Přísloví 16, 1-3: Utřídit myšlenky v srdci je věcí člověka, ale od Hospodina je odpověď jazyka. Člověku se všechny jeho cesty zají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. Svěř Hospodinu své počínání a tvé úmysly budou upevněny.
Opět stojíme na počátku nového roku. Dalšího roku našich životů, který nám snad bude celý přidán. I toto vědomí nezajištěnosti i stálé ohroženosti nás může a má vést k bytostné závislosti na našem Stvořiteli. Neboť od Něho všichni pocházíme a k Němu se zase navracíme. To je obecná danost ovšem i velikost lidského údělu. Ale to všechno, co mezi tím zůstává, je nám darovaný a vymezený čas. Čas, který za nás nemůže zastat nikdo jiný. Naše pozemské životy nám osobně patří a v nich každý z nás spoluutváříme a zpřítomňujeme své věčné trvání.
Jsme povoláni do svobody rozhodování i vlastní odpovědnosti. Proto nás Písmo svaté nejrozmanitějšími způsoby nabádá, směřuje a upozorňuje na skutečnosti řádné, přinášející dobro a pokoj i na ty nebezpečné, způsobující naše ohrožení a zkázu. Takovému zásadnímu rozlišování a životním radám se především věnuje tzv. mudroslovná literatura, mezi kterou přináleží celá sbírka výroků knihy Přísloví. Proto zkusme také my v tento čas na počátku nového roku vyslechnout její varování, upozornění a doporučení.
„Utřídit myšlenky v srdci je věcí člověka, ale od Hospodina je odpověď jazyka.“ Jak tomuto výroku můžeme v naší situaci nejlépe porozumět? Mnozí z nás v tomto období provádíme určitou vnitřní inventuru za minulý rok či uplynulá léta. Třídíme si své myšlenky a probíráme prožité události. A je to tak správně. Neboť toto přináleží k našim starostem i úkolům. Nemáme žít v duchovní rozevlátosti, pouze z toho, co nám každý den zrovna přináší. Je vždy dobré snažit se o určitý řád a pravidelnost. Máme své nejrůznější požadavky i cíle, které se nám daří lépe či hůře naplnit. Plánujeme si svá jednotlivá rozhodování a nejbližší směřování. A ta se často nedotýkají pouze nás samotných.
Ale již nejsme schopni pokaždé dobře rozpoznat, co je v který konkrétní okamžik správné a pro nás to nejlepší. Proto i zdánlivě nevydařené skutečnosti se mohou časem vyjevit ve zcela jiném světle. Prožitý neúspěch a zklamání se poznenáhlu ukáží spíše jako určitou výhodou a včasným vyhnutím se mnoha následným potížím a komplikacím.
To je odezva, jež přichází jako odpověď od Hospodina na naši otevřenost, modlitby a hledání. Odpověď pro nás i naše blízké, které ze svých rozhodování nikdy nemůžeme vynechat. Potíž je ovšem pro nás nejčastěji v tom, zdali tuto odpověď dokážeme vskutku rozpoznat a následně také přijmout. Nejde totiž nikdy o to Pána Boha nějak umluvit, aby nám již konečně odpověděl, nýbrž aby nám samotným umožnil duchovní vnímavost a my dokázali jeho nabízenou odpověď pochopit. Porozumět prožitým či právě zakoušeným skutečnostem, být citlivými pro události kolem nás. A to si vždy vyžaduje určitý čas i nasazení. Zvláště v oněch věcech, které se zdánlivě vůbec nemění a za které se již dlouhodobě modlíme. Nebo již ani to ne. Jsou to záležitosti pro nás mnohdy citlivé a nejrůzněji bolestivé. Ale i ona domnělá neměnnost a statičnost může být určitým signálem, jenž nás má postupně přivést k nalezení řešení a východiska.
A k tomu k nám již promlouvá další verš dnešního textu. „Člověku se všechny jeho cesty zají ryzí – přímé, ale pohnutky zpytuje Hospodin.“ My sami jsme často mistři v nejrůznějším zastírání a manévrování. Jenom abychom si nemuseli pravdivě pohlédnout do očí. Dovedeme si velmi obratně mnohé odvysvětlit, obhájit i patřičně zdůvodnit, ale to ještě nemusí být žádná záruka našeho správného postupu.
Druhým, těm dokážeme jasně pohlédnout a promlouvat do života, ale u nás samotných nám to jaksi nefunguje. Proto také sami potřebujeme tzv. pohled zvenčí, jenž k nám přichází od někoho jiného. Blaze tudíž každému, kdo může při sobě mít alespoň jednoho takového člověka. Člověka, kterému nejsme lhostejní, modlí se za nás a také nám dokáže říci i věci nesnadné a nepříjemné.
