Matouš 5, 3 Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské
Úkolem i přáním každého dobrého řečníka je ihned zaujmout své posluchače. Pokud možno je něčím tak trochu šokovat a tím vzbudit jejich pozornost. Překvapivým a neotřelým způsobem vytýčit hlavní teze svého programu a pokusit se jej učinit žádoucím. Aby posluchači rovněž zatoužili po něčem podobném a mohli se s předkládaným tématem snadno ztotožnit. A zrovna v tomto týdnu jsme měli dobrou příležitost něco podobného sami sledovat. Vždyť co již může být lepší příležitostí než inaugurace nového prezidenta nejmocnější země světa a jeho s velikou touhou očekávaný projev. Zvláště, když se zemi nedaří a lidé chtějí slyšet nové přísliby, nabídnutá řešení a jasná východiska.
Nevíme pochopitelně, s jakým záměrem přistupoval Ježíš k svému proslovu, ale můžeme se odvážit předpokládat, že se mu své posluchače podařilo šokovat naprosto dokonale. Svoji řeč začíná úvodními blahoslavenstvími. To samo o sobě ještě nebylo nic tak překvapivého, neboť něco podobného již bylo známo jak z biblické, tak i pozdněžidovské tradice. Blahoslavenství jsou vlastně pozitivním protikladem k případným hrozbám – běda tomu, kdo bude jednat tak a tak.
Oním šokujícím a skutečně něčím novým je až obsah těchto blahoslavenství. Ten totiž zcela převrací onen zakořeněný postoj, že zbožné, řádné a spravedlivé jednání již vede k dobrým výsledkům zde na této zemi. Neboť kdo žije v bázni Boží, je požehnaný, a tato Boží přízeň se viditelně projevuje v jeho pozemském životě. Že takovému člověku se vede dobře na všech rovinách jeho života, těší se chvále a obdivu svých sousedů a přátel.
Stačí však vzpomenout na některé starozákonní postavy, abychom mohli nalézt určité zpochybnění této přímé úměry. Neboť Boží přízeň zaručuje budoucí zdar i tomu, kdo současně svým správným jednáním prohrává a je spíše terčem posměchu a pohrdání než nějakého obdivu. Přesto je takový člověk blahoslavený, blažený, šťastný, a to navzdory tomu, že právě nyní žádné štěstí či blaženost sám neprožívá.
A tak jsou Ježíšova blahoslavenství pravděpodobně přímo míněna jako protiklad onoho mylného a povrchního pohledu. Vyjadřují ve zkratce naprosté přehodnocení hodnot, tzv. svatý paradox – lidské utrpení, strádání i pláč pro zastávanou spravedlnost a dobré jednání. Skoro bychom byli v pokušení říci: Blaze těm, kterým je nyní zle! Takoví lidé jdou po správné cestě! Ale co když se nám zrovna vede docela dobře a nezakoušíme žádná výjimečná strádání? Znamená to snad, že jsme sešli z přímé cesty následování nebo se dokonce míjíme s Božím zaslíbením a spásou?
Pokusme se tedy na některé tyto otázky odpovědět dnešním zamyšlením nad vyzněním prvního blahoslavenství. Neboť právě ono je jakousi vstupní branou k správnému porozumění i těm následujícím. Otevírá nám i ohlašuje zpřítomnění nastupujícího převratu - všechno je nyní naopak, protože se vlády ujímá sám Bůh. Boží království již přichází a viditelně se prolamuje do dění našeho světa.
Blahoslavení chudí duchem. Zde je ve zkratce vyjádřena stěžejní charakteristika Ježíšových učedníků. Chudobou ducha je nastíněn trvalý postoj křesťana k sobě samému. Znamená základní předpoklad k budoucímu naplnění a obdarování. Jedná se o naprostý protiklad současné víry v sebe, svoji úspěšnost i vědomí vlastní ceny, jež se odvozuje z dosažených úspěchů a vnějších projevů uznání. Ano, to všechno zní velice krásně a vznosně. Ale jak lze k takovému postoji dospět a která cesta, vedoucí k jeho dosažení, je pro nás tou cestou pravou? A znamená to naprosté vydělení ze současného způsobu života a přebývání někde na okraji společnosti, nejlépe pouze v závislosti na sociálních službách?
