Matouš 20,1-16
Milá paní, kdyby na světě byla nějaká spravedlnost, tak by se přeci nemohlo všem těm lumpům tak dobře dařit. Vždyť je to prostě hrozný, jak to dneska všude chodí. A ještě Vám něco řeknu: Já teda na žádného toho Pána Boha nevěřím, ale jestli náhodou nějaký je, tak je tedy dost divnej. Protože já jsem v životě nikdy nikomu neublížila, ale co já jsem Vám všechno musela prožít, to bych nikomu z Vás nepřála. Tak mi dejte pokoj s nějakým milosrdenstvím a odpuštěním. Každý má dostat jenom to, co si taky sám zaslouží.
Možná to tak nějak podobně známe nejspíše všichni. Alespoň jednou jsme se třeba stali účastníky podobného monologu, kdy je zcela zbytečné se pokoušet na dotyčného člověka dále mluvit či jej nějak začít přesvědčovat. On sám se staví do pozice toho, kdo výhradně poměřuje, co je a není spravedlivé a posuzuje veškeré dění ze svého domnělého nároku či případné ukřivděnosti. Ale nemylme se, ona také některá Ježíšova podobenství se nám zadírají bolestivě pod kůži, jako například jeho mnoha současníkům. A zrovna toto dnešní k nim zajisté patří.
Ježíš se opět snaží svým posluchačům objasnit, jak to je s oním zvěstovaným královstvím nebeským. A právě celé toto podobenství je u Matouše zasazeno do rámce otázek, koho se vlastně pozvání týká a kdo že to tedy vůbec smí do vyhlašovaného království vejít. A pro nás všechny bohaté to nedopadá zrovna nikterak slavně. Ono je totiž vždy velmi nepříjemné stávat se chudým a k tomu navíc závislým a vděčným. A nemyslíme tady zdaleka jenom na majetkový význam a společenské zaopatření. Všichni jsme nějak bohatí sami u sebe a před sebou, a jenom tuze neradi se tohoto vědomí zříkáme. Proto je zcela náležitá úzkostně položená otázka učedníků: „Kdo potom může být spasen?“ A právě Ježíšovu odpověď: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko“, vhodně dokresluje dnešní podobenství o dělnících na vinici.
S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Veškerá aktivita zde tedy vychází od hospodáře samého. On hned z rána vychází a hledá takové lidi, kteří se nechají najmout na jeho vinici. Vinice je v Písmu velice často vnímána jako obraz pro zasazení vzácné révy božího lidu v zaslíbené zemi – v onom prostoru Boží přímé péče, osvobození a zaopatření. Zde ale můžeme vnímat vinici jako oblast celého pozemského světa, jež patří pouze jedinému hospodáři. Nic není vyjmuto z jeho působnosti, a to i přes neblahou skutečnost, že se zde čas od času vyskytne nějaká ta škodná. Vinice je rovněž vystavena ustanoveným a určeným podmínkám přírodního působení.
Hospodář tedy vychází a najímá volné muže. Ti právě takto opravdu velice často čekali a nabízeli sami sebe tomu, kdo si je bude chtít z rána najmout na nějakou tu sezónní práci. Hospodář s nimi smluví dobrou a pevnou cenu – denár na den a posílá je pracovat na svou vinici. Jeden denár, to byla skutečně průměrná denní mzda takového námezdního dělníka. Ale na vinici je stále potřeba mnohem více takových dělníků. Proto hospodář vychází v pravidelných intervalech tří hodin stále znovu, aby si najal další. Také s těmi ostatními ujedná podmínky odpracované odměny, ale s tím podstatným rozdílem, že její výši již neznají. Pouze mají hospodářovo slovo jako dostatečnou záruku, že vskutku dostanou to, co je spravedlivé. Hospodář takto učiní třikrát – v devět, ve dvanáct a ve tři hodiny odpoledne.
Nakonec vyjde ještě naposledy v pět hodin odpoledne, aby najal zůstávající dělníky na zbývající hodinu práce. Až v šest hodin večer končil takovýto náročný pracovní den. Pro ty první tedy znamenal dvanáct hodin usilovné a namáhavé práce. Dřeli na vinici po celý den, snášeli úmorné vedro a pomalu ukrajovali vymezený čas dohodnuté práce. Ale stanovený výdělek pro ně stál za takovouto vynaloženou námahu, a proto nikdo nereptá ani nestávkuje.
