1. Janova 1, 1-4: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.
„Já věřím jenom tomu, nač si mohu sám šáhnout. A to, co si těmahle svýma rukama poctivě vydělám, to už mi nikdo nevezme. Pamatuj si dobře synku, že zadarmo ti žádný v životě nic nedá.“ Možná jsme také kdysi slýchali tuto lidovou moudrost našich otců. Doby se však přeci jenom pomalu mění, a tak si možná nyní více než kdy předtím uvědomujeme, že život stojí ještě na jiných hodnotách, než jenom čistě materiálních a těch, které si dokážu sám obstarat.
A současná nekritická vášeň pro všechno duchovní a tajemné to jenom dokresluje. Přesto nám tyto poněkud pokleslé výroky objasňují stálou lidskou touhu po jistém zabezpečení, uchopení a podržení toho, na čem nám skutečně záleží. A taková touha se dotýká i oblasti náboženství. Jak mnohdy bychom rádi opřeli svoji víru o něco hmatatelného a pevného. Jak nám to někdy připadá nesnadné modlit se večer za tmy a pouze ve víře přijímat ubezpečení, že nevoláme přeci do prázdna; že náš Pán stojí při nás a naslouchá nám.
Rovněž mnohé příběhy na stránkách Písma vypovídají o tomto podstupovaném zápase a pokušení. Jak mnohokrát Izrael nedokázal vydržet toto napětí víry a neunesl nepostižitelnost svého náboženství. Proto často podlehl a přizpůsobil se po způsobu okolních národů. Vždyť je tak obtížné vykročit dopředu a následovat pouze hlas povolávajícího slova. Slova, jehož dozvuk pomalu vyprchává a člověk začíná pochybovat, zdali si pouze sám sobě něco nenamlouvá.
Pán Bůh velice dobře zná tuto naši lidskou slabost a nestálost. Z toho důvodu nás nejrůznějšími postupy vždy znovu a opakovaně ubezpečuje o svých úmyslech a zaslíbeních. Vždyť mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jak můžeme číst v samém úvodu epištoly Židům. Jakoby si Pán Bůh v dějinách připravoval Izrael a s ním i celé lidstvo k tomuto vrcholu, kdy k nám promluví oním nejzřetelnějším a nejhmatatelnějším vyjádřením. Kdy samo Slovo se stane tělem a bude přebývat mezi námi. Člověk Ježíš z Nazareta prošel celičkou cestičku lidského žití až k jejímu hořkému konci. Tím tuto cestu nejenom naplnil, ale rovněž zakotvil do věčnosti. Neboť dveře přestupu k Bohu zůstaly již navždy otevřené.
A tak nám apoštol ve své janovské epištole píše o Slovu života. O tom Slovu, které stálo na počátku celého stvořeného světa. Neboť skrze Něho a pro Něho bylo vše vytvořeno a nadále trvá. Protože na onom mýtickém počátku času se neobjevuje žádný chaos ani odvěký zápas dobra a zla, nýbrž pevný řád a milující tvůrčí zájem. Co lidé nejprve pouze slýchali, to směli jednou rovněž uvidět. Rukama se dotýkat Slova, zblízka naň pohledět. Bůh vychází naproti odvěké lidské touze - dotknout se a uchopit. Na vlastní oči spatřit odhalené tajemství božských úmyslů, bezprostředně ucítit tlukoucí tep života a středu světa.
To je největší důkaz toho, že celý náš materiální svět, hmota sama, není něco zlého ani pokleslého. Pán Bůh si přeje tento náš pozemský svět, přitakává mu a dokonce se stává jeho trvalou součástí. Stěžejním prvkem vlastního díla, aby je sám sebou posvětil a tak proměnil i zachránil. A jak že se to může stát? Opět a pouze kázanou zvěstí stejného Slova.
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli – to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Bez oné dlouhodobé přípravy a očekávání na hlas Slova, by totiž ani Slovo samo nebylo rozpoznáno a pochopeno. Proto byla nutná ona letitá škola naslouchání, schopnosti rozpoznat a zaslechnout Boží hlas. Neboť zjevený život, ono vtělené Slovo, potřebovalo nejprve tuto připravenost prostředí, aby mu v něm vůbec mohlo být uvěřeno. Aby se alespoň někteří nechali získat pro Boží plán záchrany a vykoupení.
A tak jsme zase tam, kde jsme byli, můžeme si říci. Oni viděli a dotýkali se, a my už zase holt nic. Znovu musíme přijímat a žít pouze z víry; nejdříve uvěřit zvěstovanému Slovu a pak zakusit všechno ostatní. Ale to učedníci museli přeci také. Nejprve byli zasaženi mocí Ježíšova slova a teprve potom v něm mohli začít rozpoznávat a zakoušet Boží blízkost. Když jim Ježíš často mluvil o nebeském Otci, tak až později pomalu začínali chápat, o kom že jim vlastně vypráví, na koho se sám přímo odvolává.