Pojďme si nejprve říci, co onou chudobou ducha rozhodně není. V žádném případě to neznamená vyzdvihování chudoby jako takové. Boží vůlí není, aby někteří lidé pouze živořili, trpěli nouzí a byli vystaveni nejrůznějšímu útlaku, vykořisťování a ponížení. To, že se to nadále ve světě děje, není žádným ospravedlněním takového nedobrého stavu. Chudoba sama také ještě není žádnou zárukou opravdové zbožnosti ani mimořádnou zásluhou. Může totiž klidně vést dotyčného k duchovní nadřazenosti a vědomí výjimečnosti. A to je pochopitelně špatné, neboť je vždy zavádějící spoléhat se pouze na vnější tvářnost duchovního směřování a míjet se s jeho pravou podstatou. Neboť tím, na čem vskutku záleží, je naše vnitřní upřímnost a opravdovost.
Chudoba ducha není ani takový výraz života, jenž se neustále odehrává ve znamení vědomé ochablosti, příslovečné šedi, nevýraznosti a unylosti. Nejsme přeci povoláni k takovému způsobu žití, jež má být zbaveno své jakékoliv síly, nových podnětů a projevů odvahy. Rozhodně se nejedná o jakousi falešnou pokoru, jež neustále přehrává své postoje a zajímá se především o vnější dojem, který snad u druhých kolem zanechává. Chudoba neznamená žádné záměrné potlačování pestrosti vlastní osobnosti a stylizaci do nějaké jiné, třeba zbožnější role. Podstatou svatosti je mnohem spíše umění Pánu Bohu nepřekážet v jeho díle, než úsilí dosáhnout námi zvolené představy. Je přeci bláhové nepřijmout a neuznávat svá prokazatelná obdarování, která mi byla svěřena a jimiž mohu a mám pomáhat druhým.
Takové nepatřičné a násilné postoje v žádném případě nejsou pravou chudobou ducha. Co jí tedy může nakonec být? Předně je to naprostá nesamozřejmost našich životů i všeho ostatního stvoření. Člověk smí prožívat údiv nad celým světem i Božím milosrdenstvím, které ho doposud doprovází. Radovat se nad zvěstí evangelia a spolehnout se na vyřčená zaslíbení. Nestydět se za potřebu být Pánem Bohem milován a bezpodmínečně přijat.
K tomu však zároveň náleží bytostné prožití vlastního hříchu. Oné vrozené neschopnosti chtít vždy a pouze jedině dobro, zůstávat věrný přijaté lásce a obdrženému odpuštění. Dokázat si přiznat tuto osobní pokřivenost, nepevnost, neschovávat se za obecné a nekonkrétní vyznání o lidské hříšnosti a nedokonalosti. Potom se jedná o trvalý postoj pokání i patřičnou radost, která jej doprovází. Chudý duchem si je vědom své naprosté závislosti na Bohu samém a jeho prokazované milosti. Takový člověk již dávno přestal věřit pouze ve vlastní síly či schopnosti. Je si naprosto jist svým poznáním, že kdyby ho Pán nepronesl každým dnem, tak shoří jako list papíru. Stále znovu zakouší Ježíšovo slovo – Beze mne nemůžete učinit nic. Nic opravdu smysluplného, hodnotného a trvalého.