Hospodář se ptá těchto posledních dělníků, proč tady takto nečinně prostáli celý den. Jejich odpověď je vcelku lapidární a očekávaná: „Nikdo nás nenajal.“ Nikdo o nás prozatím neprojevil zájem, nikomu jsme nemohli být k užitku. Celý den jsme zde stáli zbytečně, marně, jakoby všem ostatním tak nějak na obtíž. Ale náš hospodář je ještě najímá. A to i na tuto jedinou poslední hodinu pracovního dne. Pro něho nikdo není zbytečný či přebytečný. Každý může být ještě k dílu připojen i náležitě oceněn. Také tito poslední tedy odcházejí na pánovu vinici, ale není jim přislíbeno již vůbec nic konkrétního. Jsou zcela ponecháni na libovůli hospodáře a případnému ohodnocení jejich vykonané hodinové práce.
Konečně nastává vytoužený večer a hospodář se chystá všem přítomným vyplatit jejich mzdu. A to bylo přesně podle Mojžíšova zákona, neboť dohodnutý výdělek se musel vyplatit ještě téhož dne večer. Příslušná mzda se nesměla nikdy zadržet ani do rána druhého dne. Pán vinice tedy vydává příkaz svému správci: "Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním." Nevíme proč přesně hospodář zvolí tento opačný postup, ale pro určený záměr podobenství tím celé vyprávění dostává svoje případné napětí i překvapivé vyvrcholení.
První přicházejí tedy ti, co pracovali pouze jednu hodinu od pěti odpoledne. A hle, oni překvapivě dostávají plnou denní mzdu v poctivé hodnotě jednoho denáru. Pán vinice je tedy skutečně nebývale štědrý, a proto všichni další s nadějí očekávají svůj blížící se výdělek. Ale všichni další dostanou naprosto stejně. Ostatním třem skupinám byla přislíbena spravedlivá odměna, a proto mlčky přijímají obecně stanovenou denní mzdu svého výdělku. Alespoň se nemuseli na rozpálené vinici dřít po celý horký den, nýbrž o několik málo či více hodin méně. Naposledy přicházejí všichni ti, kteří byli najati jako první a skutečně poctivě pracovali po celý den - úplnou dvanáctihodinovou směnu. Proto s určitým nevyřčeným právem předpokládali, že by oni snad mohli dostat o něco více, než všichni ostatní před nimi. Zvláště když ti první dostali překvapivě celý jeden denár.
Bratří a sestry, já myslím, že jim rovněž velice dobře rozumíme a chápeme jejich očekávání. Vždyť by to bylo skutečně spravedlivé, kdyby právě oni dostali alespoň o něco málo více. Kdyby alespoň něčím navíc - nějakým bonusem ke stanovené mzdě - byla oceněna jejich vynaložená námaha a odvedená celodenní práce. Ale víme, že se tak nestane, nejsou ani nijak zvlášť pochváleni za odvedenou práci a dostávají svoji dohodnutou mzdu. A to ještě jako úplně poslední. Museli dokonce ze všech dělníků nejdéle čekat na svůj výdělek, který jim po právu náležel, aby jej ještě tento den mohli použít. A snad rozumíme i tomu, že nedokáží zadržet svoje určité zklamání a pocit jisté ukřivděnosti i nespravedlnosti vzhledem ke všem daným okolnostem probíhajícího dne. Řeknou to také hospodáři. Dají průchod svojí roztrpčenosti a uraženosti. A troufám si říci, že bychom se nejspíše zachovali stejně. Možná bychom mlčeli, ale v srdci bychom to prožívali naprosto obdobně a těžko se asi ubránili pocitu ukřivděnosti.
Hospodář nejspíše osloví jednoho z dělníků, jenž možná brblal nejvíce, a říká mu: "Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár na den?" Ano, proti tomu se vskutku nedá nic namítnout a hospodář má právo zcela na svojí straně. Nikomu neukřivdil a nikoho také neošidil. Ale již v tom zde použitém oslovení příteli slyšíme jakoby něco maličko mrazivého až možná výhružného. Pán vinice je přesvědčen, že dělník si nepočíná správně a stěžuje si nyní zcela neprávem.
"Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci?"