Dokonce ani setkání se Vzkříšeným nebyla tak úplně jednoznačná a musela být přijímána toliko ve víře. Často učedníci Ježíše nepoznávali nebo se pouze tak nějak domnívali, že jejich Pán byl s nimi. A při dalším setkání se ho báli na to přímo zeptat. Vzkříšený se prozatím vždy dával poznávat jedině z víry v Něho a to platí až do dnešních časů.
Ale něco je zde přeci jen nového a zcela konkrétního a svým způsobem i hmatatelného. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Apoštolská zvěst nás vede k podílu na božském společenství. Sám Bůh Otec a Bůh Syn k nám přicházejí a v nás zůstávají. Stáváme se tak příbytkem Ducha svatého, skrze kterého jsme spojeni s bratřími a sestrami po celém světě. Jsme součástí duchovního organismu, mystického Kristova těla, jsme napojeni na jeden a týž obživující zdroj.
Jistě, není snadné si toto stále a bezprostředně uvědomovat a zároveň to neznamená, že snad již nikdy nebudeme procházet vyprahlostí pouště, osamoceností a nezakusíme hlad a žízeň. Ale tato skutečnost duchovního společenství platí, ať se zrovna cítíme jakkoliv. A její tělesné a hmatatelné vyjádření nalézáme ve svém místním sboru, farnosti, domácím společenství církve.
Z tohoto principu již tedy rozumíme, že nelze chtít být křesťanem a přitom nestát ani se nezajímat o společenství církve. Je bláhové toužit a chtít zakoušet duchovní dary, když je nemám a ani nechci s nikým druhým sdílet. Křesťan není žádný sólový běžec ani osamělý horolezec, který v potu tváře sám zdolává duchovní velikány. Pán nikdy nevytváří žádnou křesťanskou elitu, která zůstává tak nějak povznesena nad společenstvím těch prosťáčků, kteří se potřebují spolu scházet.
Zajisté se mohou vyskytnout takové životní okolnosti, kdy nám není dopřáno žádné konkrétní církevní společenství. Přesto ale každý žijeme z této reality duchovního organismu, jehož jsme pevnou součástí. Právě to nám může dát sílu přečkat dočasnou izolovanost a odtržení od druhých křesťanů. Potřebujeme se totiž navzájem. A předpokladem této potřeby je vzájemná upřímnost a pokora. Bůh nás potřebuje k svému dílu a nestydí se to přiznat. I my každý potřebujeme jeden druhého, ať si to dokážeme otevřeně přiznat či prozatím nikoliv.
Místní církev je prostorem setkávání, kde se za sebe navzájem modlíme, kde můžeme nacházet společné sdílení, zájem, podporu a povzbuzení. Nikdo na tom nejsme tak dobře, abychom nemohli padnout. A ve chvíli, kdy si to snad začínám myslet se mohu směle spolehnout na to, že mi brzy bude dáno tvrdé a pokořující vystřízlivění.
To píšeme, aby naše radost byla úplná. Radost z Boha, z jeho přízně a lásky je veliká věc. A blaze každému, kdo ji alespoň jednou ve svém životě mohl zakusit. Přesto by to nebyla radost úplná. Něco by ji stále scházelo k její naplněnosti. Apoštol mluví o radosti společně sdílené, kterou nezakouším jenom já sám a pak již žel nikdo další. Jedná se o tajemství společenství mezi svatým trojediným Bohem a námi lidmi. To je stěžejním důvodem stále znovu předávané zvěsti, potvrzovaného apoštolského svědectví. Pán se pro mě i pro tebe stal člověkem, aby se každý jednotlivý člověk mohl stát součástí vykoupeného a oslaveného lidství.
V každé této jednotlivé součásti je již obsažen sám celek ve své podstatě. Ale teprve až jejím přidružením k ostatním je dílo záchrany dotvořeno. Abychom se všichni lidé podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Aby tak naše radost mohla být úplná, dovedena ke svému původnímu záměru i nové naplněnosti.
Pane náš, děkujeme za milost, že se učíme rozpoznávat hlas Slova, které nás formuje a uvádí do stále větší plnosti života. Děkujeme za jistotu, že Ty s námi zůstáváš napořád, ať zrovna procházíme sebehorší pouští a zakoušíme její vyprahlost i samotu. A daruj nám duchovní rozpoznání, jaké bohatství pomoci se ukrývá ve společenství církve, kterého smíme být vzájemně účastni. Amen
Poslání a požehnání: Koloským 3, 12-17, 2. Tesalonickým 2, 16-17