2. Korintským 9, 8: Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.
Peníze a náboženství. Nesourodá a přitom nerozlučná dvojice, kterou se přese všechny snahy nepodařilo dosud rozdělit. A skutečně, nic jiného, kromě lidské sexuality, nedoprovází s takovou věrností veškerou snahu člověka o náboženský rozměr jeho žití. Jakékoliv pokusy oprostit se zcela od majetkových starostí většinou skončí nezdarem, zklamáním a trvalým rozčarováním. Neboť se vždy pohotově najde někdo jiný, kdo si tuto příliš obyčejnou stránku života tak říkajíc vezme za nás na svá bedra. Ujme se těchto pokleslých starostí spolu s naším dosavadním majetkem i přítomnými a budoucími výsledky naší vykonávané práce. Je to stále stejná písnička, pro kterou nacházíme v dějinách i v naší současnosti dostatek nešťastných příkladů. A zdaleka se to netýká jen lidí prostých a nevzdělaných. Spíše naopak.
A jak se k tomuto zvláštnímu propojení staví Písmo svaté? Kupodivu ani na stránkách bible nám není tato dávná souvislost majetku a víry zamlčována. Naopak je o ní hovořeno naprosto otevřeně až s neskrývaným důrazem. Pro člověka Staré smlouvy zde platila naprosto zřetelná úměra – vztah k Pánu Bohu se zde na zemi projevuje viditelným, vždy zcela konkrétním a hmatatelným způsobem. Nešlo tolik o slova vyznání, jako o skutky víry a poslušnosti. Pokud měl Izrael na obdržené zjevení a skutečnost božího vyvolení odpovědět svojí láskou, znamenalo to zachovávat uzavřenou smlouvu s Hospodinem. A to i v oněch konkrétních přikázáních, která se týkala majetkových záležitostí. Nejednalo se tudíž o žádnou libovůli, jak se to komu zrovna hodilo, ovšem ani o žádné nemístné vykořisťování či neúměrné vymáhání.
Vše zde bylo jasné a transparentní a mělo být neseno radostnou důvěrou a vděčností před Pánem Bohem. Na všechna tato nařízení můžeme totiž hledět jako na mimořádná a vzácná doporučení, zajišťující pokojný a požehnaný život celého společenství. Pokud tedy dospělý Izraelec při součtu všech nařízení a morálních apelů odváděl každý rok až 1/5 svého majetku, činil tak spolu s vědomím, že pouze Pánu Bohu navrací to, co od něho stejně předtím sám obdržel. Neboť každoroční úroda závisela na Božím požehnání, které přicházelo především ve způsobu deště a dostatku vláhy pro celou zemi. Tyto odevzdané dávky pak posloužily k zajištění bohoslužebného provozu i k vykonávané péči o všechny potřebné a nemajetné.
Dobře, můžeme si říci, ale to byla nařízení daná Zákonem. My již však pod ním nejsme, nýbrž žijeme přeci z milosti. Ano, to je zajisté řečeno správně. Víme však skutečně dobře, co to znamená žít pod milostí a ne pod Zákonem? A není tím nárok Písma na nás vznášený ještě větší, neboť všechno v životě přijímáme a konáme z pouhé milosti?
Otázka majetku a financí se nemohla vyhnout ani novozákonním spisům. Především v epištolách nacházíme různá doporučení a výzvy, které mají tehdejší sbory povzbudit k obětavosti sbírek. Apoštol Pavel to dokonce nazývá dílem milosti. Právě proto, že křesťan již žije cele z milosti svého Pána. On se pro nás stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli. Nejprve se k nám ponížil, aby nás poté mohl vyzdvihnout do svého bohatství a slávy. Bůh nám v Kristu daroval sám sebe a v tomto nepochopitelném daru i všechno ostatní. Všechno, co je nám potřeba k pokojnému a zbožnému způsobu života, jsme již v Kristu dostali. Jsme povoláni do hlubokého přátelství a partnerství, ve kterém se s Pánem sdílíme naprosto o všechno. A On vlastní podíl tohoto vzájemného vztahu naplňuje beze zbytku.
Co tedy zůstává na nás? Nejspíše odevzdat rovněž všechno. Ale pozor, nejde zde o žádné prázdné pojmosloví, které je ve své záměrné neuchopitelnosti zbaveno jakéhokoliv svého případného nároku. Všechno má vždy své konkrétní a přítomné vyjádření. A Pán čeká, zdali se mu právě v tomto otevřeme a dokážeme vydat. Mohl by to po nás požadovat jako strohou povinnost, ale On čeká na naši dobrovolnou spolupráci z lásky. Čeká, až porozumíme, k jakému úkolu nás povolal, co se má stát pravou podstatou našich životů, oč zde na zemi vlastně usilujeme a k jaké hodnotě lidství máme jednou společně dorůst.
Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. Jak se postavit k tomuto smělému vyjádření? Jedná se pouze o zbožnou formulaci nebo je za tím osobně prožitá zkušenost, a proto též odvážné i jednoznačné vyznání apoštolovy víry? Pokud nám Bůh nabízí své usmíření a ubezpečuje nás o svém odpuštění a lásce, přislibuje slávu věčnosti, je potom tak neskutečné, aby se o nás dokázal postarat i v tomto našem vezdejším žití? Proto jsme všemožně vybízeni k důvěře a k rozhodnutí, abychom se odvážili přitakat dobrodružství víry. Znamená to ovšem pustit ze svých rukou dosavadní jistoty a začít se spoléhat na slovo Písma více než na své zkušenosti a obecně vyznávané vzorce chování.