A tady se nám nejspíše láme význam celého podobenství k jeho správnému pochopení. Pokud člověk ve vztahu k Bohu napořád míní vycházet pouze ve smyslu určitého obchodního kontraktu, aby nakonec mohl vejít a dočkat se stanovené odměny - tak vezme a půjde. Setká se takto s obdobným chladně odtažitým přístupem a bude spravedlivě i po zásluze odměněn. Možná se ovšem s něčím podstatným přitom mine a nepochopí tak velikost svého obdarování. Přijal stanovenou mzdu s určitým neuspokojujícím nárokem i s ukřivděným vědomím těžce odpracované zásluhy. Ale nemá si proto nač stěžovat ani naříkat. Zůstal na rovině smluvně obchodního partnerství a zde nějaké pocity nebo ohledy na nově vzniklé okolnosti zkrátka neplatí.
"Nebo snad tvé oko závidí doslova přeloženo je zlé, že já jsem dobrý?" A právě to je postavení každého člověka, jenž nepochopí, že Boží spravedlnost se vždy prokazuje záchranným milosrdenstvím a proměňující milostí. Jinak naše oko, srdce, smýšlení zůstávají zlé, této spravedlnosti napořád uzavřené. Proto se ti poslední náhle stávají prvními, neboť oni s tímto porozuměním a přijetím nemají žádné problémy. Oni jsou si bytostně vědomi prokázaného slitování a bohaté odměny. Oni všichni skutečně žijí z této pánovy prokázané dobroty.
Bodejť ne, můžeme na to říci. Kdo by taky nebyl vděčný, kdyby ho potkalo takovéto obdarování a zakusil nečekané smilování. Ale to jsme přeci my všichni zakusili také; nás samotných se právě toto neustále znovu týká. Také my jsme byli těmi posledními, jichž se Pán překvapivě ujal a poslal na svoji vinici. Proto rovněž nám je nabízeno překvapivé smilování a dostává se nám vrchovatého obdarování - ovšem ne podle lidské spravedlnosti. Podle ní nemáme nárok vůbec na nic. Neboť mzdou hříchu je smrt. A to je přirozený stav každého čekajícího dělníka, než jej hospodář vyhledá a najme. Kdo ovšem přejde z tohoto stadia milosti do smluvně pracovního stavu, toho oko může nakonec zůstat zlé. Začne závidět a bude mu stále více vadit, že ona pánova dobrota se sklání k těm nehodným, k těm ostatním, kteří nepracovali, ničeho si doposavad nevážili a proto si ji vůbec nezaslouží.
A skutečně, čím je člověk starší a pracuje na takové vinici delší dobu, má možná občas větší problém, aby postupně nepropadl myšlenkám jisté vlastní spravedlnosti a postoji odpracované zásluhy. Potom již je jenom krůček k tomu chtít rozhodovat, koho se má tato prokazovaná dobrota týkat a koho raději vynechat. A může nám začít velice vadit, když se jí bez zásluh dostává mnohým dalším, vskutku naprosto nehodným. Ale právě tato zloba a závist nakonec přivedla Ježíše až na kříž. Jistě, bylo to pro naši záchranu a spásu, ale bylo to rovněž pro uraženou ješitnost a domnělou důstojnost veškeré lidské náboženské snahy. A nemysleme si, tehdy bychom se nejspíše zachovali všichni stejně. Také naše dotčenost by svolila k potrestání a odstranění. Vždyť to přeci nejde, jenom tak vyhlašovat Boží odpuštění a nabízet vstup do nebeského království. To je nutné si nejprve alespoň trochu zasloužit a odpracovat pěkně dlouho na vinici. Milost pochopitelně ano, ale až po zásluze.
Ale ona právě i taková práce na vinici je vždy prokázanou milostí i darem, pouhým následkem našeho vykoupení. Všechno to v životě nejdůležitější jsme dostali a nadále dostáváme bez vlastního přičinění. A jako si nikdo sám nedokáže darovat vlastní život, tak pochopitelně ani svoji spásu. Všichni jsme zachráněni milostí Páně a jeho zájmem o ty všechny poslední, odstrkované a bezvýznamné. On si nás ve svojí dobrotě povolává a dovoluje nám pracovat na své vinici. Jedině tak se stáváme jeho spolupracovníky na obnově a proměně celého našeho světa. Ale dobrovolný souhlas k takovému úkolu mu můžeme i musíme dát jedině my sami. Amen
Poslání a požehnání:Efezským 2, 1-10, Numeri 6, 24-26