedělá žádné okolky, přímo zástupy oslovuje a vede je rovnou k rozhodnutí: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Slovo závažné a přespříliš těžké ve své obtížnosti. A říká je přitom ten, komu záleží na každém lidském životě a touží proto každého člověka přivést do zachraňujícího obecenství s Bohem. A přesto volí tato náročná slova, která jistě mnohé odradí a zaženou.
Ať se již sami počítáme k onomu zástupu nebo přímo k učedníkům, slovo platí také dnes pro nás. Pokud chceme vytrvat na cestě Kristova následování, tak první, co slyšíme, je slovo o zapření. Zde ve významu vzdát se něčeho či někoho. Ovšem koho se máme takto vzdát? No nejspíše sebe samých. Máme se vzdát domnělého vlastnictví svých životů, svých představ i nároků. Proto není tudíž divu, pokud hned po tomto apelu následuje slovo o kříži. Jak ale máme tomuto kříži porozumět a kde ho můžeme pro sebe nalézt a přijmout? Pro život s Bohem platí jedno zásadní stanovisko – není vůbec nutné si nějaké kříže začít sám obstarávat. Postačí totiž jedno jediné: Přitakat Boží vůli ve svém životě. Přiznat se tak k svému ukřižovanému i vzkříšenému Pánu, vzít vážně vlastní cestu následování Krista. Vše ostatní již přijde časem samo. Ještě si mnohokrát vzpomeneme, až se bude naše vůle a chtění, či spíše nechtění, křížit s onou Boží vůlí pro naše životy. Kdy si nebudeme moci zařizovat věci pouze po svém a rozhodovat se tak, jakoby záleželo jenom na nás. Tento osobitý kříž nám bohatě vystačí až do konce naší pozemské cesty.
„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ Bratři a sestry, kdo z nás by nechtěl zachránit svůj život? To je přeci naprosto jasné. Ale Ježíš zde přichází s neslýchaným nárokem. To je políček do tváře všem, kteří Ježíše obdivují pouze jako velikého člověka a učitele. Buď je Ježíš skutečně tím, kým nám Písmo říká, že je, nebo se jednalo o největšího podvodníka a manipulátora. Neboť žádný člověk si nesmí pro sebe nárokovat takovouto podřízenost druhých lidí.
Ano, žádný člověk to skutečně nesmí. To může pouze ten Jediný, který sám rovněž dává všanc naprosto všechno a nabízí své přátelství, odpuštění i záchranu. Pak opravdu platí, že kdo se pokouší prožít svůj život pouze po svém, ve skutečnosti ho promarní. Kdo se chce vyhnout nebezpečí a riziku za každou cenu, a tak si zachránit či vlastně jen prodloužit tento pozemský život, ten jej nakonec ztratí. Je to naprosto zřejmá, byť nepříjemná logika. Neboť smyslem našeho žití je láska ve své nejrozmanitější podobě, jejímž základem zůstává ponížení a oběť. Ochota nést ztrátu, aby druhému mohlo být lépe. Bez tohoto naplnění se míjíme se svým původním určením. Komu však není zachování vlastního života poslední hodnotou, ten přijme pravý život a smrt nebude znamenat jeho konec.
V takovémto odevzdání je přítomna záchrana, o které hovoří slovo Kristova evangelia. Pokud se na toto slovo dokážeme spolehnout více než na své vlastní úsudky a rozumové závěry, pak smíme zakusit jeho působnost. To neznamená žádný snadný a pohodlný život, kterému je vzdáleno veškeré utrpení a bolest, ale je to život, jenž je trvale zakotven v Bohu a vrůstá tak do věčnosti. Právě to nám napomáhá unést mnohé těžkosti, tíseň i protivenství, jež doprovázejí naše vezdejší putování.
„Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?“ Zde se ukazuje cena života prožitého v perspektivě království Božího. Potom je hodnota každého lidského žití vpravdě nevyčíslitelná. Je tak vysoká, že ji Pán Bůh může vyvážit pouze sám sebou. Ponížením a umenšením ve svém vtělení, dobrovolně přijatým utrpením a opuštěností v lidské smrtelnosti. Ale neztratit svůj život paradoxně znamená nejprve se ho vzdát. To je možné pouze v proměně celého našeho osobního postoje, kdy se z majitele měníme v obdarovaného. Jedině jako dar lze přijmout naše vlastní životy a tím je trvale zabezpečit a neztratit. Kdykoliv se jich naopak chceme zmocnit coby kořisti svého nároku, pak o ně stejně přicházíme, neboť je nedokážeme udržet ve svém vlastnictví.
„Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ Tak to je skutečně vrcholná tečka ze celým tímto evangelizačním pozváním. Víc už snad ani nelze posluchačům naložit. Nejenže se nejedná o vybídnutí k snadnému a úspěšnému stylu života, ale navíc je jim dopředu pohrozeno, aby si dali dobrý pozor – kdo se bude stydět za toho, který po nich chce úplně všechno, tomu se může přihodit, že nakonec zůstane stát před branami království. Neboť ani k němu se Pán na oplátku nepřizná.
Je to slovo veliké náročnosti a sám se ptám, jestli se někdo jiný v dějinách odvážil zvolit takovýto způsob zvěstování evangelia. Ale možná právě obdobné slovo by mohlo být pro mladé lidi imponující, neboť k dospívání vždy patří náročnost i jistá nesmiřitelnost s daným stavem věcí. Co už je tedy možné přidat k takovéto obtížnosti a výlučnosti? Jak už lépe vyjádřit rozhodnutí jít proti obecnému proudu a nepřizpůsobovat se většině?
V této závěrečné výzvě jde především o Ježíšovu zvěst. O slovo, které sám přijal od Otce, aby je k nám mluvil. V něm je odhalována Boží vůle, jejímž prvotním přikázáním je věčný život, záchrana světa. Ježíš se tímto odvolává k oné poslední, vše završující autoritě, kterou nám lidem chce zpřítomnit svým životem a svými skutky. Tak nám naprosto otevřeně ukazuje, kdo a co obstojí před Božím pravdivým soudem. Soudem, jenž není určen k našemu odsouzení či zániku, nýbrž k nápravě a proměně všeho. Ale jak píše apoštol, stane se tak v onen den, kdy oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.
Snad už nyní poněkud více rozumíme, co nám má dnešní slovo evangelia říci. Jde skutečně o hodně, neboť se zde jedná o naše vlastní životy a jejich věčné určení. Osloven jsem tady já ve svém životním příběhu. Proto jsme vyzýváni i tímto neústupným a náročným slovem, abychom si dobře zvolili a otevřeli svá srdce životu v následování a lásce. Protože kdo se rozhodl cele pro Krista, dostal v Něm od Boha i všechno ostatní. Kdo se však pokouší nejprve získat ono ostatní, ten nakonec může před Bohem odejít s prázdnou. Amen
Slovo poslání a požehnání: 2. Timoteova 1, 3-12, Numeri 6, 24-26