To především značí naši otevřenost pro božskou štědrost, která prochází celičkým naším žitím. Z této štědrosti všichni čerpáme, předáváme dále a ono z ní neubývá. Zůstává jí stále dostatek pro všechny ostatní. Pokud se ji však pokusíme pozdržet a uchovat pouze ve svém vlastnictví, náhle se počne vytrácet a rozplyne se v běhu našich každodenních starostí i všetečného obstarávání. Dále sice usilujeme, ale nemáme, počítáme a ztrácíme, schováváme si a jsme o mnohé připraveni.
Proto platí beze zbytku slovo, že kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Takový člověk pouští svůj chléb po vodě života, aby k němu v zápětí odjinud připlul obdobný díl. Má dobrou zkušenost, že Pán Bůh vždy vrací více, než co od nás zrovna požadoval. Nebojí se dávat, neboť ví, že to je jediná cesta, jak se naučit též přijímat a následně i moudře hospodařit. Protože kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet. Neokusí tuto překvapivost obdarování, neprožije radost víry, která se stává formou spolupráce na božském díle obnovy našeho světa. Možná si pro sebe najde dostatek důvodů, proč zrovna on zkrátka nemůže nyní přispět, a tak upokojí své svědomí, ale duchovně zůstane stát na témže místě. Nepohne se dopředu, nevykročí do nové zkušenosti, ochudí se o další rozměr svého vztahu s Pánem Bohem.
A kolik máme tedy dávat? Je na to někde vypsaná norma, jejíž zachovávání je zárukou správného křesťanského života? Mám za to, že taková jasná norma není. Nebo respektive - i kdyby byla, rázem se stane oním zákonickým sudidlem, mírou poměřování, kdo je Pánu opravdu vydaný a kdo ještě není. Ale takhle jednoduché to zase není. Žijeme totiž opravdu z milosti a ne z dluhu či povinnosti. Proto máme dávat dobrovolně, s radostí, a ne s nechutí či z přinucení. Vždyť radostného dárce miluje Bůh. Je pochopitelně možné nechat se při tom vést doporučením své církve či sboru kam patříme a kde nacházíme svůj duchovní domov.
Většinou se vždy najde někdo, kdo má právě s tímto způsobem dávání problémy a nejraději by své prostředky odevzdal přímo Pánu Bohu a pouze na ty nejzbožnější účely. Obávám se však, že pokud zůstáváme na této zemi a v tomto tělesném žití, tak nemáme jinou možnost, jak přispívat na Boží dílo. A žel k církvi patří i to pohoršení, že ne vždy se s prostředky nakládá podle nejlepšího uvážení. Ale ani takové případné selhání neznamená přeci znevážení mého daru a zastávaného postoje před Hospodinem.
A jak je to s oním přebytkem pro každé dobré dílo? Co když jsme na tom tak špatně, že si opravdu nemůžeme dovolit dávat? Pokud je tomu skutečně tak, pak si v žádném případě nemůžeme dovolit nedávat. V tomto ohledu totiž božské počty fungují přesně opačně než ty naše lidské. Pán Bůh sám je totiž zdrojem i garantem naší zakoušené štědrosti. A dokud si ho v tomto ohledu nepodrobíme zkoušce, pak nezakusíme onu vděčnost a úžas nad Boží starostlivou péčí. Ale jedná se o osobní záležitost důvěry a postoje víry, které si prožíváme každý sám za sebe před Boží tváří. Teprve v tomto konkrétním sebevydání se pro nás Bůh stává nebeským Otcem, který se stará a pečuje o své děti. Pak pro nás mnohé výroky evangelia přestanou být pouhou myšlenkovou naukou, která snad kdysi pro lidi platila a pomáhala jim, a stanou se nám slovem přítomné jistoty a spolehnutí.
Závěrem však chci říci, že se mnohem více než o jednotlivé peněžní dary v prvé řadě jedná o porozumění a vedení celého našeho života. Neboť především jde o naši vnitřní svobodu a volnost, která nachází své vyjádření ve viditelných projevech. Pak nikdy takové dávání nenahlížíme jako svoji ztrátu, ale naopak jako vlastní zbohacení. Vždyť jak praví apoštol, blahoslavenější je dávat než brát. A to je rovněž základní způsob trvalého Božího jednání s námi i s celým světem.
Pane náš, prosíme dávej nám moudrost a prozíravost, jak správně nakládat s finančními prostředky a veškerým majetkem, který nám byl zde svěřen. Uč nás žít s vděčností a důvěrou před Tvojí tváří, neboť všechno k nám přichází z prokazované štědrosti, která se rozdáváním ještě více rozmnožuje. Ať dokážeme pochopit, co znamená být živ z milosti, a podle toho též uspořádat své celičké žití. Amen
Slovo poslání a požehnání: 1. Timoteovi 6, 3-10, Numeri 6, 24-26