K tomu se však přidává vědomí vlastní ceny a důstojnosti, jejímž garantem je sám Bůh. Vždyť co je člověk, že na něho Bože pamatuješ? Jsme naprosto ničím před Stvořitelovou slávou, ale zároveň jsme ohodnoceni významem a obětí našeho Spasitele. Pomíjivost prachu i sláva věčnosti trvale doprovázejí naše žití. Ale k chudobě ducha náleží i přijetí všech našich limitů, omezení a nedokonalostí. Jedná se o plné přitakání k vlastnímu životu v jeho obdržené jedinečnosti a nezastupitelnosti. Není nutné trápit se nad tím, co všechno nám snad schází oproti druhým lidem, nýbrž máme se snažit využít ty možnosti, které nám jsou svěřeny. Přijmout bez výhrad sám sebe v celém svém životním příběhu. A v něm se stát zcela chudým pro Boží království, abych ho mohl získat a vejít do něj. Patrně jedině v tomto významu je vůbec možné mluvit o křesťanské osobnosti v biblickém smyslu.
A co tedy smíme naopak očekávat? Nebo jejich je království nebeské. Zde je vyjádřen především obrovský protiklad: těm, kteří na zemi v tomto věku nemají nic, patří v budoucím věku to nejlepší. Tímto slovem je zvěstován jasný eschatologický obrat, který již nastává. Ony poslední zaslíbené skutečnosti již počínají působit v naší současnosti. Ježíš vyhlašuje, že končí trvající stav porušeného stvoření: ubozí a ponížení se dočkají Božího vysvoboditelského zásahu, který všechno změní. Království Boží je však přičteno nikoliv těm, kdo se domnívají, že na ně mají oprávněný nárok, nýbrž těm, kdo si s ním netroufají počítat. Proto je mnoho povolaných – a můžeme říci: povoláni jsou všichni lidé - ale málo vyvolených. Málo je těch, kteří skutečně zatouží a nechají se Bohem obdarovat. Ve své přiznané chudobě očekávají všechno od Boha. A proto také všechno od Něho dostanou.
Na závěr se chci ještě vrátit k oné úterní inauguraci amerického prezidenta. Jednalo se vskutku o úchvatnou podívanou, která mě přilepila na židli před monitor počítače. Neboť sledovat takovéto slavnostní a zcela veřejné shromáždění ku příležitosti státnického slibu, které je zahájeno modlitbou a zakončeno slovy Božího požehnání, to se přeci jenom u nás doma neuvidí. Zároveň jsem si však po skončení přenosu uvědomil zásadní skutečnost. To, co zde všechno zaznělo, je velice krásné i motivující, ale není to ona Ježíšova chudoba ducha. Jednalo se o burcující vyslovení důvěry ve vlastní schopnosti spolu s prosbou o Boží požehnání. Ale nikde již nezbylo místo pro lidskou vinu a selhání. Nebyla vyslovena kající slova o naší nenasytnosti a nezodpovědnosti, protože chceme mít ve svých životech všechno hned a bez zbytečné námahy a zdržování.
Zvykli jsme si žít na vysoký úvěr a nezajímá nás, kdo ho za nás bude muset jednou platit. Pouze doufáme, že se tak nestane ještě za našich životů. Předáváme svým potomkům vydrancovanou planetu, na které nadále převládá chudoba a nouze pro většinu jejích obyvatel. Nemáme před Hospodinem prázdné ruce, a proto též neočekáváme všechno jen od Něho. Nadále se ještě spoléháme na svoje možnosti, na změnu hospodářské strategie a posílení finančního trhu. Staly se chyby, ale ty se dají napravit a znovu se nám povede dobře. K tomu všemu ať nám dopomůže Bůh.
Pán Bůh je opravdu velice slitovný a trpělivý a jenom tak to s námi nevzdá. Opětovně se sklání do běhu našeho světa a vede zápas o záchranu každého lidského života. I kdyby to mělo znamenat naše současné omezení, uskrovnění i ztrátu. Neboť nadále pro nás všechny platí Ježíšovo slovo - Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské.
Poslání a požehnání: 1. Korintským 1,26-31, Numeri 6,24-26