Ale může také nastat situace, kdy skutečně toužíme jednat pravdivě i s přímostí, ale nedokážeme nahlédnout až na samu podstatu svého směřování a jednání. Domníváme se, že se přeci rozhodujeme podle svého nejlepšího vědomí i svědomí a jsme zcela přesvědčeni o správnosti nastoupené cesty. Ta se nám jeví ryzí, čistá, jako zcela v pořádku. A přesto se nám nedaří. Nezakoušíme takové požehnání, jaké bychom si přáli. Zkoušíme stále znovu Pána Boha vtáhnout do tohoto svého záměru a tak jej proměnit.
A skutečně se může stát, že pokud s někým o tomto svém rozhodnutí hovoříme, spíše nám potvrdí jeho vhodnost či přímo záslužnost. Kde je tedy skrytá chyba? Proč se jakoby nedokážeme posunout z jednoho místa? Ano, může to tak být, že ona samotná věc je zcela v pořádku a obecně naprosto vhodná. Ale není zkrátka vhodná pro nás. Není to naše vlastní cesta, náš připravený a jedinečný životní úkol. Naopak, je zde patrně přichystán pro někoho jiného.
A my náhle stojíme na neviditelném a uzoučkém rozhraní. Buď si nakonec stejně prosadíme svou a uskutečníme své původní rozhodnutí nebo budeme hledat dál a ptát se, co je nyní připraveno pro mě konkrétně. A to může znamenat nové zpytování a zkoumání vlastních pohnutek. Ne snad proto, že by nám Hospodin nechtěl něčeho dopřát a nás tím obdarovat, nýbrž že má pro nás připraveno ještě něco jiného. Možná lepšího. A to je skutečně jenom pro nás.
Záleží proto pouze na nás samotných, kam až dovolíme Duchu svatému vstoupit. Zdali se necháme Pánem vést i v těchto jemných náznacích a zdánlivých maličkostech, které ovšem mohou mít veliký dopad do života každého z nás. Zdali si sami stanovíme své úkoly a cíle nebo budeme vstupovat do již pro nás připravených skutků.
Neboť zajisté platí také znění dnešního posledního verše. „Svěř Hospodinu své počínání a tvé úmysly (předsevzetí) budou upevněny.“ A tady se nejspíše láme onen příslovečný chléb. Máme svěřit, doslova uvalit na Hospodina svá zamýšlená díla. Pokud to skutečně uděláme, může to také znamenat, že Pán je od nás skutečně vezme a přijme za své. Ponechá si je však nadále u sebe. Odebere je od nás, sejme takto naše zvolené břímě, ale již nám je možná nenavrátí. To potom skutečně může značit, že tyto cíle nejsou pro nás, že těmto úkolům se nemusíme dále věnovat a smíme pokračovat jinou cestou.
Je to pochopitelně pouze možnost. Třeba to všechno bude zcela opačně a my se naopak máme vydat na cestu svého předsevzetí a přijatých závazků. Ale dokud se Pánu v tomto zcela neodevzdáme, nebude mít onu jistotu, že skutečně děláme přesně to, co zrovna dělat máme. A to pro každého z nás znamená něco jiného; něco, co je určeno pouze pro něho osobně.
A je úžasným dobrodružstvím toto dokázat objevit a začít uskutečňovat. Učit se žít plně svoji přítomností a všechno budoucí, to co k nám teprve přichází, ponechat cele na Hospodinu. Jako právě i tento nastávající rok. Od Pána k nám přichází a pouze také On sám ho může požehnat a naplnit jej dobrým a trvalým smyslem. A to je také to nejlepší, co si na počátku tohoto roku můžeme navzájem přát.
Pane náš, daruj nám ustavičné duchovní probouzení a nepřerušovanou bdělost v prožívaném a uplývajícím běhu času. Abychom jej dokázali vědomě i vděčně od Tebe přijímat, moudře a vyváženě s ním hospodařili a proměňovali jej v naší společnou věčnost.Upevni v nás vědomí oné proměňující skutečnosti, že jsme zde na zemi Tvými poutníky jdoucími po svěřené celoživotní cestě i pevné rozhodnutí nikdy se na této pouti nevzdat. Prosíme za naši ustavičnou pozornost a připravenost, abychom se nechali Tebou stále vést a nesešli nikdy chybně stranou. Aby nás nic a nikdo neoddělil od poznané Pravdy i přijatého daru věčného Života. Amen
Slovo poslání a požehnání: Efezským 5,15-20, Žalm 121, 5-8